Menu

Vîlcan, Retezat a Tulişa 2

25. 11. 2013

U Izvor Rece
Čtvrtek 8. srpna 2013 06.07 Teploměr ukazuje 15°C. V korunách smrků to šumí jako ve sloupech telegrafního vedení u železničních tratí v době mého dětství a parních lokomotiv. Vařím snídani, balím. 08.10 Odcházím vzhůru. 08.25 Objevuji turistickou značku a cestu. Vynořují se travnaté hřbety hor. Slunce pálí. 10.00 Kdesi v úbočí za Vf. Drăgoiu (1690) před Pasul Vîlcan (1621) pauzíruji. Vyklepávám z bot a ponožek jehličí a semínka trav. 10.45 Pokračuji. Uvědomuji si, jak pomalu jde čas, když se vláčím s přetěžkým báglem na zádech, a jak rychle během odpočinku. 11.31 Nad sedlem obědvám česnek a tyčky. 12.15 Pokračuji dolů. 15.40 Překračuji potok tekoucí žlebem. 14.40 Jsem v sedle. Je tam rozcestník. Jdu správně! 13.23 Dávám picí pauzu u salaše. Čeká mne strmý výstup na Vf. Mutu (1737). 15.00 Jsem na hoře. Z druhé strany sjezdovky a šestisedačková lanovka končící na vrcholku. 15.10 Pokračuji po hlavním hřebeni. Přes Vf. Gura Plailui (1579) do Şaua Strideiu. Všude česáči borůvek. A že jich tu je! Česáčů i borůvek. 17.15 Kousek pod sedlem objevuji Izvor Rece. Stavím u něho stan. Páchám hygienu a vařbu. Na programu je rýže. 19.00 Navštívit mne a napít se přišlo pět koní. Není tu mobilní signál. Aspoň si mám s kým povídat.

Přes údolí Vf. Negrii
Pátek 9. srpna 2013 06.25 Vstávám. Suším tašku na oblečení a další bavlněné věci. Vařím ze spacáku. Je slunečné ráno. 08.10 Opět přišli koně. Fotím se s nimi. 08.20 Odcházím zpátky do sedla. Chytám signál, a tak dávám vědět, že jsem. Stoupám na Vf. Verde (1627). Mohl jsem jej traverzovat, ale takhle mám před sebou kus další cesty jako na dlani. Přes údolí a spojovací hřeben mne láká Vf. Negrii (1722), ale je mimo hlavní trasu. 10.03 Pokračuji. 11.00 Asi jsem na Vf. Lui Frate (1524). Z mapy se snažím vydedukovat, kam dál. Obědvám. 11.30 Traverzuji úbočí masivu Negrii přes vyschlé žleby. Pod cestou za zátočinou objevuji čistou studánku. Dál cesta vede přes koňskými kopyty rozbahněná prameniště. 12.50 Nad sedlem La Paru de Pier (1468) se opět radím s mapou. 13.30 Zaléhám do brusinčí a sbírám do hrnečku. 13.42 Traverzuji Vf. Muncel (1553). Vcházím do bukového lesa plného značek (červený pruh) na stromech. Strmě sestupuji do Şaua Cirloabele (1372). Kousek za ním by měla být podle mapy voda.

Pod Şigleu Mic, voda? Nic!
Na okraji polany zbytky salaše a náznak cesty, kudy asi ovčáci pro kýženou vodu chodili. Úboční cesta lehce klesá. 15.30 Opět jsem v bukovém lese. Žleb, kterým druhdy protékala, je bezvodý. No, to jsem dopad! Chtěl jsem vařit a pak jít bydlet na Vf. Şigleu Mic. Ale voda? Nic. Stoupám podél vyschlého koryta. Po několika desítkách metrů, hurá! Zpod kamenů mokvá. Výš, u okraje lesa, už teče čůrkem. Sundávám bágl a boty, abych ulevil nohám. Jdu zkoumat, kde ji nabrat. Zadařilo se. Naplnit dvoulitrovou flašku trvá sedm minut. Vařím čaj, bujon a těstoviny. Pak znovu naplnit láhve a balit. 17.15 Odcházím. Stoupám za zvonění zvonců. Už jsem zpátky na cestě. Stádo s ovčákem je zhruba sto metrů přede mnou. Jenže psi se na mě sběhli, koledu mi…? Ne že bych si jakkoliv koledoval, na kruhový útok jsem odpověděl tahem pěšce směr vrchol Şigleu Mic. Ještě chvíli kolem mne se zuřivým nasazením hrají obíhanou. Já však mám hůlky všude! Nebo přinejmenším psi tomu věří. Překračuji strouhu, která tu k mému údivu protíná náhorní planinu a teče v ní voda. A jsem za vodou! Psi odhafali za stádem. Naštěstí! Dvanáct psů je na jednoho pěšce moc. 18.10 Jsem na Vf. Şigleu Mic (1581). Stavím stan a telefonuji ze samého vrcholku. Už kousek níž není signál. 20.40 Fotím západ slunce a prožírám se brusinčím zpátky do stanu. Noc je jímavě hvězdnatá.



Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001