Menu

Ve znamení Kozoroha 5

26. 02. 2005

Zatímco mrznu, pískají kamzíci.
Pondělí 13.7. 8.00 Je regulérní „vysokohorská kosa“. To, co včera na stan napršelo, zmrzlo. Kolem pískají kamzíci, ale jenom je slyším. V zavřeném stanu je rozhodně tepleji. Zatímco „klepu kosu“ stíněn skalním hřebenem, ale relativně za větrem, je venku nádherný slunečný den. V noci přišly prudké větrné poryvy. Nemít kolem sebe ze tří stran skálu, asi by to bylo vzrůšo. Vařič je mimo provoz. Snídám studenou vodu, trochu chleba se salámem a česnek. Navlékl jsem se do mokrých goretexů, nazul (zvenku) mokré boty a vyšel na procházku. Velká paráda!

Kde jsem podle Titovy mapy?
Fotím jako zběsilý. Pak balím bágl a přenáším jej na sluneční plošinu s výhledem na Jôf di Montasio (2753 m n.m.). Poté se vracím pro ledem pokrytý stan, který opatrně, „abych jej nezlomil“, přenáším postavený. Je tu bezva. Na to, jaký to byl včera v poslední fázi před vrcholem průšvih: lezení kolem drátu bez klettersteigového úvazku kamsi po mokré stěně, zatáboření kdesi v mlze nad čímsi, co bylo lze pouze tušit, ale spadnout bych tam nechtěl… Jsem na hřebíku mezi sedly, strží a lavinovým žlebem. Místo sušení stanu opouštím v 11 hodin. Ale kde jsem podle Josip Broz Titovy mapy? To nevím. Sbalil jsem a přes sedélko vyrazil na protější vrchol.

Bivak S. del Torso 2379 m n.m.
Je poledne a já jsem někde, kam jsem neměl namířeno. Ze směru, odkud jsem přišel, se valí mračna. Došel jsem na oběd. Nahoře mne vítá plechový bivak S. del Torso (2379). Je vybaven velmi účelně. Devět sklápěcích paland, deky, polštáře, stůl, lavice, zvenku lopata na prohrabání se dovnitř. Obědvám a dopisuji zápisky. Po mně potřebným příchozím zde zanechávám bezkonkurenčně úžasnou univerzální českou leukoplast vyrobenou Chemopharmou v Ústí nad Labem.

Do hlavy ne!
Dolů z kopce se sklonem cca 70o jsem šel raději ne po značce. Řadu úseků, po nichž jsem šel nahoru, tvořila slizky rozbahněná pěšina. A černá kluzká hlína na vápenci v téměř lezeckých partiích? To raději po trávě. Po trávě to ještě šlo. Ale „dole“ lavinovým žlebem vedla sice značená, ale rovněž rozbahněná cesta. Ledva jsem nad zlomem laviňáku dohrál na flétničku, začaly padat půlcentimetrové kroupy. Marně jsem volal: „Do hlavy ne!“ Tak jsem si pod kapuci dal čepici a pod ní náhradní slipy. Zlepšilo se to! Kroupy přešly ve vytrvalý déšť.

Letní terén na cepín
Místo aby se klesání mírnilo, bylo čím dál úpornější. Velmi usilovně jsem se snažil každý krok jistit jednou z hůlek, nebo raději oběma. Vyhýbat se slizkým balvanům a nejrozňahňanějším úsekům pěšiny. To nebyl terén na hůlky, ale na cepín. Uvědomil jsem si to v momentě, kdy jsem se hlava nehlava zvyšující se rychlostí smýkal do údolí. Ani nevím jak, ale po zhruba třiceti metrech strachu se mi to podařilo ubrzdit. Hlavou dolů. Pokračoval jsem v „chůzi“. Mezitím déšť ustal. Nicméně, že by obrat k lepšímu? Zlatý goretex! Ani jeden keř či strom si neodpustil napařit mi plnou dávku.





stranka

Archiv vydání

2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 03/2019
03/2019 číst aktuální číslo
Restaurace Novoměstský pivovar
Czech specials new