Menu

Počátky naší státnosti 35 - Vyšehrad – ambice nezávislosti, druhá část

20. 02. 2015

Mohl Svatoklimentský kostel
na Vyšehradě sloužit jako významné místo křtu? Byl na základech pohanského kultu zamýšlen metropolitní chrám s baptisteriem, v němž se symbolickým ponořením slavilo znovuzrození člověka ve víře v Ježíše Krista? Při našich neúplných a jednostranně interpretovaných znalostech doby na přelomu 9. a 10. století může tato úvaha vyznít jako smělá fantazie, podrobíme-li ji však hlubší analýze, představuje reálnou hypotézu vysvětlující církevní význam Vyšehradu jako protiváhy světské moci panovníků, jejímž centrem se měl stát knížecí hrad Praha na protější straně Vltavy.

Symbolický střed Bohemie,
centrum národní vlády a církevní metropole pod patronací svatého Václava. Tak vnímáme Pražský hrad po staletí. Avšak soustředění státotvorných atributů do jediného místa nemá v první polovině 10. století větší opodstatnění. Svatý Václav podle legend část života prožíval na Budči při kostele sv. Petra. Hrad Praha teprve nabýval podobu raně středověké pevnosti a jeho přeměna v sídlo svrchovaného knížete trvala řadu generací. Kostelík Panny Marie na předhradí, kam se tradují postřižiny mladého Václava (915?), byl příliš malý, než aby sloužil jako panovnický kostel. Václavův otec Vratislav I. byl zakladatelem baziliky sv. Jiří, za dobu své vlády (915–921) ji ale nejspíše nedokončil. Knížeti Václavovi se připisuje rotunda sv. Víta, obdarovaná ostatky saského patrona a vysvěcená roku 929 z podnětu krále Jindřicha Ptáčníka, zakladatele saské dynastie Otonů. Václavův pokračovatel kníže Boleslav I., pro tradovanou bratrovraždu také zvaný Ukrutný, přinejmenším do roku 935 sídlil na polabském hradě (Stará) Boleslav. Při expanzi, která významně rozšiřovala doménu českých Přemyslovců, Boleslav I. obnovoval někdejší teritorium moci moravského knížete Svatopluka. Zaujal strategickou Olomouc, ke knížectví připojil Krakov, po roce 955 patrně ovládl jih Moravy a získal zpět někdejší centra říše Mojmírovců. O obnovu knížecí slávy Pomoraví ale neusiloval. Boleslav I. stál jako schopný a cílevědomý panovník u zrodu hradské soustavy s mocí centralizovanou na stoličném hradě Praha. Svoji vládu budoval po vzoru Karlovců či Otonů, kde král disponoval vedle silného vojska také vlastní církevní organizací. Jeho zájmem bylo oprášit tzv. moravské dědictví. Obsazením Moravy s centrem v Olomouci získalo Boleslavovo knížectví i staré arcibiskupství (!) moravské, jeho přenesení do Prahy však podléhalo (ne!)souhlasu řezenských biskupů, kteří území Bohemie zahrnovali do své církevní pravomoci. Vlastní arcibiskup by znamenal nejen osamostatnění od říšských metropolí, ale pozdvihl by mimořádnou moc Prahy a jejího ambiciózního vládce Boleslava I. Současně moravský patriarcha, jehož jméno i rozsah působnosti zůstávají neznámé, navazoval na dosud živou tradici Metodějova úřadu a byl pro latinský, zejména bavorský klérus s metropolí v Salcburku nepřijatelný. Rozhodnout mohl jedině papež. Tímto směrem se napíralo i politické úsilí českého knížete v 60. letech 10. století. Někdy před vysláním poselstva k římskému papeži (r. 968) nechal za oslavných ceremonií přenést ostatky bratra Václava ze Staré Boleslavi do knížecí rotundy sv. Víta a tzv. translací se podílel na jeho svatořečení. Po návratu z Říma se Boleslavova dcera Mlada stala abatyší prvního ženského kláštera, tehdy zřízeného při hradském kostele sv. Jiří. Nástupem k moci kontroverzní, ale poté velice úspěšný kníže Boleslav I. se pražského biskupství již nedočkal, zemřel asi v roce 972. Jeho snahou však bylo podřídit je své moci, nevytvářel by nezávislé středisko biskupů na Vyšehradě.

Církevní provincie
obsazené biskupem Dětmarem bylo v Čechách dosaženo v roce 976, za vlády Boleslava II. Biskupské centrum podle očekávání zakotvilo na knížecím hradě, při kostele svatých mučedníků Víta a Václava. Za synody v Mohuči, která v roce 973 rozhodovala o zřízení pražského biskupství, se mezi účastníky zmiňuje také biskup moravský. Krátce po Dětmarově skonu, v lednu 982, byl za biskupa vybrán mladý Slavníkovec Vojtěch. Pozoruhodnou zmínkou v Kosmově kronice je volba biskupa domácími velmoži, která se měla udát na Levém Hradci, kde stál kostelík zasvěcený sv. Klimentovi! Historici k tomuto datu uvažují o přestavbě či opětovném vystavění rotundy na starém Bořivojově hradišti. Výběr památného místa pak přisuzují Vojtěchově úctě k cyrilometodějské tradici. Vzdělaný mladý muž, který měl vztahem blíže k císaři než k českému knížeti a svými ambicemi tíhnul ke Svaté říši římské, ve vlastní zemi příliš nesetrvával. Významným počinem jeho úřadu bylo založení kláštera řádu benediktinů v Břevnově v roce 992/3. Spory s domácími velmoži končí Vojtěchovým odchodem do Říma. V roce 995 se rod Slavníkovců stal obětí krevní msty a biskup Vojtěch, který na svoji diecézi zanevřel, o Velkém pátku 23. dubna 997 na misii v Prusku umírá mučednickou smrtí. Nemocný a vládnutím vyčerpaný kníže Boleslav II. ještě stihl ustanovit biskupa Thidagga (997), který v roce 999 stál u založení kláštera v Ostrově u Davle. Jakékoliv zmínky o Vyšehradě však scházejí, ani v pokročilém 10. století jako by tu žádný významný kostel neexistoval, nebo možná jako by scházela vůle jej oslavovat. Vždyť i první potvrzení datované k roku 1004 pochází z pera cizince, Dětmara z Merseburku (pozn. nezaměňovat s Dětmarem, prvním pražským biskupem).

Naše znalosti
z dob bájných až po historické období 1. čtvrti 12. století ponejvíce čerpáme z tzv. Kosmovy kroniky. Kanovník Pražské kapituly a současně autor latinsky psaného díla Kosmas měl na svoji dobu mimořádné vzdělání. V mládí studoval v Lutychu a byl stoupencem latinské kultury západní Evropy, jako klerika jej pojily vazby s církevní metropolí v Mohuči. Působností děkana knížecího kostela měl velmi blízko k panovníkovi, sdílel s ním politické zájmy a vládnoucímu rodu byl poplatný i sepsáním „národní“ kroniky. Kosmovy osobní pocity, náklonnost či nevraživost k určitým osobnostem historie formovaly naše dějiny. Boleslav I., údajný bratrovrah knížete Václava, si v Kosmově podání nezasloužil dobrého slova. Kosmas jej nechal pohřbít již v roce 967 a translaci sv. Václava, založení kláštera a veškeré zásluhy na pražském biskupství přisoudil až jeho nástupci Boleslavu II. Také Vyšehradská kapitula založená knížetem Vratislavem II. byla pro kanovníka Pražské kapituly (sídlem na hradě Praha) konkurenčním podnikem, zvláště když Vyšehrad podléhal přímo papežské kurii v Římě. Nemělo by nás proto překvapit, že Kosmovo podání zjevně mlčí o úloze moravské církve v počátcích domácího křesťanství a že Kosmas úřad Metodějův neuznává obdobně jako latinská církev říšská. Knížete Svatopluka stroze odbyl za jeho nevěrnost císaři, v souvislosti s křtem Bořivojovým moravského arcibiskupa ani nezmiňuje. Citace z Kosmovy kroniky dostatečně vypovídá o záměru pisatele tuto kapitolu našich dějin více nepřipomínat: „Avšak o tom, jak milosti Boží, vždy předcházející a všude následující, dosáhl kníže Bořivoj svátosti křtu nebo kterak se vlivem jeho nástupců v našich krajinách den ode dne šířilo náboženství křesťanské víry nebo který kníže které kostely či kolik jich nově jako věřící křesťan zřídil, o tom všem jsme raději volili pomlčet než čtenářům nechuť způsobit proto, že jsme to již četli sepsáno od jiných… Neboť i jídla, kterých častěji požíváme, se přejídají. To, čeho jsme se výše dotkli, stalo se mezi těmi léty, jež zde nyní označujeme. Nemohli jsme se totiž dovědět, v kterých letech nebo časech se to stalo. Mezi tím nám chyběla látka, kterou v oněch časech nikdo z lidí duchovních nebo laiků nesvěřil paměti potomků…“ O následujícím období, až do roku 928, Kosmas mlčí!

Vstup křesťanství
do končin Bohemie ještě nesouvisí s cyrilometodějskou misií. Počátky církevní instituce však ano. Osmdesátá léta 9. století nepochybně poznamenala přítomnost Moravanů v české kotlině. Od roku 880 metropolita arcibiskupství moravského Metoděj disponuje církevní organizací, která zasahuje i do zemí sousedních Slovanů, do Polska, Panonie. Spolu s mocí knížete Svatopluka Metoděj svým vlivem vstupoval i do dění v Bohemii, již bavorští biskupové od dob císaře Karla Velikého považovali (ostatně taktéž Moravu a Panonii) za vlastní misijní provincii. Konflikt s bavorským episkopátem a s odpůrci zavádění řeči Slovanů do církevní praxe provázely byzantské vyslance Konstantina a Metoděje již od příchodu na Moravu v roce 863. Útoky se ještě znásobily po Metodějově jmenování papežským legátem a poté biskupem panonsko-moravským v roce 870. Metoděj (jeho mladší bratr Konstantin zv. Filozof zemřel r. 869 v Římě) byl zastáncem tehdy zcela revolučního přístupu k lidem z nově christianizovaných zemí. Prosazoval liturgii v jazyce domácího obyvatelstva, do staroslověnštiny překládal teologické knihy, formoval církevněprávní prostředí raného moravského státu a v tomto duchu vychovával i své žáky. Byzantská patriarchální tradice, vysoká morální autorita, zásadovost a neústupnost jej mnohdy přivedly do konfliktu s velmoži i samotným knížetem Svatoplukem. Světský panovník a hlava církve, dvě nejvýznamnější osoby Velké Moravy, ani nesdíleli společné „mocenské“ hradisko. Sídlem metropolity bylo patrně dominantní návrší s kostelem sv. Bohorodičky nad tehdejším Veligradem, dnešní část Uherského Hradiště zvaná Sady. Principy, které prosazoval Metoděj, a politické ambice Svatopluka byly nejspíše i příčinou narůstajících neshod a sbližování knížete s latinským duchovenstvem. Když v dubnu roku 885 Metoděj zemřel, jeho úřad si za skandálních okolností uzurpoval nitranský biskup Wiching, Metodějův nemilovaný sufragán a předák opozice latinského kléru.

Skupina svatých Sedmipočetníků,
svatý Cyril a Metoděj, sv. Sáva, sv. Angelár, sv. Kliment, sv. Naum a sv. Gorazd. Za jmény učitelů následují jména nejoddanějších žáků, kteří byli vysvěceni za kněze za památných událostí roku 868 v Římě. Tito kněží působili po boku moravského metropolity do jeho skonu, podle tradice stačili ještě přenést Metodějův hrob na utajené místo, aby se nestal kořistí jeho zatvrzelých nepřátel. Ač o tom není písemný doklad, jeden či možná i dva z žáků mohli být po r. 880 Metodějovými sufragány, neboť funkční metropolitní organizaci vždy tvořil arcibiskup a tři biskupové, z nichž prvním byl již jmenovaný Wiching. Ze skupiny Sedmipočetníků velmi pravděpodobně biskupskou funkci zastával Gorazd, neboť právě jeho si Metoděj před smrtí vyvolil za svého nástupce. Že se Gorazd nástupnictví nedočkal, víme. Biskup Wiching a s ním militantně naladěný latinský klérus nedopustili pokračování byzantské tradice na Moravě. Patrně s tichým souhlasem knížete Svatopluka vyhnali Metodějovy stoupence, řada kněží byla prodána do otroctví, u papeže Štěpána V. prosadili zákaz slovanské liturgie. Co Metodějovi žáci nedokázali odnést, Wichingovi lidé zničili. Situace v moravské církvi se sice stabilizovala a po nástupu knížete Mojmíra II. roku 895 došlo i ke jmenování nových biskupů, ale pouta s Metodějovým dílem a osobním charismatem byla přetrhána. Čtyři ze svatých Sedmipočetníků odešli na Balkán. Nejlépe jsou zdokumentovány osudy sv. Klimenta a sv. Nauma, kteří se stali pokračovateli ve slovanských centrech u Ochridského jezera (dnešní Makedonie). V Ochridu se sv. Kliment stal biskupem, sv. Naum založil klášter, kde je i pochován.

O dalších osudech sv. Gorazda,
ač měl být Metodějovým nástupcem, nevíme prakticky nic. Panují pouze domněnky, že odešel do Polska, kde mohl působit v Krakově, nebo do Bohemie, kde církevní centrum vznikalo v Praze. Znovu si však připomeňme, že Prahou byl na přelomu 9. a 10. století nově budovaný hrad na protáhlém Hradčanském návrší, nikoliv město, jak je vnímáme dnes. Církevní okrsek s vážností biskupského sídla – byť nemělo přiznaný papežský statut (od bavorských biskupů bychom jej stěží očekávali) – mohl tehdy stát či být budován na staré obětní skále, na místě pohanských kultů, kterému dnes říkáme Vyšehrad. Kdo jiný než biskup Gorazd a stoupenci Metodějova křesťanského odkazu by zde zakládali kostel zasvěcený mučedníku svatému Klimentovi, a pro církevní architekturu volili v našich končinách neobvyklou, východním vlivům Byzance však blízkou formu, tzv. trikonchu. Pozoruhodnou okolnost nabízí srovnání se soudobým církevním střediskem biskupa Klimenta v Ochridu, kde obdobná architektura sloužila jako baptisterium, místo přijetí svátosti křtu. Trvalo další desetiletí, než se v Bohemii více etabloval latinský episkopát zastoupený archipresbyterem (zástupcem biskupa) z bavorského Řezna. Doklad o něm máme až v souvislosti s kněžnou sv. Ludmilou v roce 921. Gorazd a s ním i jeho středisko slovanské liturgie byli patrně vytlačeni z hradské aglomerace Prahy, kostel sv. Klimenta však zůstal a paměť, kterou bylo Kosmasovi zatěžko jakkoliv připomínat, přetrvala také. Dokonce máme doklad o Gorazdově pokračování v Čechách. Je jím jihočeská obec Horažďovice, nad kterou nalezneme hradiště Prácheň (srovnej s názvem Praha) z 10. století a dodnes tam slouží kostel zasvěcený sv. Klimentovi. Netřeba příliš fabulovat, abychom ve jménu vsi Gorazdovy rozpoznali Gorazdo-vice, dnešní Horažďovice.

Tradice metropolitní nezávislosti
a slovanské liturgie na Vyšehradě nezmizela s odchodem Gorazda, nedokázal ji vytěsnit bavorský klér ani přesvědčivý kronikář Přemyslovských knížat, kanovník Pražské kapituly Kosmas. V úvodu již zmiňovaný Vratislav II., od r. 1085 první český panovník honosící se titulem krále, si Vyšehrad zvolil za své sídlo. Tady, nejen velkolepou výstavbou, dominoval pražskému biskupovi. Vratislav II. byl také zastáncem zachování slovanské církevní tradice při nově zřizované Vyšehradské kapitule, nejspíše v souvislosti se zdejším (tehdy ještě stojícím?) kostelem sv. Klimenta. V papežské listině Klimenta III. se však dočkal záporné odpovědi. V postoji latinského duchovenstva 11. stol. byla staroslověnská liturgie a písemnictví přežitým projektem, jenž svůj účel splnil při christianizaci. Snad proto za knížete Vratislava II. nabývá na významu slovanské centrum ve vzdálenější a „papežem zapomenuté“ krajině Posázaví. Sázavský klášter má na svém pozemku velmi pozoruhodnou památku právě z Vratislavovy doby. V roce 1070 tu byl vysvěcen kostel Svatého Kříže, tzv. tetrakoncha, sakrální architektura prakticky shodná s vyšehradským nálezem z léta 2014. Sv. Kliment v christianizační roli pokračoval při kapitulním kostele sv. Petra. Vyšehradská bazilika, tehdy největší v Čechách, již papež tituloval „svatosvatý kostel, hlava celé provincie“, měla při vstupu samostatně situovaný sakrální objekt – křestní kapli – možná uchovávající památné svatoklimentské zasvěcení. Hmotným i duchovním přenesením tradice po roce 1070 první kostel na Vyšehradě přestal sloužit svému účelu a byl nahrazen románskou bazilikou sv. Vavřince, která na tisíc let překryla jeho neobyčejné základy.
Radek Míka


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 02/2020
02/2020 číst aktuální číslo
Czt