Menu

Počátky naší státnosti 13 – Slovanská arcidiecéze Metodějova

20. 12. 2010

Čechy po většinu 9. století
církevně nepodléhaly žádné diecézi, z pohledu křesťanských elit byly pokládány za zemi pohanskou. Teprve až v roce 895, poddáním se knížete Spytihněva králi Arnulfovi, byla Bohemie „de jure“ přičleněna k bavorskému biskupství v Řezně, tehdy součásti Východofranské říše. Země na sever od Dunaje nejspíše nestály stranou pronikání křesťanství ani ve stoletích předchozích, nicméně příchozí slovanské obyvatelstvo (privilegované vrstvy nevyjímaje) zůstávalo vůči jeho vlivům po řadu generací imunní. Na přelomu 8. a 9. století se však situace mění. Misie, zprvu založené na odhodlání nezávislých a víře oddaných jedinců, získávají institucionální charakter a stávají se předmětem politické soutěže mocností. Počínaje 9. stoletím lze uvažovat o probíhající misijní činnosti také v našich končinách. S vojsky synů Karla Velikého v letech 805 a 806 do Bohemie nepochybně vstoupili i franští kněží, avšak po dalších čtyřicet let žádné doklady o obracení zdejších Slovanů na křesťanskou víru neexistují.

Morava na křesťanství
přistupuje v prvních desetiletích 9. století. Salcburský arcibiskup Aldaram údajně roku 827/8 vysvětil kostel na Pribinově hradu v Nitře, rok 831 je uváděným datem křtu všech Moravanů. Křest Mojmíra I. a jeho prostřednictvím všeho lidu se připisuje pasovskému biskupu Reginharovi. Na základě působnosti bavorských biskupů bylo Mojmírovské knížectví považováno za území podléhající salcburskému episkopátu, církevnímu centru Východofranské říše. Nicméně snahy moravských panovníků o emancipaci na franské moci se promítaly také do vztahů s bavorským klérem a čím dál významněji ovlivňovaly dění ve střední Evropě. Nejspíše pod vlivem expanze moravských Slovanů do Polabí, („Počátky naší státnosti“, díl. 4), se v roce 845 do bavorského Řezna dostavilo poselstvo z Bohemie, aby žádalo ochranu krále Ludvíka II. Němce a při té příležitosti přijalo křest od řezenského biskupa. Fuldské letopisy událost zaznamenávají slovy: „…přijal (Ludvík II.) čtrnáct českých knížat s jejich lidmi, kteří toužili po křesťanském náboženství, a přikázal, aby byli pokřtěni v oktávu Zjevení páně…“, tj. 13. ledna. Toto datum však církev za přistoupení Čech ke křesťanství nepřipouští, neboť krátce poté v letech 846–49 vojvodové Bohemie svoji věrnost franskému králi, a tím i slib kříži, popřeli. Naopak se zdá, že tehdy domácí slovanská elita navazuje spojenectví s Moravany a přiklání se k politice knížete Rostislava. Právě jemu je přisuzována rozhodující role v jednáních o založení samostatné církevní organizace, nezávislé na Východofranském panovníkovi a jeho kléru. Pro svůj záměr hledal podporu nejprve u papeže Mikuláše II., a když neuspěl v Římě, obrátil se na byzantského císaře do Konstantinopole. Michael III. žádost vyslyšel vysláním věrozvěstů Konstantina a Metoděje, jež do Rostislavova knížectví dorazili nejspíše někdy na podzim roku 863. Ze spisu „Žitije Mefodia“ pak vyplývá, že oba bratři na Moravě setrvali tři roky a čtyři měsíce, aby svůj úkol naplnili na konci 60. let 9. stol. v papežském Římě.

Rostislavova moc
tehdy patrně již zasahovala do české kotliny, přinejmenším do Polabí. Zdejší zemědělsky založený lid mohl být potomkem slovanské vlny osídlení Moravy, hypoteticky Charvátské skupiny ze středního a východního Podunají. Slované specifičtí „úpravou“ vlasů, jak lze jejich jméno interpretovat (Har-va-t, Har – Hare, zach. ve slově hříva, dtto německý výraz Haar či anglické Hair), se v průběhu 7. a 8. stol. rozcházeli od Dunaje na jih a na sever, aby v okrajových zónách Avarského kaganátu osídlili vnitrozemí Balkánu a podél řeky Moravy vstoupili do Polabí a Poodří. Kmen tzv. Bílých Charvátů, zmiňovaný v Arabské tzv. anonymní relaci, může být totožný se Slovany usazenými na řece Albae, tj. Bílá řeka dnes zvaná Labe, německy Elbe. Tato písemnost dokonce uvádí moravského Svatopluka I. jako jejich vládce. Stejně v první polovině 10. stol. asi uvažoval i byzantský císař Konstantin VII., když zaznamenal chorvatskou pověst o příchodu jejich Praotce z Bílého Charvátska, tedy z Čech, shodnou s naším legendárním povědomím o příchodu Praotce do Polabí naopak ze země Charvátů. Lze dovodit, že původní velká skupina Slovanů z Přičernomoří se na své pouti rozpadala na menší kmenová společenství s trvajícím povědomím lidu o svém charvátském původu. Sounáležitost jižních a moravských Slovanů měla nejspíše význam i při vyslání soluňských bratří Konstantina a Metoděje, znalých jejich řeči ze svého rodiště, pokud sami přímo ze slovanského prostředí severního Řecka či Makedonie nepocházeli. K úspěchu „slovanské misie“ je předurčovala ještě jedna významná okolnost. Před cestou na Moravu vykonali cestu k severnímu pobřeží Černého moře k Chazarům. V podstatě tak museli projít územím pochodu starých Charvátů do Podunají. Působnost byzantských vzdělanců založená na hlubokém poznání tohoto etnika měla zásadní vliv v christianizaci nejen moravských Slovanů, ale slovanských národů vůbec. Účinným nástrojem se stala znalost slovanské řeči, na základě níž Konstantin Filosof vytvořil písmo, tzv. Hlaholiku. V té přeložil liturgické texty z řečtiny i latiny a v souladu s přáním moravského panovníka řeč Slovanů zavedl i do sloužení mší. Křesťanství, do té doby na Moravě praktikované latinsky, se stalo přístupné všemu obyvatelstvu. Konstantin s Metodějem si získali u ještě převážně pohanského lidu daleko větší úctu, než dokázali latinští kněží za několik generací před nimi.

Charismatické osobnosti věrozvěstů,
především pak Konstantina Filosofa, našly oporu také u papeže Hadriána. Stížnosti bavorských biskupů k působnosti byzantských vyslanců na Moravě a politické okolnosti v jejich mateřské Konstantinopoli v závěru roku 867 přivedly oba bratry do Říma. Ve správnou chvíli. Politika nově nastoupivšího papeže Hadriána II. směřovala k obnovení vlivu římského papežství a větší nezávislosti na světské moci, tehdy reprezentované zejména Rostislavovým rivalem králem Ludvíkem II. z rodu Karolingerů. Konstantinova úspěšná obhajoba staroslověnské liturgie před papežskou synodou měla zásadní vliv na další politický vývoj na Moravě. Neboť Konstantin Filosof, který v Římě přijal řeholní jméno Kirilos (Cyril), 14. února 869 ve věku 42 let umírá, dějinnou roli převzal jeho mladší bratr Metoděj. Ten, vysvěcen knězem, se z pověření Hadriána stává papežským legátem v Panonii a po diplomatické cestě do Kocelova Blatenského knížectví na podzim 869 mu Římský biskup přiděluje po staletí uvolněnou arcidiecézi v Sirmiu (Srěmska Mitrovica, severní Srbsko). Papež nejenže nevyslyšel nářky bavorských biskupů, ale obnovením Panonské církevní provincie a uvedením Metoděje do úřadu arcibiskupa prakticky vyjmul Rostislavovo knížectví z působnosti Salcburku a Pasova.

Návštěva kláštera v Aquleji,
při které byl prostřednictvím Rostislavových vyslanců učiněn zápis na okraj jedné ze stránek Evangelia sv. Marka, tzv. Evangelia z Cividale, připadá nejspíše na dobu návratu Konstantina a Metoděje z Moravy v létě či na podzim roku 867. Jméno moravského knížete Rostisclao je zde uvedeno obdobně se jmény Szuentiepulc, Szuentezizna a Predezlaus. Následují i jména Pribiny s Kocelem, v jejichž Blatenském knížectví oba byzantští věrozvěsti při cestě do Aquileji a Říma po tři měsíce pobývali. Uvedení nitranského „údělného“ knížete po boku jeho první ženy a snad prvorozeného syna vyjadřuje nejen privilegované postavení tohoto muže v moravské aristokracii, ale také možná jistou vazbu Konstantina a Metoděje k osobě Svatopluka. Pouze zcela hypoteticky lze dovodit, že syn Predeslav se narodil právě v době jejich působnosti na Moravě a byl jimi pokřtěn. Za takových okolností se křtěnec stal chráněncem vzdělaných byzantinců, a ti neváhali zaznamenat celou jeho rodinu. Tato domněnka dovoluje přiřadit datum narození Predeslava, který mohl v českých dějinách sehrát zcela jedinečnou úlohu, k l. 865–66. Ke křtu dítěte bylo přistoupeno až v době, kdy pominula rizika tehdy nikoliv neobvyklých úmrtí novorozenců.

V čase Metodějova setrvání
v Římě v l. 868–70 však v zemi pod vládou Rostislava došlo k zásadním událostem. Jak popisují Fuldské letopisy, Slované z Bohemie často napadali území Bavorů. Proti nim zasáhl Karlomann (syn Ludvíka II.) a podvakráte porazil vojska Rostislavova (!). I další účast Moravanů či snad přímo knížete Rostislava v čele Čechů, Srbů a Suselců při tažení do Durynska naznačuje, kam až moravský vládce svým vlivem zasahoval. V srpnu 869 král Ludvík II. Němec se svými syny vypravil vojsko a ve třech proudech je vrhl na území Slovanů. Ludvík III. vyrazil proti Srbům, Karlomann mečem a ohněm zaútočil od jihu na Nitranské knížectví a při té příležitosti je zmíněn Rostislavův synovec Svatopluk. Sám Ludvík II. velel franské hotovosti, směřující do centra země. Dospěl však jen k „nevýslovné a všem starodávným nepodobné pevnosti Rostislavově“, aniž by moravského panovníka významněji ohrozil. Nákladný podnik skončil především pleněním bez valného vojenského úspěchu. Lze předpokládat, že boje také odrážely snahu východofranského krále překazit římská jednání. Pokus zlomit moc Rostislavovu byl zopakován v roce 870, tentokrát však nikoliv vojensky, ale diplomaticky. Lstí a zradou Svatoplukovou. Metodějův návrat na Moravu tak probíhá v čase mocenského zvratu, inscenovaného Ludvíkovým synem Karlomannem. Na místo svrženého Rostislava usedá mladý Svatopluk I. Ve skutečnosti však vládnou protektoři Wilhelm a Engilšalk. Nově jmenovaný panonsko-moravský arcibiskup byl Franky zajat a téměř po tři roky internován v některém z franských klášterů. V úvahu připadá klášter Ellwangen a asi také Reichenau na Bodamském jezeře. Staroslověnská liturgie zavedená Konstantinem a Metodějem ztrácela na počátku 70. let 9. století naději přežít a církevní samostatnost knížectví Moravanů se zdála nedostupnou. Svatopluk však připravil překvapení i svým franským „spojencům“ (podrobněji „Počátky naší státnosti“ díl 5). V roce 871 se ujímá suverénní vlády a nastupuje cestu upevnění státu, později nazvaného Velkou Moravou.

Kníže Svatopluk I.
nic z plánů a územních zisků strýce Rostislava nevzdal. Naopak! Plně rozvinul své schopnosti při ovládnutí Panonie, spěl k upevnění pozic Moravanů v Bohemii. Aby se však Svatopluk stal nezpochybnitelným vládcem Slovanů, k naplnění svrchovanosti potřeboval silnou a na bavorském kléru nezávislou domácí církevní organizaci. Papežova přízeň a Římem ustanovený arcibiskup Metoděj byli nosnými články při jeho mocenském vzestupu, v zaujetí pozice křesťanského panovníka na úrovni králů Franské říše. Svatoplukovy ambice si uvědomoval i Ludvík II. Němec, když v roce 872 obnovil boje proti Moravanům a jejich spojencům v Bohemii. K tomuto roku se také vztahuje zpráva o vítězství východofranských vojsk kdesi na řece Vltavě nad pěti vojvody, jmenovitě Svatoslavem, Vítězslavem, Heřmanem, Spytimírem a Mojslavem, k nimž byl později připsán onen Gorivej, pokládaný za první písemný doklad o českém knížeti Bořivojovi. Nicméně v boji úspěšný franský král byl roku 873 donucen na intervence papeže propustit Metoděje ze zajetí, a ten se konečně mohl ujmout své panonsko-moravské arcidiecéze. Vleklé spory mezi oběma znesvářenými zeměmi byly po více než pěti letech bojů ukončeny roku 874 tzv. Forchheimským mírem. Jednání Svatopluka I. s králem Ludvíkem II. se na straně Moravanů zúčastnili i zástupci z Bohemie. Z vývoje událostí vyplývá, že zdejší slovanská nobilita nebo její převážná část, zaujímající nejspíše úrodné nížiny středního Polabí, již uznávala svrchovanost moravského panovníka. Za takových okolností lze hypoteticky uvažovat také o působnosti arcibiskupa Metoděje či jeho sufragánů v Bohemii, zpočátku v kontaktních polohách navazujících na centrum Svatoplukovy říše v Pomoraví.
Radek Míka


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 02/2020
02/2020 číst aktuální číslo