Menu

Počátky 8 – Kočovní pastevci – prolínání kultur

25. 11. 2013

Počátky agrární kultury
v přechodném období mezolitu a zřetelný nástup pěstitelství a chovatelství v raném neolitu byly důsledkem sociokulturní vyspělosti člověka v kontextu zásadních klimatických změn poledové doby. Proces zkoušek a objevů, které posouvaly hranice lidských možností, však započal již o celá tisíciletí dříve. Společenství komplexních lovců sběračů se po dlouhé generace přizpůsobovala novým podmínkám v krajině. Nejprve lidé ustupovali na jih před sílícím zaledněním, poté se museli vypořádat se specifickým prostředím Středomoří. Tady se holocénní (teplejší a vlhčí) klima projevilo nejdříve. S úbytkem lovné zvěře a proměňující se vegetací rostl význam vlastní potravinové produkce. Mimořádnou roli v životě prvních zemědělců sehrála vhodná kombinace teplotních, hydrologických a půdních poměrů, jež podporovala usedlý způsob života. V ekologických nikách tzv. Zlatého trojúhelníku započal vývoj kultur typu Van, pro něž hlavním zdrojem obživy bylo primitivní obilnářství a rybolov. Někdy od 10. tisíciletí před naším letopočtem se Anatolská oblast stala jádrem nové lidské populace, jejíž demografický a technický růst překonával veškerá dosavadní měřítka pravěkých kultur.
Matka Země
po miliony let udržovala životní rovnováhu s přirozenými silami přírody. Pouze příroda měla určující vliv na druh i množství zvěře, populaci býložravců redukovali i četní predátoři. Do tohoto vývoje vstoupil člověk. Druhu homo sapiens bylo předurčeno stát se úspěšným lovcem a vynalézavým tvůrcem. Zprvu nepočetná společenství lidí soustředěná do kmenů migrovala v závislosti na sezonních tazích stád. Stejně jako divoká zvěř lidé zimovali v klimaticky příznivějších oblastech, kde sběr plodů a narůstající podíl rostlinné složky v potravě zvyšoval šance na přežití i nejslabších článků kmene, dětí a starců. S alternativní výživou (včetně uchovávání zásob a vaření) si „velkorodina“ mohla dovolit víc potomků, současně se prodlužoval průměrný věk. S potravinovými návyky se měnila struktura populace. Odtud již nebylo daleko k cílevědomému hospodaření a sídelní kultuře. Tento vývoj byl v mírném pásu Eurasie na několik tisíciletí přerušen výrazným ochlazením klimatu, poslední dobou ledovou. Kultura vyspělých lovců sběračů, zdárně se rozvíjející i na Moravě, mizela spolu s vysychajícími přítoky Dunaje k břehům tzv. Euxeinského jezera. Jaké lidské děje se v důsledku přírodních vlivů odehrávaly? Uměly vzájemně cizí kmeny v dobách nepřízně spolupracovat, nebo sváděly „etnické“ boje o přežití?
Slovem etnikum
výkladový slovník označuje skupinu lidí, která má společný původ, jazyk, materiální a duchovní kulturu, mentalitu a tradice a obývá společné území. V dobách života na pochodu však tento pojem pozbývá racionální význam. Nevíme, jak velká teritoria lovci za svůj život obsáhli, jak dalece se lovecké kmeny odlišovaly jazykem či spíše jen rodovým dialektem. Kmenové pokrevní linie se rozešly před mnoha generacemi, avšak materiální a duchovní kulturou si byly nejspíše velmi blízké. Vyjma konkurenčních vztahů při obhajobě loveckých území nic nebránilo propojování rodů ani výměně genetických informací. Paleolitická společenství se nevymezovala na etnickém základě, ale patrně podle specializace lovu a formy sídel. Určující byly přírodní rozdíly mezi regiony, zvláště mezi drsnějším severem a celoročně příznivějším jihem. Lidskou kulturu utvářelo prostředí, které lidem přinášelo obživu.
Rituály lovců mamutů
zanikly společně s vyhynutím legendárního zvířete. Mohutné savce naposledy potkávali dálněvýchodní Čukčové, v jejichž etnickém jménu se možná uchovalo i dřívější pojmenování mamuta. Neznamená to však, že lidé mladší doby kamenné hromadně přecházeli na „výhodnější“ zemědělskou produkci. Eurasijský kontinent a již osídlená Amerika byly po ústupu ledovců dostatečně rozlehlé, aby tradiční formou lovu uživily bezpočet kmenů. V mezolitické Evropě si přibývající lesy sice vynutily změny v lovecké strategii a přinesly i řadu technologických inovací, nevedlo to však k radikálnímu ústupu od zavedených kulturních zvyklostí. Zemědělství, pokud mělo přinést žádaný výnos, bylo časově i fyzicky náročným zaměstnáním a „svobodné lovce“ jistě nelákalo k následování. Zárodečná agrární sídla soustředěná v okolí Euxeinského jezera proto měla vyloženě lokální působnost a stále si uchovávala velkou míru závislosti na lovu. Do chladnějších a na zvěř bohatších oblastí mírného pásu však odcházela jen skupina zdatných mužů, rodina – kmen soustředěný kolem matky – zůstávala věrná domovskému sídlu. S usedlým hospodařením neolitické pospolitosti se významně měnila pozice ženy. Zůstávala matkou, ale současně ji zaměstnávaly domácí a polní práce. Mužskou záležitostí byla obrana sídla a zásob. Za lovem muži odcházeli na sklonku zimy, se ztenčováním potravinových rezerv, a vraceli se nejpozději na konci léta, zajistit a chránit sklizeň. Znalost pěstitelství a chovatelství se tudíž v počátečním období neolitu nešířila formou kolonizační aktivity zemědělců, ale díky pohybu „sezonních“ lovců. Obvyklé byly únosy nebo směny žen a dívek, které se stávaly předmětem zájmu úspěšných mužů. Začlenění žen z odlišného kulturního prostředí do struktury kmene bezděky měnilo návyky celé pospolitosti a mělo významný podíl na úspěšném šíření zemědělství.
Alternativou
k sídelnímu polnohospodářství bylo chovatelství. Domestikaci koz a ovcí záhy následoval odchyt divokého tura a úspěšné zvládnutí jeho chovu. Jak naznačují nálezy zbytků kostí z východoanatolské svatyně v Göbekli Tepe, v zajetí chovaný tur byl součástí jídelníčku již v devátém tisíciletí před naším letopočtem. Nejpozději v šestém tisíciletí, ale patrně již podstatně dříve, byl v zemědělských enklávách Blízkého východu rozšířen chov hovězího skotu. Základem chovu dobytka byla pastva. Zatímco koza a ovce byly potravně nenáročné druhy, zvyklé spásat skromné horské porosty, domovem tura byly zelené travnaté pláně. Takové prostředí nabízela jen rozlehlá step a kontrolu stád mohla zabezpečit jen podstatně větší mobilita chovatelů. Právě s životem ve stepích se v časné fázi neolitu objevuje nová kulturní entita, kočovní pastevci. Kdo byli tito lidé? Měli loveckou minulost a vzhledem k ubývajícím příležitostem k lovu divoké zvěře se dokázali přeorientovat na pastevectví? Nebo na počátku stála mužská, mobilní složka sídelního obyvatelstva, která se do severních stepí původně vydávala za sezonním lovem? Patrně se jednalo o prolínání obou zmíněných variant. „Vyslanci zemědělské civilizace“ se hluboko na severu setkávali s migrujícími skupinami, jež svými kořeny setrvávaly ještě v paleolitu. Vzájemným ovlivňováním kultur vznikaly stepní národy, oscilující mezi loveckým způsobem života a nomádským zemědělstvím.
V proměnách neolitu
se tradiční lovecká symbolika stále víc otevírala novým vlivům sídelní kultury. Ženský, lunární kult Velké Matky či Matky Země v jižních oblastech ustupoval do pozadí a po apokalyptickém vzniku Černého moře zaujalo ústřední místo v náboženství sídelních center Anatolie a severní Mezopotámie agrárně orientované sluneční božstvo. Bohyně Maat v nově se tvořící náboženské hierarchii zůstala nejvyšší Matkou (MA-ARIA), zosobněním Božské matky. Také starodávné uctívání býka, který byl symbolem plodnosti a vůdcem stád, nabývalo podobu mocenského kultu, ovládající mužské síly. Mnohé kulturní inovace, počínaje rozvojem pěstitelství a chovatelství, přes proměnu duchovní sféry po zavádění převratných technologických novinek, vstřebávala také sousední, civilizací zatím jen málo dotčená kmenová společenství. Netřeba se však domnívat, že jejich duševní potenciál byl nižší než u agrární společnosti se zdánlivě vyspělejší kulturou. Mimořádný význam pro odlišný vývoj mezi východem a západem, ale – jak pozdější události naznačují – i mezi severem a jihem, měla s vysokou mírou pravděpodobnosti právě přírodní katastrofa při zániku ohromné plochy sladkovodního jezera. Tato dějinná skutečnost rozpoltila civilizační jádro Evropy a Asie do několika kulturně-ekologických celků. Uzavřením či přesněji významným omezením dřívější kulturní výměny v důsledku přerušení migračních komunikací se asijská step severovýchodně od Kavkazu dostává do svébytné izolace, vývoj civilizace v Mezopotámii a starém Egyptě se liší od evropského Řecka a Balkánu, které byly osloveny zcela jiným pojetím civilizace Podunajské.
Mladší doba kamenná
je epochou štěpení a transformace někdejší lovecké kmenové společnosti. Se sídly zemědělců či nomádskými teritorii vznikají protoetnické celky, které se v samostatném vývoji stávají tvůrci regionálních kultur a časných civilizací. Je to zároveň doba narůstajících rozdílů mezi lidmi, nejen ve společenské hierarchii, ale také v geografickém uspořádání. Ve vztahu mezi bohatnoucím, ale lidnatým a pravidly svázaným jihem a chudým, nicméně svobodným severem vzniká pnutí. Nastává čas změn, konfliktů a dobyvačných tažení za zlatem a materiálním uspokojením, kdy kámen nahradí kujný nerost – kov – a zdánlivě primitivní kočovný pastevec osedlá koně. Kdesi v hloubi eurasijské stepi se rodí nesmírně pohyblivá a technologicky vyspělá součást pozdějšího historického vývoje, jež zasáhne prakticky do všech civilizací – indoevropské obyvatelstvo.
Radek Míka


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001