Menu

Počátky 1 – Pavlovien – civilizační projekt lovců a sběračů

02. 11. 2012

Jižní Morava,
vápencový masiv Pavlovských vrchů. V mírně zvlněné krajině nad soutokem Dyje a Moravy je nepřehlédnutelnou dominantou. Děvín s kótou 549 m n. m. je bezpečně nejvyšším bodem mezi Drahanskou vysočinou a výběžky Bílých Karpat. Osamělý horský hřeben od severu k jihu nepřesahuje délku 10 km a svou siluetou zaujme snad každého. Pálava připomíná spícího obra. Místo se vyznačuje „středomořským“ klimatem; převýšením a snadnou dostupností se nabízí k pozorování širokého okolí. Pro strategickou polohu lákalo od nepaměti. U Mušova byly nalezeny ruiny římského vojenského tábora, spolu s antickými památkami Slovenska vzácný doklad o pronikání Říma na sever od dunajského limitu. Fenomén Pavlovských vrchů však přináší i překvapivé svědectví o dávném osídlení, které ve své době tvořilo vrcholnou kulturu pravěké Evropy. Před třiceti tisíci lety si tato místa za domov vybrali lidé, kteří se lovem velkých savců paleolitu zapsali do historie jako „lovci mamutů“.

Člověk
je úspěšným pokračovatelem druhu, který planetu Zemi obývá již po miliony let. Avšak teprve před zhruba dvěma sty tisíci lety začíná dějinná epocha moderního člověka s přídomkem homo sapiens sapiens. Z tropických oblastí afrického kontinentu pozvolna rozšiřuje svůj sídelní prostor do chladnějších pásem a někdy před padesáti tisíci lety vstupuje do Evropy, kde začíná vytěsňovat své starší konkurenty z rodu homo. Jeho duševní schopnosti nezvratně vítězí nad početnější neandertálskou populací a člověk současného typu zaujímá přední místo v civilizačním vývoji. Kamenná industrie, pěstní klín, pazourkový nůž, škrabky a jednoduché kamenné nástroje jsou připisovány již našim předkům z rodu homo erectus. Nejstarší domácí doklad o jejich přítomnosti byl objeven ve Středočeském kraji, při stavbě dálnice u Berouna-Závodí. Podle paleomagnetické analýzy se stáří nalezených předmětů klade do doby před 1,8 milionem let. Primitivní nástroje však v nezměněné podobě přetrvaly statisíce let, aniž by jejich uživatelé vybočili ze zavedených zvyklostí a vydali se na cestu zdokonalení. Mezníkem ve vývoji je znalost rozdělávání ohně. Schopností využít oheň se člověk před pěti až sedmi sty tisíci lety zásadně odlišil od ostatních tvorů, kteří se žhavého živlu bojí. Oheň stál u změny jídelníčku a zároveň vytvořil základ pro kulturní a sociální rozvoj progresivní lidské skupiny. Kolem ohně se sdružoval rod, oheň chránil tábořiště před predátory a stal se nezastupitelným pomocníkem při lovu a zpracování velké zvěře. Společný lov s sebou přinesl zdokonalení komunikace a spojováním rodů pak vznikaly kmeny se specifickými zvyky a rituály. Tento vývoj trval další statisíce let a jeho nositelem byl již člověk neandertálského typu, dobře adaptovaný na chladnější klima evropského kontinentu. Od něj se učil i nově příchozí homo sapiens sapiens. Ač velikost mozkovny homo sapiens neanderthalensis byla větší, budoucnost mu nepatřila. Co však bylo výhodou moderního člověka? Nedávné výzkumy naznačují, že klíčovou roli sehrála řeč.

Absencí tzv. „řečového genu“
FOXP2 zůstávala schopnost neandertálců mluvit omezená. Současný člověk má formu FOXP2 v základní genetické výbavě, vlastní duševní vývoj ovlivnil řečí, ve společenství žil a přemýšlel nahlas. Odtud nejspíše pramení do té doby nevídaná invence v technologiích i kulturních projevech. Slovní komunikace měnila navyklý způsob života, přinášela zábavu i úspěch při každodenní obživě. Lov se dal naplánovat, řídit a večer u ohně i vyhodnotit. Potomstvo přejímalo zkušenosti a dokázalo je rozvíjet. Řeč a důsledky jejího uplatňování byly v konkurenčním prostředí s početnějšími a fyzicky zdatnějšími neandrtálci rozhodující. Náš nejbližší příbuzný mizí někdy před třiceti tisíci lety, současně s úsvitem lidské civilizace.

Lovce mamutů
jsme poprvé objevovali v dobrodružných knihách spisovatele Eduarda Štorcha (či jejich filmovém zpracování), odkud k nám promlouvají lidskými příběhy jako skuteční předkové. Jiný pohled poskytují živé ilustrace „malíře pravěku“ Zdeňka Buriana. Probuzení zájmu o tuto dávnou tematiku sahá do předválečné doby první Československé republiky. Zmínky o „předpotopních“ kostech z okolí Pavlova se nicméně objevovaly již v 17. století. Jan Blahoslav zmiňuje obdobné nálezy slovy „Ještě veliké kosti obrův ve vršku pod skalkou Předmostenskou vykopávají; zuby tak veliké jako pěst, jako hlava člověčí, žebra jako břevence, i rohy veliké, též nalézávali.“ Pozornost vědců však upoutaly až objevy v jeskyních Moravského krasu nebo v Předmostí u Přerova – tam prý jde o pozůstatky až tisíce mamutů. Opakující se sběr pazourků a kostí na políčkách a vinohradech pod Pálavou proto vyvolal patřičnou pozornost také v nově vznikajícím Moravském zemském muzeu. V roce 1924 v katastru Dolních Věstonic započal systematický průzkum pod vedením prof. Karla Absolona. Objevitelský úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Již 13. července 1925 došlo k zásadnímu přelomu v nahlížení na tuto lokalitu, když byla při odkryvu pozůstatků paleolitického obydlí nalezena drobná, ale nesmírně významná figurka – soška z pálené hlíny – tzv. Věstonická venuše. Převratnost objevu spočívá v materiálu, z kterého byla vyrobena. Jedná se o nejstarší předmět z keramiky v dějinách. Následovaly další unikáty. Kolekci antropomorfních a zoomorfních řezeb z mamutoviny, figurek mamutů, lvů a stylizovaných postav, doplnil realistický portrét, hlavička ženy ze zachycením individuality tváře a náznakem grimasy!

Věstonice
změnily pohled na svět před třiceti tisíci lety, zakonzervovaný pěti až šesti metry nánosu naváté glaciální spraše. Mimořádné nálezy, stejně jako odkryv řady obydlí s předměty denní potřeby a se zvířecími kostmi s velkým zastoupením ulovených a snědených mamutů, Karla Absolona vedly k myšlence hledat na svazích Pálavy veliké sídliště pravěku, jakési „diluviální Pompeje“. Pokračující výzkumy v dalších lokalitách pod Pavlovskými vrchy jako by mu dávaly za pravdu. Kulturní fáze mladého paleolitu 31 000 – 22 500 let před naším letopočtem označovaná jako gravettská si pro území střední Evropy v odborných kruzích vydobyla název Pavlovien, pavlovská.

Proč osídlení na Pálavě?
Dobu ledovou si v našich zeměpisných šířkách vybavujeme jako mrazivé období stálého zalednění, nehostinnou krajinu severské tundry. Před 65 tisíci lety pokrýval většinu severní Evropy Skandinávský ledovec, který sahal až k výběžkům Karpat, Alpský ledovec pak sestupoval hluboko k jihu. Podnebí bylo chladné a suché. Dlouhé zimy střídala krátká léta. Nicméně glaciální maxima s extrémním klimatem vyplňovaly tzv. interpleniglaciály, příznivější období trvající i několik tisíc let. Nové paloeobotanické rozbory tehdejší vegetace nás přesvědčují, že ve střední fázi ml. paleolitu (31 000 – 22 500 př. n.l.) nebylo klima kolem Pálavy tak studené a nehostinné, jak se dosud předpokládalo. V těchto teplejších a vlhčích intervalech spolu s lovnou zvěří do Evropy nejspíše přicházel i zdatný lovec – současný člověk.

Tok horního Dunaje
tehdy tvořil poměrně úzký koridor mezi severským a alpským zaledněním, který přes Wachauskou bránu na Dunaji a dolní Podyjí propojoval bohaté pastviny východu se západem kontinentu. Migrace stádní zvěře, mamutů, sobů, koní či bizonů probíhala v nížinných polohách s dostatkem vegetačního patra a vody, v prostředí, které v hojnosti nabízely meandry Dyje a Moravy. Jižní svahy Pálavy s vrcholem Děvína skýtaly nejen strategickou polohu s přehledem o tahu stád, ale také výjimečné přírodní podmínky pro založení sídlišť. I současný název Děvín v sobě patrně uchovává význam lokality jako pozorovatelny. Lze si jej vyložit jako divín – dívati se – a má svůj protějšek nedaleko Bratislavy, vrch Děvín na soutoku Moravy a Dunaje. Sídelní aktivita lovecko sběračské společnosti na Pálavě trvala několik set, možná i tisíc let a patrně měla charakter nejen sezónních tábořišť jediné skupiny, ale trvalého zimoviště více rodů.

Úspěch
spočíval v relativně usedlém způsobu života, umožňujícím specializaci členů i určitou sociální strukturovanost společnosti. Výsledkem tzv. komplexnosti lovců a sběračů byl nebývalý technologický a kulturní rozsah, jímž se odlišovali od méně početných migrujících skupin. Ty zpravidla nepřesahovaly 30 až 50 jedinců. Komplexní hospodářsky zajištěná společnost však mohla vstřebávat a rozvíjet více skupin současně, čímž významně podporovala i svůj progresivní genofond. Dokladem pavlovienského úspěchu je nejen zaznamenatelný duchovní život, symbolizovaný bohatostí nálezů výtvarných a kultovních předmětů včetně rituálních pohřbů, ale především vývoj nových výrobních postupů. Jedná se o objev keramiky, vypalování předmětů ze speciálně upravené hlíny, využití rostlinných vláken pro tvorbu sítí, které podle otisků na hliněných hrudkách nejspíše dospělo i v tkaní hrubých látek. Rozvíjel se i způsob přípravy pokrmů. Rostlinný materiál ze sběru byl zřejmě upravován mělněním na kamenných plotnách, dosud užívaných pro roztírání minerálních barviv. Kašovitou stravu tak mohly přijímat i děti, do té doby odkázané jen na matčino kojení. V obydlích podobných jurtám či týpí jsou kolem ústředního ohniště zaznamenány kotlíkové jamky pro vaření. Jeden ze zdejších nálezů možná představuje mapu: na mamutím klu je geometricky zobrazen výjev, evokující záznam o krajině. Většina těchto projevů má charakter zárodku lidské civilizace, sice v primitivním stádiu, ale se zřejmým náznakem sociálně-ekonomických dispozic účastníků „civilizačního projektu“.

Úpadek pavlovienu
přišel s nastupujícím glaciálním maximem, které vrcholilo 22 tisíc let př. n. l. Lovecké a sídelní aktivity slábly s návratem zalednění a souvisejícím úbytkem stádní zvěře. Život ustupoval do klimaticky příznivějších oblastí. Moravský koridor na horním Dunaji se uzavřel a kdysi bohatá sídliště na svazích Pavlovských vrchů zakryla mocná vrstva erozivní spraše. Důsledek suchých a mrazivých větrů pro naši současnost zachoval jedinečný doklad o způsobu života dávných předků. Progresivní kultura evropských lovců sběračů však nezanikla. Klimatická změna poslední doby ledové vyvolala pohyb těchto lidí za obživou, za lovnou zvěří. Teritoriálně usedlé civilizační skupině nezbývalo než jako v minulosti migrovat, opustit dříve slibná loviště a najít si nový domov. Část odešla na západ k pevninskému mostu spojujícímu Pyrenejský poloostrov s africkými břehy. Početnější populace však nepochybně volila cestu na jihovýchod podél toku Dunaje. Tady, v nížinách ještě neexistujícího Černého moře, byl dostatek příležitostí k rozvoji progresivních sídelních aktivit. Zaběhlý sběračsko-lovecký způsob života však pokračoval na cestě k východu za velkými stády mamutů. Přímí potomci tvůrců Věstonické venuše tak mohli spoluutvářet budoucí koncept zásadní přeměny životního stylu tzv. neolitické revoluce, stejně jako být kolonizátory amerického kontinentu a pokračovat v lovecko-sběračské tradici v některém z nespočetných indiánských kmenů.


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 02/2020
02/2020 číst aktuální číslo
Czt