Motto:
Pravici dám si na srdce,
a levou rukou budu zpívat,
v rytmu, kterým srdce tepe,
o tom jak je velkolepé,
na tebe se zblízka dívat.
Jiří Suchý

Nepřijít do Semaforu? Společenské faux pas

Narodil jsem se v Táboře, ale první část dětství prožil v baťovském dvojdomku v Sezimově Ústí II. Táta, který jezdil po stavbách, přivážel z Prahy gramofonové desky se šlágry autorské dvojice Suchý – Šlitr. Hrály u nás neustále, a mé právě se utvářející vnímání světa obohatily slovní novotvary: „potkalpotkan potkanáááááá, podkamenem, podkamenem…“ Až později jsem došel poznání, o čem Jiří Suchý zpívá a kdo že to kde koho potkal. To bylo jedno z mých prvních setkání s jeho tvorbou. Další neméně přelomové poznání mne zastihlo v trumpetové učebně Vojenské hudební školy v Roudnici nad Labem, kde jsem se od o rok staršího spolužáka Zdeňka Kratiny dozvěděl, že „Babeta“ z „Kdyby tisíc klarinetů“ je naším prvním vojenským jazzovým pochodem. Povídání s divadelníkem, hudebníkem, textařem, básníkem, hudebním skladatelem, spisovatelem, filmařem, grafikem, výtvarníkem, divadelním režisérem, spoluzakladatelem Divadla Na zábradlí a Semaforu panem Jiřím Suchým jsem proto zahájil konstatováním:
Pane Suchý, „Kdyby tisíc klarinetů“ je v mysli národa zapsáno hlavně coby filmový muzikál. Vy jste jej ale psal jako divadelní hru.
Teď ji zrovna hrajeme, a je to nejúspěšnější kus za posledních deset let. Je o ni tak veliký zájem, že vstupenky jsou vyprodány a rezervace bereme čtvrt roku dopředu. Asi proto, že jsem k tomu přistupoval jinak než Ján Roháč s Vladimírem Svitáčkem ve filmové verzi. Ve filmu pořád vidíme rozjásané vojsko, holky tam skáčou z helikoptéry, je tam nadupaná bujará nálada. A já si říkal, jestliže se zbraně změnily v hudební nástroje, stal se zázrak, a divadelní zpracování jsem se rozhodl pojmout mysticky. Dostat do toho tajemno. Že jako nikdo neví, jak se to mohlo stát. Řada zázraků se rozpoutá hned po otevření opony, dějem prochází malá dívenka tak trochu po biedermeierovsku oděná a zpívá píseň o tom, že kam přijde, tam se dějí divné věcí, a ona neví proč. Řekl jsem si, že to tomu zázraku svědčí víc, než „hurá nadšení“. Ve druhé polovině představení na to nadšení stejně dojde. Je tam třikrát tolik humoru a písniček než v první části. Myslím, že to zabralo. No, nemyslím, vím to! U divadla se to velice dobře pozná na pokladně. Dokonce i kritici, kteří nám příliš nestraní, tentokrát byli milosrdnější.

Zmínil jste zázraky. O jeden se přičinily texty písní, kterými jste v době budovatelských klišé kultivoval jazyk a myšlení Čechoslováků.
Také nad tím žasnu. On to asi je zázrak. Když jsme Semafor zakládali, nic takového jsme s Jiřím Šlitrem neměli v úmyslu. Dokonce jsem ani nechtěl zakládat další divadlo. Stačila mi „sprcha“, kterou jsem dostal v Divadle Na zábradlí, odkud mne po půlroce hnali. To si nenaříkám! Měli naprostou pravdu! Tehdy už jsem nechtěl dělat divadlo, ale byl to Jiří Šlitr, kdo mne k tomu přiměl. Říkal: „Založíme hudební divadlo.“ Pravda, písničky se nám dařily, a tak jsme založili Semafor, a když tam pak stály ty fronty, prorokoval: „Počítej s tím, že to bude trvat tak pět let, poněvadž to je móda.“ Sám se dožil deseti, a my už absolvovali třiapadesát sezon.

Nejenže jste se zasadil o kultivaci národa. V pražské botanické zahradě jste před dvěma roky 27. října 2011 v rámci projektu „Kořeny osobností“ zasadil strom. Řekla mi to její ředitelka paní Věra Bidlová poté, co jsem se před ní vytahoval, že jdu s vámi dělat interview. Výňatek z tiskové zprávy její náměstkyně paní Barbory Koláčkové praví: „Botanická zahrada získala do své sbírky poklady hned dva. Jiřího Suchého, který tento měsíc oslavil neuvěřitelné 80. narozeniny, a vzácný asijský strom z čeledi ořešákovitých – lapinu úzkokřídlou (Pterocarya stenoptera).
Přesto, že umím zpaměti texty všech osmi celovečerních her, které máme v současné době na repertoáru, zapamatovat si název lapina úzkokřídlá je na mě trochu silná káva. Beru to ovšem jako velikou poctu. Botanická zahrada Hlavního města Prahy nenechává tuhle práci každému, kdo si řekne. Když mi jmenovali osobnosti, které tam už zasadily strom, byl jsem ještě víc hrdý, že smím taky.

Semaforu se podařilo rychle se prosadit. A natrvalo! Jste součástí naší národní kultury. Jaromír Nohavica říká: „Lidová píseň je ta, jejíž autor se ztratil.“ Vaše písně, přestože jste se neztratili, zlidověly. Zpívají se u táborových ohňů, na mejdanech atp.
Ne, ne. Ztratili jsme se. Mnoho mladých lidí už nezná jejich autory. Pro ně je to prostě lidovka. A na to jsem pyšnej! Dlužno říct, že jsme ty písničky nijak neprosazovali. Prostě jsme dělali to, co nás bavilo, a ono to najednou šlo samo. Zkrátka se našli lidé, které to bavilo taky. A od Šumavy k Tatrám jich bylo víc než dost… Trochu nám v tom dopomohlo takové to dusno padesátých let. Absence rozvernější pohodyplné zábavy.

Nicméně, na rozdíl od současnosti měli lidé tehdy vesměs jasno, kdo na nich parazituje, kdo je blbne. Z koho a čeho si dělat legraci. A měli jasno i poté, kdy byli opět „osvobozeni“, když se už už zdálo, že natrvalo padne cenzura a změní se režim.
„Návštěva“ bratrských armád v roce 1968 mne zastihla v Jugoslávii, kde jsem byl na dovolené. Netroufl jsem si vrátit se do vlasti, poněvadž jsem nevěděl, co mi tu hrozí. Tak jsem emigroval do Londýna. Když se mi přece jen podařilo mluvit s Jiřím Šlitrem (telefonické spojení s obsazenou Prahou nějaký čas neexistovalo), hned se ptal: „Kde seš? Já už tady začínám zejtra hrát.“ Měl svůj recitál „Ďábel z Vinohrad“. Když jsem zjistil, že se věci mají takhle, s úlevou jsem se vrátil. Tři týdny, co jsem byl pryč, mi stačily, abych poznal, že nejsem emigrační typ.
Situace v Semaforu v těchto letech byla úplně jiná, než je dnes. Byli jsme tehdy módní artikl. Nepřijít do Semaforu? Společenské faux pas. Každý musel alespoň jednou. Mládež to milovala, poněvadž tam zněl rokenrol a jazz. Měli jsme postaráno o publicitu i o publikum. Velmi nám pomohlo údobí, které se nazývalo „normalizace“, tím, jak bylo nenormální. Lidé se k nám chodili „nadýchat čerstvého vzduchu“. Pak přišel převrat, a všechno se změnilo. Dřív nás škrtila ideologie, teď nás začala škrtit ekonomika. To, co jsme si dovolili tajně podstrkávat lidem v době minulé, tohle dobrodružství už publikum nemohlo prožívat. Dnes je vlastně naším největším konkurentem naše minulost. Sice už nejsme „ten módní artikl“, ale kupodivu pořád existuje hodně lidí, do kterých jsme zasadili semínko. Hlavní proud našeho publika tak tvoří děti našich diváků, kterým naše písně zněly v dětských létech od rána do večera z magnetofonu Sonet Duo nebo jako u vás z gramodesek. Tak se stalo, že čtyřiapadesát sezon máme pořád dostatek diváků, kteří Semafor potřebují. A pro mě je důležité (nikoliv ze snobismu) i to, že k nám do Semaforu chodí tzv. VIP. Pomáhají tím čelit kampaním, jejichž cílem je přesvědčit veřejnost, že si to divadlo nezasloužíme. Jenomže o takových osobnostech jako profesoři Pavel Pafko či Ivan Havel, Adolf Born, Soňa Červená a další a další, kteří přijdou na každou hru – a někteří i několikrát – se dá asi těžko tvrdit, že mají pokleslý vkus.
Foto: archiv Botanické zahrady hl.m. Prahy.

• www.semafor.cz