Menu

Nebojme se být většími patrioty!

25. 11. 2013

Když jsem 22. října 2013 šel za ministrem pro místní rozvoj, panem Františkem Luklem, vytanula mi na mysli Ostrava. Nikoliv však moravskoslezská metropole, ale báseň Petra Bezruče, konkrétně ta část, kde se praví: „při Dunaji strmí paláce“. To když jsem se blížil přes Staroměstské náměstí k paláci Pražské městské pojišťovny vystavěnému v letech 1898 až 1900 významným představitelem pozdní neorenesance a průkopníkem secesní architektury Osvaldem Polívkou (1859–1931), kde sídlí Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky.
Pane ministře, nejen při Dunaji strmí paláce. Je velký rozdíl mezi řízením resortu místního rozvoje a jeho realizací v podmínkách Kyjova, kde jste starostou?
Velký. Mimo jiné proto, jak Petr Bezruč o nás Kyjovjácích v druhé sloce své básně „Kyjov“ říká, že nám v žilách koluje slovácká krev, což graduje ve třetí:
„Kdo chce nás bít, kdo chce nás urazit?
My nevíme o pánu žádném,
jak vesele dovedem žít a pít,
tak vesele na poli padnem…“
Obávám se ale, že s mým příchodem do Prahy padly představy, které jsem jako venkovský starosta z Kyjova měl. První věc, která mě neskutečně překvapila, je skleník, v jakém žijí někteří poslanci. Kdybychom na radnicích takto rozhodovali, takto debatovali a takto zacházeli s věcmi veřejnými, tak nás občané do týdne vynesou v zubech. Na obcích je to osobnější – zodpovědnost je daleko přímější, nikam se neschováte. Má práce v Praze má ale určitě dalekosáhlejší dopady ve věcech, o kterých tu máme možnost rozhodovat. A to jsou i evropské fondy a věcný záměr zákona o cestovním ruchu. Určitě se tu neřeší, že někde chybí dlažba nebo nesvítí pouliční lampa. Člověk je tu anonymnější. To, že necítí přímou zodpovědnost, je pro politiky mínus. Ale zároveň je v anonymitě jakési plus: nikdo se nezajímá, kdy přijdou domů, jak se oblékají, co si kupují. Mám-li to srovnat, hodně věcí se mi tady podařilo. Zejména díky spolupráci s osobnostmi, s nimiž mám možnost se setkávat na úrovni vlády, Parlamentu České republiky a českého prezidenta. Na druhou stranu mi tu čas od času v některých situacích chybí dělnost, zdravý rozum a konstruktivní kritika.

Ministerstvo pro místní rozvoj je stejně všeobjímajícím ministerstvem jako Ministerstvo financí či Ministerstvo průmyslu a obchodu, protože peníze, resp. obchod jsou v tržní ekonomice hybatelem vývoje. Peníze lze i naloupit, avšak má-li to tržní ekonomika ustát, měly by se především tržit. V případě státu a samospráv za servis obyvatelům. V případě ostatních aktérů prodejem zboží – výrobků a služeb. Jsou-li z národního hospodářství přespříliš vyváděny peníze, resp. nedostává-li se trhu kupní síla, nastává kolaps, jehož příčiny v roce 1932 specifikoval Tomáš Baťa slovy:
„To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující.“
Jak aktuální, pane ministře, že? Zájem kupujících (v případě tržní platformy cestovního ruchu hostů, turistů a návštěvníků) jezdit do nějaké země utrácet peníze výrazně ovlivňuje to, jak danou oblast vnímají. Spousta faktorů působících na to, zda jsou místa a regiony České republiky v očích turistů in, tedy v co nejlepší formě, spadá právě do kompetence Ministerstva pro místní rozvoj ČR.
Když jsem zvažoval, jestli přijmu nabídku stát se ministrem ve vládě Jiřího Rusnoka a být v čele tohoto resortu, vedly mne ke kladné odpovědi (kromě podpory okolí a přátel) dvě skutečnosti. Ta první, že se jedná o ministerstvo, které má nejblíže k městům a obcím. Jsme pro ně styčným ministerstvem. Ať už se to týká regionálního rozvoje, nastavení evropských fondů, spolupráce s využitím národních programů na regeneraci jejich území, revitalizaci sídlišť atd. Tím druhým důvodem pak byla možnost přenést určité prvky správy věcí veřejných z nejnižší územní samosprávy na centrální úroveň. Musím říci, že se to daří, když je vůle. Konkrétním příkladem může být záležitost zákona o zadávání veřejných zakázek, kde jsme z pozice starostů argumentovali, že drtivá většina navrhovaných opatření by přinesla větší byrokracii. Jedna věc je „hon na čarodějnice“ v podobě protikorupčních zákonů, druhá zdravý rozum. Více si tedy důvěřujme, méně se zaštiťujme „mantrami“ protikorupčních opatření, a pojďme po podstatě věci. Ano, Ministerstvo pro místní rozvoj ČR dokáže velmi významně ovlivnit podobu území v následujícím období. Je škoda, že v minulosti nemělo větší publicitu. To mu hrozně uškodilo. Proto se hovořilo o jeho možném zániku. Ale ti, co o něm takhle debatují, obvykle neznají podstatu jeho náplně. Pokud to vezmeme od evropských otázek, Ministerstvo pro místní rozvoj ČR je orgánem koordinace. Koordinuje stávající období. Hledá možnosti smysluplného čerpání evropských finančních prostředků tak, aby na tom Česká republika co nejméně tratila. Současně připravuje i následující období od roku 2014 dál. Daří se nám spolupracovat s kraji a obcemi, vyhledávat negativa stávajícího programovacího období a předcházet tomu, aby se posouvala do příštích období. Myslím, že se nám daří snižovat administrativní zátěž, zjednodušovat procesy a zmenšovat počet operačních programů. To je jedna věc. Druhá je obrovská podpora venkovského prostoru. Té jedinečné sféry úžasně disponované země – České republiky. Za prvé v rovině národních finančních programů, které přispívají na opravy drobných sakrálních staveb, podporu komunitního života, podporu výstavby dětských hřišť a veřejných prostranství. A samozřejmě sem spadá také podpora dlouhodobějších záležitostí, které souvisejí s rolemi, jež by jednotliví hráči ve venkovském prostoru měli mít. Ty by měly být popsány i v zákoně o regionálním rozvoji. Ministerstvo pro místní rozvoj ČR by do budoucna mělo být tím resortním orgánem, který bude určovat další rozvoj aktivit v České republice. Želbohu, v minulosti se toho ujalo Ministerstvo financí ČR, kterému to nepřísluší. To má administrovat finance, a ne rozhodovat o tom, co je pro samosprávy účelné a smysluplné. Takže je to velká výzva pro Ministerstvo pro místní rozvoj ČR a pro ty, kteří jej budou v následujícím období vést. A že se to dá dělat rozumně, ve prospěch rozvoje sídel a regionů s nevelkými finančními náklady a výrazně pozitivním dopadem, o tom svědčí to, že Ministerstvo pro místní rozvoj ČR je ministerstvem, které hospodaří s rozpočtem 2,2 miliardy korun vlastních prostředků, a přesto jsou jeho aktivity jednoznačně vidět.

Brzdou větší výkonnosti cestovního ruchu ve prospěch českého národního hospodářství je to, že je u nás vesměs vnímán jako sféra dolce far niente, popř. aktivit volného času a outgoingu. Navíc, téměř každý se považuje za jeho znalce, protože byl na zahraniční dovolené. Návštěvníky (turisty a obzvlášť cizince) vidíme spíš neradi. A lidé z terciární sféry, pro něž je incoming a domácí cestovní ruch generátorem pracovních a podnikatelských příležitostí, protože peníze trží za služby a výrobky prodávané turistům? Ti zase hlásají, že právě oni jsou ten cestovní ruch, čímž většinu populace utvrzují v omylu, že cestovní ruch je věcí hospodských, hoteliérů a cestovních kanceláří. Také proto bývá malá navštěvovanost kraje či města svalována na kvalitu služeb poskytovaných turistům a byrokrati mají tendenci vylepšovat ji úředními výnosy. Avšak hlavním tříbitelem kvality obchodovaných služeb a dalších produktů v tržní ekonomice je trh a hospodářská soutěž. Investice do kvality služeb, pro jejichž návratnost je rozhodující přítomnost kupní síly, jdou tam, kde ti, kdo je vkládají, očekávají jejich zhodnocení. To platí i pro investování osobního volna a peněz do jeho trávení. Jen málokdo navštíví nějakou zemi nebo místo proto, že si chtěl užít letištní martýrium, spát v hotelu nebo jíst po hospodách. Hotel nebo restaurace jen výjimečně bývají motivem k cestě. Ve volnočasové turistice se cílem stávají obvykle až ve spojení s místem, kde cestovatelé tráví čas. A pokud na území země, města a kraje nezůstávají po více dní a neutrácejí tam peníze, je tomu tak často proto, že se renomé země, historie a atraktivity daného místa nezapsaly do jejich povědomí. Česká republika sice má nepřeberné bohatství atraktivit, avšak i obrovský deficit společenské objednávky, aby tržní platforma cestovního ruchu přinášela peníze národnímu hospodářství, potažmo do veřejných rozpočtů, z nichž je financováno důchodové a zdravotní zabezpečení, školství, obrana státu, dopravní infrastruktura atd.
Máte pravdu, že je tady řada tzv. odborníků na oblast cestovního ruchu, a téměř každý si osobuje právo o jeho záležitostech mluvit. Tím nechci zpochybnit principy demokracie. Ale pokud se chceme posunout dál, např. v debatě o věcné podobě zákona o podpoře cestovního ruchu, měli bychom být střídmější a více se navzájem tolerovat. Mou ambicí je ještě do konce roku – do kdy tady možná budeme, než nás vystřídá někdo další – zorganizovat kulatý stůl a zahájit věcnou diskusi nad podobou zákona o podpoře cestovního ruchu. Platí totiž, že do roku 2010 tady byla nějaká vize. Vláda pak ale schválila trochu jiný kurz. Nicméně ne všichni se s těmito principy ztotožňují. Především si musíme zformulovat role, které by měli mít jednotliví hráči. Ať jde o kraje, obce, stát, CzechTourism a samozřejmě o to, co rozumíme destinačním managementem. Jde také o to, abychom dokázali více zacílit na naši rozmanitost. Na regionální bohatství. Tristnost stavu dokresluje i fakt, že z názvu řady celostátně působících institucí vypadlo Slezsko. Figurují v nich pouze Čechy a Morava. Řada lidí (včetně některých Slezanů) si tak ztotožňuje České Slezsko s Moravou. Avšak Slezsko, Slezské velkoknížectví, je (což je zřejmé i ze státního znaku České republiky) rovnocenným svébytným územím, stejně jako Moravské markrabství či Království české. Neměli bychom na ně zapomínat. Naopak, jít do ještě větší hloubky. Např. v rámci Moravy máme Slovácko, Znojemsko, Mikulovsko atd. Stejně ve Slezsku. Je třeba nebát se být většími patrioty regionů a docílit jejich větší spolupráce. Nezřídka si stěžujeme na Evropskou unii, jaké nám dělá potíže. Ale většinu problémů si způsobujeme sami. Chovejme se jako lidé, kteří se někde narodili. Kteří někde vyrůstali a jsou ovlivněni prostředím rodného regionu. Nezapomínejme na něj a šiřme o něm pozitivní povědomí. Na návštěvě ve vinařské oblasti ve Francii se mi třeba líbilo, když náš hostitel pochválil svého souseda, tedy vinařského „konkurenta“, kterého má přes ulici. V Česku je, bohužel, opačný trend: „Já jsem ten nejlepší, a kdokoliv jiný je můj nepřítel a je třeba jej zhanobit.“ Také proto si myslím, že český cestovní ruch se neubírá dobrým směrem. Vnitřní spolupráce, ta je základem úspěchu i při sebeprosazování země v celosvětové konkurenci. Člověk, který přijede do určitého regionu, přece nechce vidět jenom jedno místo. Chce poznávat ty nejkrásnější perly dané oblasti. Buďme více sví! Nebojme se ukázat, že i sousedé mají něco úžasného. Že vedle Moravy je Slezsko, a vedle nich i ty Čechy.


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 02/2020
02/2020 číst aktuální číslo