Předseda České neurochirurgické společnosti v letech 2001–2009 a prezident Evropské asociace neurochirurgických společností, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice Praha a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy plk. prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc., se narodil v roce 1953. V roce 1978 absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. V letech 1978–1997 působil na neurochirurgickém oddělení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem. V letech 1988–1989 absolvoval stipendijní pobyt na Barrow Neurological Institute v americkém Phoenixu. V roce 1993 se stal docentem. V říjnu 1997 byl jmenován přednostou Neurochirurgické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Ústřední vojenské nemocnice v Praze. V roce 1998 získal doktorát věd a byl jmenován vedoucím subkatedry neurochirurgie na Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. V roce 2002 byl jmenován profesorem neurochirurgie.

Naše země je víceméně trošku kafkiáda

Po víc než dvou letech hovořím opět s naším světově uznávaným neurochirurgem prof. MUDr. Vladimírem Benešem, DrSc. Tentokrát ale ne s kamarádem mého otce z plzeňského Veslařského plaveckého klubu Radbuza, se kterým v pětačtyřicátém roce „osvobozovali“ Plzeň, nýbrž s jeho synem.
Pane profesore, rozhovor s tehdy devadesátiletým jubilantem jsem nazval, inspirován jeho vybídnutím: „Podívej, dodnes se mi netřesou ruce“ (viz fulltextový vyhledávač www.e-vsudybyl.cz). Proč jste zvolil stejný obor jako váš otec?
V podstatě jsem neměl jiný výběr. A i když jsem kolem puberty mohl mít touhy dělat něco jiného, např. archeologii, FAMU, zcela nepochybně pod tím pořád byla medicína. Nejde změnit geny ani to, v čem se vyrůstá. Takže přihlášku jsem podal jen na medicínu, a už když jsem ji začal studovat, bylo mi jasné, že chci dělat neurochirurgii. Dodnes si pamatuji moment, kdy jsem se definitivně rozhodl. Bylo to na začátku čtvrtého ročníku, když jsem se jako pomocná vědecká síla na neurochirurgickém oddělení poprvé přišel podívat na operaci. A ta představovala ten rozhodný moment.
To, že byl můj otec špičkovým neurochirurgem, mělo výhody a nevýhody. Výhody v tom, že jsem o oboru věděl daleko víc než vrstevníci, ať už podvědomě nebo vědomě. Nevýhodu v tom, že kdykoliv jsem někde něco přednášel nebo udělal, mnozí říkali: „To mu psal táta…“ A přitom to brzy bylo téměř obráceně. Samozřejmě, že jsme si texty vzájemně ukazovali a že jsem se s ním, tu a tam, radil o pacientech. Ale nebylo toho tolik. Když ho z politických důvodů z Ústřední vojenské nemocnice v roce 1978 vyhodili, teprve jsem nastupoval do nemocnice v Ústí nad Labem. Za celý život jsme spolu na sále byli snad dvakrát třikrát, a to až dlouho po mé promoci. Sem, na kliniku Ústřední vojenské nemocnice, jsem přišel až v roce 1997. To znamená, že mezitím byla dvacetiletá díra, co tady žádný Beneš nebyl. Stejně je to s mým synem, který je rovněž neurochirurgem. Teď je v Liberci, a ne tady v Praze. Zcela nepochybně je můj táta instrumentální v tom, že mi předal když ne taková ta konkréta, tak schopnost obecné úvahy. Zdravý selský rozum, který je v medicíně nesmírně důležitý a který se všeobecně vytrácí. Tedy nejen z medicíny. A pak mi předal vztah k akademické sféře. Jsme si v tom hodně podobní. Když jsem byl dítě, asi registroval, že mu doma běhá malý človíček. Já ho zase vnímal zalezlého v pracovně, odkud byl neustále slyšet psací stroj. Tak nějak jsem chápal, že tohle k tomu patří. Přišlo mi normální, že člověk přijde domů, a buď něco odborného čte nebo píše nebo se snaží dávat dohromady statistiky, přednášku, článek.

Česko drží světovou úroveň medicíny, a místo toho, aby na tom vydělávalo, prodělává.
Cizinci, kteří se nechávají léčit v cizině, míří do Německa, Izraele či do USA, a nás tak trochu přelétávají. Hlavním zdrojem movitých zahraničních pacientů – samoplátců – by nám mohla být Ruská federace a okolní země. Máme podobný jazyk a jejich obyvatelům je u nás dobře. Ale my to neumíme „prodat“. Loni jsem byl v Kazachstánu, a všude billboardy: „Potřebujete lékařskou péči? Německo, Izrael.“ Reklamy se vším všudy. Přitom Kazaši vůbec nemají špatnou medicínu. A Česko ji má vynikající minimálně v těch institucích, kolem kterých se pohybuji. Mám pocit, že i taková ta terénní medicína je u nás na výborné úrovni. Přinejmenším je dokonale dostupná, což na mnoha místech, i západní Evropy, neplatí. Stejně tak IKEM a podobné české instituce jsou přinejmenším srovnatelné s tím nejlepším, co je na západ od nás. Svoji kliniku srovnávám s pětatřiceti velkými německými univerzitními klinikami. Nikoho z nás nenapadne se srovnávat s městským špitálem třeba v Ulmu, ať je jaký chce. Partnery pro nás jsou zmíněné akademické instituce. V tomhle má česká medicína ohromné plus. Pak má ohromné mínus, a to finance. Zdravotnictví ale nedokáže finančně zvládnout žádný systém. Tady v Česku jsme si to ještě ztížili, podle zákona, kterému říkám: FFFZ – „fšecko fšem fšude zadarmo“. A to je absurdní. To prostě nejde. Nejde hradit všechny acylpyriny. Nejde všem poskytovat špičkovou onkologickou léčbu v posledních dvou týdnech života, nelze každému dát stent do koronárek a nelze každému odoperovat věkem degenerovanou páteř. Tudy tečou neuvěřitelné peníze. Jako když nabíráte vodu cedníkem. Přesto je česká medicína na velmi vysoké úrovni a snadno dostupná. Všem kritikům bych doporučil exkurzi do Velké Británie. Rádi by se pak léčili tady doma.

Vaší zálibou je entomologie.
Za brouky nemůže táta, ale děda Benešů. Byl učitelem v Plzni, a nás děti vodil po jejím okolí. Při některé z těch procházek jsem sebral brouka, a to mi už zůstalo. To teď to mám jako relaxačního koníčka k neurochirurgii, která je rovněž mým velkým hobby. Exponáty ve vitrínách tady v mé kanceláři, to všechno jsou brouci pojmenovaní po mně. Tamhle je zlatohlávek, roháč, střevlík, všichni mají druhové jméno benesi. V entomologii ale nemám vědecké ambice. Hlavní pro mne je jednou dvakrát za rok někam zmizet a chytat tam brouky. To si opravdu odpočinu.

Jak vnímáte cestovní ruch?
Cestovní ruch? S kamarády hrajeme mariáš v Kožné ulici vedle pražského Staroměstského náměstí. Kdykoliv tudy jdu, připadá mi, že jsem jediný, kdo mluví česky. Cizinců po Praze je plno. Věčná škoda, že jenom v Praze. Že stejnou intenzitou neproudí třeba do Plzně.

Přitom pojem „plzeň“ používá celý svět. Všude, kde vyrábějí a prodávají pivo plzeňského typu.
Je fakt, že obrovská část lidstva pije „pils“. Jsem-li v zahraničí, snažím se nám dělat reklamu a vysvětluji, že „pils“ je odvozeno od města Plzeň. Mám ho rád, protože naše rodina je odtamtud. Plzeň poslední dobou hodně rozkvetla. Je to opravdu hezké město. Kdybych nebydlel v Praze, určitě bych mířil do Plzně. Vždycky mě to tam lákalo. Zlaté město, které prosperuje, které velmi dobře vypadá. Lidé jsou tam příjemní. Bohužel, i ono je jedním z nedoceňovaných míst naší republiky. Všechny ty akce, jak do Česka nalákat turisty, zatím vycházejí dost naprázdno. Když jede cizinec autem od Mnichova do Prahy, sice přes Plzeň, ale po dálničním obchvatu. Je to věčná škoda, že se v ní nezastaví, protože ať to berete z jakékoliv strany, kdo někam přijede, zpravidla tam nakupuje. Každý utrácivý turista je dobrý, ale vidět jsou hlavně v Praze, třeba na tom Staroměstském náměstí. Je to takové nevyvážené. A v mém oboru by se mi líbila medicínská turistika. Bohužel, pacientů z ciziny je málo.

Copak je v Česku společenská poptávka vytvářet podmínky, aby tržní platforma cestovního ruchu umožňovala českému hospodářství tržit víc peněz? Tedy i po nějaké vyváženosti a pohostinnosti? Jak v jednom z mých interview konstatoval vrchní zemský rabín Efraim K. Sidon: „Měli bychom se učit pohostinnosti od praotce Abrahama. Podle naší tradice je vlastně patronem dobrých hoteliérů. Jeho dům byl otevřen každému, kdo šel kolem. Každému s potěšením a vstřícně nabídl vše, co potřeboval, i andělům. I u nás se přece říká: Host do domu, Bůh do domu. Zatímco bychom mu sami od sebe měli nabídnout a poskytnout služby, naopak od něj na sodomský způsob očekáváme, že nám své služby poskytne on. A to jen v případě, že jsme si ho předtím pořádně proklepli.“ (Viz www.e-vsudybyl, článek: „Následovat Praotce Abrahama v jeho pohostinnosti“.) Zkrátka kafkárna. Ostatně letos si kulturní svět připomíná 130. výročí narození českého rodáka Franze Kafky.
Na Kafku mám „vynikající“ vzpomínku. Kolega mi půjčil jedno z jeho děl – knihu, co vyšla pouze v pěti stech výtiscích. Tehdy jsem ještě bydlel v Ústí nad Labem. Když jsem nebyl doma, kniha spadla na podlahu, a pes ji roztrhal. Sice jsem pak říkal, že mám psa intelektuála, který „žere“ Kafku, ale na druhou stranu jsem byl v hrozné situaci, co tomu kamarádovi za ni dát? Tehdy mne to stálo několik ojedinělých knížek, které si vybral (dobře věděl, co mám doma). Naše země je víceméně trošku kafkiáda. Jsme xenofobní. Uzavíráme se do „českého prostoru“. Všechno, co je cizí, co trochu vybočuje, nám vadí. Mám pocit, že z toho vzniká jakási celospolečenská paranoia, která je nesmírně škodlivá.

Dá se to operovat?
Bohužel, nedá. A i kdyby, celou populaci odoperovat nelze. Taky si myslím, že bychom měli víc inzerovat, že Kafka je Pražan. V zahraničí Kafku kdekdo zná, ale nikdo neví, že to byl německy hovořící a píšící Čech. Kdybyste vzal židovská jména osobností, které něco dokázaly ve vědě, v kultuře, v průmyslu, plno z těchto lidí se tu buď narodilo a vyrostlo nebo u nás působilo, jako např. Albert Einstein. A my si jich nevážíme. Neříkáme: „Ti jsou od nás!“ Za nejstrašnější literární dílo mám Švejka. Samozřejmě jsem ho celého přečetl. Když se řekne: „No jo, my jsme švejci,“ přijde mi, že nemáme žádnou hrdost sami na sebe. Venku se Češi mnohdy stydí za to, že jsou Čechy. Půjdete-li do Národní galerie, můžete si tam prohlédnout naše slavné porážky. Naposledy jsme vyhráli snad se Sámem u Wogastisburku, o němž Radek Míka v seriálu „Počátky naší státnosti“ vycházejícím ve Všudybylu připouští, že mohl být Židem a Wogastisburk stolovou horou Úhošť nedaleko Kadaně (viz www.e-vsudybyl.cz, článek: Počátky naší státnosti 2 – Sámo). Bílou horu bereme jako bitvu, kterou jsme prohráli, a Habsburky máme za dobu temna. Ale vždyť i ta druhá, vítězná strana, byla česká…
Základním vědním oborem je historie. Neumíme ji pochopit. Najít momenty, kdy jsme udělali něco dobře. Kdy se nám něco povedlo – např. Heyrovského polarizace, Wichterleho kontaktní čočky atd. Nenapadne nás těžit z proslulosti české židovské komunity, např. ze světové popularity již zmiňovaného Franze Kafky, fyzika a filozofa Ernsta Macha, lékaře – neurologa, psychologa a zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda, hudebního skladatele Gustava Mahlera a dalších. V Americe, když vejdete do nemocnice a koukáte po jménech lékařů, jsou česká jména relativně vysoko. Kupodivu jich je víc než polských. Přitom je tam daleko víc Poláků. Česká emigrace je nepochybně velmi úspěšná. Ale podívejte, jak u nás proháněli Medu Mládkovou! Kdo je úspěšný, je tu podezřelý. Jsme strašní egalitáři. Nebažíme po tom být taky úspěšní, ale aby se sousedovi taky nedařilo. No, tohle bylo značně pesimistické. Naštěstí se věci mění s mladou generací, mluví anglicky, je kosmopolitnější, vzdělanější a nemá komunistické trauma. Takže buďme optimisté.