Menu

Počátky naší státnosti – Mojmírovci 2 – Sámo

28. 11. 2009

Kraj kolem Ohře se do českých dějin zapisuje znovu v první polovině 7. století. Doba Keltů již dávno odezněla, avšak slovanské kmeny usazené v české kotlině přejímají řadu starších názvů a nejspíše asimilují i zbytky původního obyvatelstva včetně keltského etnika. Tak se dochoval název země Boihemum – Bohemia i jméno řeky Ogara neboli Ohře. Pradávná stezka podél Ohře sloužila i v neklidných dobách raného středověku, říční údolí mezi Krušnými horami a Doupovskými vrchy tvořilo hranici mezi územím Franků a rostoucím vlivem Slovanů ve středoevropském prostoru. Mnohé kupecké karavany putovaly se zbožím na východní trhy právě tudy, za soutěskou u dnešní Kadaně se před nimi rozprostřely úrodné louky Poohří. Tady se nad řekou vypíná i pozoruhodná stolová hora Úhošť, která jako pevnost po staletí stráží Ohři při jejím vstupu do nitra Čech. Výrazný přírodní útvar budil pozornost badatelů a historiků již v 19. století, profesor August Sedláček sem zasadil děj dávné bitvy u Wogastisburku, popsané k roku 632 v kronice tzv. Fredegara. Odehrála se vítězná bitva Slovanů vedených Sámem proti králi Franků Dagobertovi I. z rodu Merovejců právě zde?

Fredegarova kronika vznikla v 7. století
nejspíš v Burgunsku v tehdejší Franské říši. Z textu se dozvídáme, že někdy v l. 624–25 jakýsi Sámo původem z kraje Senonského (pravděpodobně od města Sens severně od Paříže) přišel s franskou kupeckou karavanou na území slovanských kmenů právě v čase jejich vrcholícího povstání proti Avarům. Kočovní Avaři pocházeli z východních stepí střední Asie, v 6. až 8. století byli hrozbou mnoha evropských kultur. Jako válečníci prosluli krutostí, hospodářsky parazitovali na slovanském obyvatelstvu, brali si ženy Slovanů a chlapce z takových svazků vychovávali pro boj, pro první sled avarských útoků. Tak rostly silné generace mužů schopných válčit, avšak útrapy a jejich nerovné postavení se obrátily proti Avarům samotným. V této vyhrocené situaci se osvědčil Fredegarem zmíněný Sámo, nejprve jako úspěšný vůdce protiavarského povstání, poté coby vládce svazu slovanských kmenů, které přijaly jeho ochranu. Kdo byl Sámo a jaké bylo jeho pravé jméno, se s určitostí nikdy nedozvíme. Některými badateli je pokládán za svobodného muže z významného rodu, galského, možná i židovského původu jména Samuel, vyslaným do země Slovanů s cílem vytvořit nárazníkové území proti Avarům a zemi podřídit franskému vlivu. Dovednost vůdce i schopného válečníka mu nelze upřít, a představa, že byl jen řadovým kupcem, není příliš pravděpodobná. Skutečný smysl jeho výpravy však zůstává zahalen v rovině hypotéz a dohadů. Cesty byly plné nebezpečí a kupecké karavany, pokud chtěly směnit zboží ve vzdálených krajích, v tehdejší době bez zkušeného a dobře vyzbrojeného doprovodu neměly velkou šanci na úspěch. Jednalo se vlastně o polovojenské družiny, společně s kupci cestovali i vyslanci a dobrodruzi, přinášející cenné informace z území mimo vliv franské moci. Takovou osobou mohl být i Sámo, muž s politickými i vojenskými schopnostmi, se zcela jinými zájmy než obchod.

Sámova karavana
přicházela z centra Franské říše a nejspíše putovala od západu podél Ohře a hory Říp, stejně, jako před sedmi sty lety Segovesius. Horní tok Ohře byl od nepaměti spojnicí české kotliny s vyspělejšími kulturami západu, pokračováním dávné karavanní cesty z jižních a východních zemí, později zvané Trstenická stezka. Pokud Sámo zvolil tuto cestu, došel až do dolního Pomoraví, kde je předpokládáno centrum Sámova kmenového svazu, pozdější velkomoravské sídelní aglomerace Veligradu nebo Mikulčic. Po průchodu mělkou Chebskou pánví kupecká karavana musela projít kaňonem Ohře mezi Doupovskými a Krušnými horami. Na jeho počátku u Radošova nalezneme relikty dávných hradišť neznámého stáří, jistě však střežily důležitý brod a cestu do vnitrozemí. Řeka semknutá mezi horami asi po 25 km vstupuje do rovin středního a dolního Poohří, v době Sáma již po staletí využívané kulturní krajiny. Ohři i karavanní stezce v těchto místech dominuje stolová hora zvaná Úhošť, nedaleko bylo ve 13. století založeno královské město Kadaň. Samotná hora je neobvyklým přírodním útvarem. Jedná se o vyzdviženou čedičovou kru s příkrými suťovými nebo skalními srázy, s vrcholovou plošinou o impozantní rozloze téměř 80 ha. Nad řekou ční ve výšce 200 m. Převýšení vrcholové plošiny od úpatí je 90 až 130 m. Takovou krajinnou dominantu Sámo jistě nepřehlédl, zvláště pokud tehdy byla osídlena, nicméně žádné nálezy to zatím nedosvědčují. Jako zkušený vůdce však mohl rozpoznat její strategický význam. Možná horu navštívil a odtud zamířil na jihovýchod k nedalekému Pšovu, na vrchu zvaném Rubín se rozkládalo hradiště datované již k 7. století. Přestože Úhošť je výzvou české archeologii, dosud nebyla prakticky zkoumána. Letecký pohled však prozrazuje, že stolová hora skrývá mnohá tajemství. Je zde předpokládáno keltské oppidum, snad i další pravěké osídlení. Ve středověku tu stávala ves Úhošť a rozlehlá plošina se stepním klimatem byla využívána zemědělsky. Hora má svůj vlastní vodní zdroj, uměle vyhloubené cisterny na sběr dešťové vody, nalezneme tu i kamenné stěny a valy nedatovaného stáří. Kdo si vyzkoušel zdolat srázy Úhoště, přisvědčí, že vrcholová plošina je téměř nedostupná. Příhodné místo pro boj s lépe vyzbrojeným, početnějším vojskem.

Pokud se do tohoto kraje Sámo vrátil,
nepřicházel s kupeckou karavanou. Již vystupoval jako vůdce slovanského kmenového svazu. K povstání, do jehož čela se postavil a přispěl tak k porážce Avarů, muselo dojít někde na moravsko-panonském pomezí v letech 625–31. Tehdy získává postavení samovládce a pod jeho ochranu se přidávají i ostatní Avary dříve porobené kmeny. Ve slovním tvaru Samo můžeme hledat i podstatu Fredegarem zaznamenaného jména, ztotožněného s kmenovou autoritou jediného vůdce – s titulem SAMO. Nejednalo by se tudíž o osobní jméno, ale o postavení slovanského panovníka. Obdobné nedorozumění se často opakuje v dobových záznamech o Avarech a jejich náčelnících zvaných Chán či Kagan, které tehdejší letopisci často zaměňovali s osobními jmény. Důvod, proč kronika tzv. Fredegara zmiňuje jakéhosi Sáma, však spočívá v dějinných souvislostech s Franskou říši a jejím panovníkem. Král Dagobert I. pocházel ze slavného rodu Merovejců: Za jeho vlády, po podmanění Durynků vlivem zasahujících i na východní slovanská území, byla Franská říše dominantní silou západní Evropy. Přílišná autorita Sámova a rostoucí síla slovanského kmenového svazu jistě nekonvenovala s jeho mocenskými zájmy. Záminkou použít sílu proti Slovanům se stalo údajné přepadení franských kupců na Sámově území. Když Sámo neustoupil výhružkám králových vyslanců a místo podvolení se Dagobertovi je nechal ze země vyhnat, odpověď přišla záhy. V létě roku 632 proti Sámovi vytáhly tři voje Dagobertových vojsk. Bavoři od jihu směřovali patrně podél Dunaje do Pomoraví: Druhý voj s početnými saskými silami směřoval od severu možná po Labi a nejsilnější střední voj vedený samotným Dagobertem I. postupoval od západu a do nitra Čech nejspíše vstoupil osvědčenou trasou po Ohři. Vojska se měla spojit někde na Moravě a zasáhnout Sáma v jeho centru, cestou pustošit sídla i pole, pro spížování vojsk brát dobytek i úrodu. Jednalo se o osvědčenou bojovou taktiku, která Frankům přinášela úspěch. Místo velkého vítězství a porobení Slovanů však Dagobert utrpěl těžkou porážku, již zaznamenala Fredegarova kronika jako bitvu u Wogastisburku.

Wogastisburk, místo bitvy,
však za tisíc let upadl v zapomnění. Zmíněný hrad ze 7. století, který by bylo možno ztotožnit s Wogastisburkem, je předmětem dohadů a hypotéz. Badatelé od 19. stol. Wogastisburk umisťují do Vídně, Bratislavy, Znojma, Domažlic, hledají jej v Durynsku nebo na řece Sále v severním Německu. Žádná z teorií však dosud nepřinesla přesvědčivý důkaz. Známe však jedno místo mající před ostatními váhu nejsilnějších argumentů. Wogastisburk na Ohři, ve směru Dagobertova tažení proti Sámovi. Nebylo by to poprvé, kdy tuto přístupovou trasu zvolili dobyvatelé ze západu. Podle římského historika Tita Livia po Ogaře přišel ve 2. stol. před n.l. Segovesius, vůdce keltských Bójů, roku 6 n. l. nejspíše právě tudy do české kotliny vstoupila římská legie vedená Saturninem proti Marobudovu svazu, později v roce 805 vojska Karla Velikého pod velením jeho syna Karla mladšího. Můžeme dovodit, že Sámo směr pochodu hlavního voje franského vojska znal a dobře se na něj připravil. Již profesor August Sedláček, autor mnohasvazkového díla Hrady, zámky a tvrze české, lokalizoval Wogastisburk na Úhošť nedaleko Kadaně. Poloha, jedinečná terénní konfigurace a v neposlední řadě název stolové hory dávají tušit, že Úhošť by skutečně mohla být Sámovým Wogastisburkem. Současný historik Zdeněk Třeštík rozebírá název jako Úhostův hrad, Úhast – Uogast, německy psaný Wogastburg, Wogastisburk. Při absenci výzkumu na Úhošti však polohu Wogastisburku přisuzuje nedalekému hradišti na vrchu Rubín u Pšova, kde archeologická věda přinesla řadu nálezů právě z horizontu 7. století. Avšak sídla typu obydleného hradiště byla v tehdejší literatuře nazývána civitas, pod slovem burgus jsou uvažovány spíše chráněné polohy vojenského charakteru, v případě Wogastisburku příležitostné opevnění, odkud bylo možno kontrolovat široké okolí a bez větších rizik odolat lépe vyzbrojenému a početnějšímu vojsku. Prakticky nedobytná stolová hora tak mohla Sámovi sloužit jako předsunutá pevnost k sídelnímu hradišti u Pšova, vzdálenému pouze 18 km. V dosahu jízdy byla během jediné hodiny, pěší síla k překonání vzdálenosti nepotřebovala víc než několik hodin pochodu. Pšovské hradiště se slovanským osídlením z doby předvelkomoravské, a dokonce nálezy avarského původu, v Čechách ojedinělé, tak nevylučují význam Úhoště jako místa rozhodujícího střetnutí. Stolová hora s vysokými skalními či suťovými stěnami ani nevyžadovala komplikované opevňovací práce, sama již byla přírodní pevností. Pokud obránci měli dostatek zásob, byl čas na jejich straně. Stačilo vyčkat na chybu nepřítele, na pokus o zdolání jediného přístupu k vrcholové plošině. Ostřelování, zasypávání kameny a několik úspěšných protiútoků pak dokázalo zlomit morálku převahy Franků, změnit poměr sil ve prospěch hůře vyzbrojené obrany Slovanů. Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že Sámo na krále Dagoberta čekal právě zde a jeho vojsko napadal z dobře chráněné, soupeři nedostupné polohy „Úhostova hradu“. Pokud svoji roli sehrála i posádka na nedalekém hradišti na vrchu Rubín, strategické rozložení sil Slovanů bránilo postupu Franků do českého vnitrozemí, ústup do sevřeného kaňonu Ohře by znamenal zkázu dezorientovaného vojska. V takové situaci králi Dagobertovi nezbývalo než rezignovat a přistoupit na Sámovy kapitulační podmínky. Hora – pevnost, která se zapsala do paměti Franků jako místo potupné porážky, nejspíše nesla jméno dodnes dochované ve tvaru Úhošť. Příponou burgus ji mohli pamětníci bitvy i sám kronikář nazvat z prozaických důvodů; hora sama působí impozantním dojmem a neúspěšný boj o „pevný hrad“ byl pro franského krále Dagoberta I. důstojnějším podáním než skutečnost. Pro bitvu v blízkosti Ohře mluví ještě jedna významná okolnost, zmíněná v kronice tzv. Fredegara. Slované, povzbuzeni úspěchem u Wogastisburku, vytáhli proti Frankům a zle zpustošili část Durynska, přilehlé oblasti západně od Krušných hor. Pokud by se bitva odehrávala na Dunaji nebo Sále, stěží by Slované směřovali svůj následný útok na tuto část Franské říše.

Ještě několik pozoruhodných informací
se dozvídáme z Fredegarovy kroniky o Sámovi. Pokud byl jako Frank křesťanem, záhy přijal zvyk mnohoženství slovanských a avarských kmenových vládců, neboť podle tradičního podání měl se svými 12 manželkami 22 synů a 15 dcer. To již vytvářelo silný potenciál pro pokračování rodu, hlásícího se po smrti Sámově k vládnoucí elitě na území slovanských kmenů, tedy i na území Čech a Moravy. Kronikou tzv. Fredegara hodnověrné zprávy o Sámovi utichají a území naší země se na téměř sto padesát let vytrácí z franských písemných pramenů. I to je neklamným znamením, že Sámův kmenový svaz si vydobyl u sousedů značný respekt a nadlouho se vytratil ze sféry franských mocenských zájmů. Co se však odehrálo na území pod Sámovým vlivem po jeho skonu? Jistě jeho rod nevymizel z povrchu země, potomci se nejspíše zapojili do kmenových svárů a lokálních válek, tradice mocného a vítězného Sáma však pokračovala v ústním podání po další generace. Kdo si však uhájil právo patřit mezi slovanskou elitu, patřil k ní i Sámův rod?

Pokusme se o hypotetickou konstrukci
Sámova rozrodu do doby nástupu knížete Mojmíra do čela Velké Moravy v roce 833 a křtu 14 českých knížat v bavorském Řezně v roce 845, o kterém se zmiňují Fuldské anály. V letech 630 až 830, počítáme-li jednu generaci dvacet let, následovalo po Sámovi dalších deset generací jeho potomků. Pokud připustíme, že pouze polovina z jeho 22 synů se dožila dospělosti a do další generace pokračovala vždy dvěma dospělými mužskými potomky (velmi střízlivé, berme však ohled na tehdejší životní podmínky), kteří zajistili rozrod opět dvou pokračovatelů, dojdeme za dvě stě let k pozoruhodnému číslu 11 264. Tolik mužských potomků mohlo odvozovat svůj původ od Sáma. Tedy i vznášet nárok na vládu v kmeni či kmenovém svazu. Pokud by tito potomci neměli jiné konkurenty, pokusme se konstrukci dále rozvinout o počet kmenů, přináležejících „rodovému“ svazu. Postačí, abychom z původních 22 synů předpokládali 1/4 – tj. pět úspěšných vládců, kteří vytvořili vlastní družinu, poté z každé další generace jednoho a 1/4 obdobně úspěšného vládce, dostaneme se za dvě stě let k počtu 46 kmenových knížat s vlastní družinou. Odtud mohla pocházet většina u nás žijících slovanských rodů se svým „vojvodou“, knížetem, mezi něž v polovině 9. století patřil Mojmír i oněch 14 anonymních knížat z území tehdejší Bohemie. Z uvedené konstrukce, přestože má řadu nedostatků, lze vyvodit, že většinu tehdejší slovanské nobility pojily bližší či vzdálenější rodové svazky, mnohdy odvozené od prvního známého sjednotitele slovanských kmenů – knížete či krále Sáma.
Zanechal Sámo genetické stopy i v severozápadních Čechách? Pokud někde, tak nejspíš na Moravě či v Panonii, kde je uvažováno centrum jeho kmenového svazu. Z takového rodu pak mohla vzejít budoucí říše Mojmírovců, zvaná Velká Morava. Mohl však sjednotitel slovanských kmenů za svého tažení k Wogastisburku položit základ i pokolení v severozápadních Čechách?
Radek Míka



Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 02/2020
02/2020 číst aktuální číslo
Czt