Menu

Mistr Jan Hus – 600. výročí upálení (3)

13. 05. 2015

Mistru Janu Husovi
bylo vyčítáno, že se drží všech odsouzených učení Jana Viklefa, které byly sebrány – jak bylo tehdy zvykem – do 45 článků. Ve skutečnosti Hus nesdílel Viklefovu nauku o přijímání, nesdílel jeho učení o nepotřebnosti zpovědi, ba ani to, že vysluhující musí být ve stavu milosti, aby svátosti byly platné. Abychom si uvědomili rozdíl, uvedeme následující: podle Viklefa ten, kdo je v těžkém hříchu, nevykonává svoji pravomoc. A to by mohlo pak být vykládáno tak, že takovému člověku by bylo možno odepřít poslušnost. Odsouzená teze zní: „Nikdo není světským pánem, prelátem ani biskupem, dokud je ve smrtelném hříchu.“ Tahle Viklefova věta byla připsána bez dalšího Husovi a uváděna jako důkaz jeho kacířství. Hus však nic takového neučil, podle něho takový člověk svoji pravomoc vykonával, ale nevykonával ji hodně a důstojně. Což znamená, že takového představeného je sice nutné poslouchat, ale morálně je možno jej soudit. To je ovšem něco jiného. Hus ani nesdílel Viklefův názor na nepotřebnost řeholního života. Jen velmi opatrně podpořil přijímání pod obojí způsobou. V této otázce je velmi mnoho nedorozumění. Mistr Jan Hus věděl, že pravidelné přijímání je nutné, ale rozhodně ne tak časté. Za důležité považoval duchovní svaté přijímání, to svátostné k němu směřuje. Pokud jde o přijímání pod obojí, to Hus nikdy sám nezačal praktikovat. Když s tím začal v Betlémské kapli na podzim 1414 Jakoubek ze Stříbra, Hus podle Rokycanova pozdějšího svědectví takovou praxi sice schvaloval, ale Jakoubka nabádal, aby počkal do Husova návratu do Prahy, kam se doufal vrátit. Když koncil v červnu 1415 odmítl kalich povolit, vehementně se na samém konci života této starokřesťanské praxe zastal. Jinak je možno obecně říci, že Husova nauka o svátostech se alespoň formálně vůbec neliší od dobových pravověrných názorů. Když byl Hus upálen jako kacíř, postupně se objevovaly od 15. století až do současné doby pokusy jeho dílo diskreditovat a interpretovat je jako kacířské.

Před koncilem
právě proto může Hus často opakovat: to jsem nikdy nedržel ani nedržím. Kde skutečně problém je – to je Husovo učení o církvi. Vidí ostrý rozdíl mezi církví předurčených ke spáse a mezi viditelnou církví. Ovšem ani zde nelze vidět celou záležitost absolutně. Svoji teorii formuluje v polemickém spise O církvi (1413) na samém konci života a ještě k tomu si nečiní nárok na neomylnost. „Už z výroků svatých jasně vyplývá, že svatá církev obecná je počet všech předurčených ke spasení a Kristovo mystické tělo, jehož on je hlavou, a Kristova nevěsta, kterou pro své tak veliké milování vykoupil svou krví, aby byla jeho slavným vlastnictvím až do konce, bez vrásky hříchu smrtelného a poskvrny hříchu všedního, ale aby byla svatá a neposkvrněná a navždy objímala ženicha Krista.“ Tedy duchovní pojetí církve, vycházející zčásti ze sv. Augustina, odmítající ovšem její zkaženou empirickou podobu.

Ve druhé polovině tohoto spisu
celkem logicky ukazuje, co jej vede k tomu, že se staví proti stávajícímu řádu. Proč se staví proti papežství: ne z principu, ale proto, že se zpronevěřilo svému úkolu. Je pravdou, že mnohé výrazy přebírá Hus z Viklefa, smysl jim však dává jiný. Jak se má křesťan chovat, uvádí právě ve spisu O církvi: „Každý křesťan má věrně věřit svatou církev obecnou, tak jako má milovat Pána Ježíše Krista, ženicha té církve i církev samu, jeho nevěstu; ale nemiluje svou duchovní matku, nepoznává-li ji přinejmenším vírou; má ji tedy vírou poznávat, a tak ji jako přední matku ctít.“ Rovněž proti odpustkům jako takovým není, ale je proti jejich krutému zneužití. Jak je tedy vidět i při jen zběžném studiu, Hus zdaleka nezpochybňuje středověkou podobu církve jako takovou, ale tvrdě se pouští do její karikatury.
Pro jeho učení je velmi důležité odvolání ke Kristu z r. 1412. Odmítá právní nárok církve na člověka a ruší symbiózu římského právního dědictví, antického myšlení a římské církve. V této víře se navrací ke svědkům zmrtvýchvstalého Ježíše, jak o nich hovoří Nový zákon. V proslulém odvolání ke Kristu ze dne 18. října 1412 říká: „Hle, opíraje se o… nejsvětější a nejúčinnější příklad Vykupitelův, z těžkého útlaku, z křivého rozsudku a z předstírané klatby velekněží, zákoníků, farizeů a soudců, sedících na stolici Mojžíšově, k Bohu se odvolávám a jemu svěřuji svou při… Já Jan Hus z Husince, mistr svobodných umění a hotový bakalář svatého bohosloví na vysokém učení pražské univerzity, kněz a kazatel při kapli zvané Betlémská, svěřuji toto své odvolání Ježíši Kristu, soudci nejspravedlivěj­šímu, který spolehlivě zná, obhajuje a soudí, činí zřejmou a odměňuje spravedlivou při každého člověka.“

Důraz na Písmo svaté
je u Husa velmi důležitý. Písmo však nestojí v rozporu s tradicí a s rozumem. Tradice církve legitimně vykládá Bibli, ale musí se držet jejích principů. Pokud je opustí a stává se pouhými právními poučkami, není to tradice podle Husa pravá a platná – a takovou její podobu je třeba odmítnout. Ke spáse člověka nestačí pouhá víra, ale jsou nutné i skutky, které z ní pramení. Hovoří o „víře skutky dělající“. Věřit ve smyslu mít za pravdu nevede podle Husa ke spáse. Říká: „Je víra, již z lásky dobře činíme, skrze niž Kristus přebývá v našich srdcích, a ta víra nedá zahynout: ale prvá (ve smyslu mít za pravdu, pozn. aut.) bez této k spasení je neplatná.“ (Výklad víry)

Dnešní člověk si klade otázku,
jak Hus vidí rozum a vědu. Obojí – rozum i vědu – vidí v závislosti na první pravdě, kterou je pro něho Bůh. Hus není předchůdcem moderního racionalismu, těmi byli paradoxně jeho soudci, nominalisté Jean Gerson a Petr z Alliaku. Husovo pojetí vědy a víry z obvyklého rámce scholastiky ještě nevybočuje. Jak poznamenává moderní evangelický badatel (Molnár), Hus učí, že „zjevená pravda nemůže odporovat rozumu, neboť rozum, má-li zůstat v pravdě, stejně tak jako zkušenostní poznání, nemůže než potvrzovat obsah víry“.

Pravda, která se Husa zmocnila
a oslovila jej, znamenala pro něho výzvu k činu. A tím byl církvi jako i celé tehdejší společnosti nebezpečný. Kdo poznal pravdu, musí pro ni nasadit život – jen tak bude přivedena ke svému budoucímu vítězství. Hus proto rád citoval komentář k Matoušovu evangeliu, připisovaný konstantinopolskému arcibiskupovi Janu Zlatoústému (4.–5. stol.): „Jako kněz je dlužen, aby pravdu, kterou od Boha slyšel, směle kázal, též laik, to je člověk nekněz je dlužen, aby pravdu, kterou slyšel od kněze vynesenou z Písma, bránil doufajně; pakliže toho nečiní, zrazuje pravdu.“

Velkým nedorozuměním
bylo do nedávné doby, že Husovy teologické názory byly vykládány nikoliv z dobového kontextu, nýbrž z dnešního a k tomu ještě absolutně. Hus se vyslovil v době, kdy přesně nebylo ještě definováno, co je a co není pro římskokatolickou církev závazná teologická pravda. A mnohé z nich pak řekl v polemice – bohužel mu nebylo dáno, aby je precizoval. Daleko nejdůležitějším poselstvím Jana Husa je, že se dal vést svým svědomím a neustoupil hrubému nátlaku. A právě tím může oslovit i ty, jimž jsou dnes kategorie křesťanské víry vzdáleny.
Děkan Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy prof. ThDr. Jan Blahoslav Lášek, dr. h. c.


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 02/2020
02/2020 číst aktuální číslo
Czt