Agrární komora ČR byla zřízena zákonem č.301/1992 Sb.‚ ve znění zákona č.121/1993 Sb. a ve znění zákona č.223/1994 Sb., sdružuje většinu podnikatelů v zemědělství, lesnictví a potravinářství, prosazuje a obhajuje zájmy svých členů, poskytuje poradenství a informační služby na celém území ČR v následujících oblastech: právní a legislativní, konzultační, poradenské a praktické přípravy na povolání, zahraničních vztahů, celní a certifikační, informatiky. Agrární komora ČR je rozhodující nevládní agrární organizací, která zastupuje zájmy 103 tisíc svých členů, jimiž jsou zemědělci, lesníci, potravináři, ale také včelaři a další. Je organizací, která má ambice sehrát výraznou roli nejenom v tradičním pojetí produkce surovin pro výrobu potravin a údržbu krajiny, ale i v novém moderním pojetí rozvoje venkova, kde chce být partnerem obcí a ostatních subjektů venkovského prostoru.

Kdo ještě drží český prapor nad hlavou?

Už je to hodně dávno, co jsem pracoval v Olomouci a několik let bydlel v Hodolanech, kde v současné době sídlí ústředí Agrární komory České republiky. Rozhovor s prezidentem Agrární komory ČR Ing. Janem Velebou jsem však den po výročí vzniku naší republiky 29. října 2009 absolvoval v Praze. Zahájil jsem jej tématem potravinové soběstačnosti. I ta je totiž jedním z pilířů státní suverenity. V dobách tzv. feudálního útlaku a nevolnictví museli sedláci vrchnosti odevzdávat desátek své produkce. Nyní nejen farmáři, ale všichni, kdo tvoří hodnoty, už padesátek, čemuž odpovídá i čím dál pozdější termín tzv. „dne daňové svobody“. Nicméně i tak je s podivem, jak málo lidí podnikajících v zemědělství je s to národ uživit.
Doktore, otevřel jste téma, které je mou „černou noční můrou“. Tak, jako řada příznivců Všudybylu, asi ani vy nemůžete mít všechny statistiky v hlavě. Čeští farmáři, lidé, kteří v potravinové prvovýrobě dělají, jsou na opravdu dobré úrovni. Nejsou vůbec horší než ti na Západě nebo v USA či Kanadě. Jenom mají smůlu, že jsme do Evropské unie spolu s dalšími devíti zeměmi vstoupili v době, kdy už byla původní evropská patnáctka pevně zakořeněna. Kdy její členské země měly (a dodnes mají) vydobyty a stvrzeny své prebendy. Čím dál víc je zřejmé, a mohu to doložit statistickými údaji, že jim jde o to, aby byl objem zemědělské produkce u nás co nejmenší. Což se děje. Rok co rok se snižuje. Česká republika je soběstačná už pouze ve dvou komoditách. V obilí a mléce. A při tomto vývoji brzy ztratíme i soběstačnost v mléce (obilí bude vždycky dost, protože ubývají konzumenti z živočišné výroby – redukce stavů). Objemy potravin, které se k nám dovážejí, zejména z vyspělých zemí západní Evropy, se rok co rok zvyšují. Český zemědělec je tak ve stavu, kdy už mu není dovoleno národ uživit. Finančně vyjádřeno, 30 % celkového objemu potravin se dováží, což se o exportu našich zemědělských komodit rozhodně prohlásit nedá. Proti tomu jsou u nás statisíce hektarů trvalých travních porostů, které už nemají zemědělské užití. Potkali jsme se ve chvíli, kdy Český statistický úřad vydal zprávu o vývoji českého zemědělství za třetí čtvrtletí roku 2009. Řeknu jen tři čísla. Ve srovnání se stejným obdobím roku 2008 se dovoz hovězího masa meziročně zvýšil o 13,4 %, vepřového masa o 19,3 % a drůbežího o 22,1 %. Tento vývoj, podporovaný nezájmem českých politiků, už veřejnosti začíná hodně vadit. Bohužel, jsem si téměř jist, že české zemědělství dospělo k hranici, kterou pokud překročí, bude to mít fatální následky. Vím, co říkám. Znám poměry v různých agrárních soustavách v Evropě včetně nám (nejen jazykově) blízkého Slovenska. Koncovka v mnoha regionech, co do rozlohy, je taková, že zemědělci, kteří díky krizi a žebráckým výkupním cenám končí s farmařením, vyklízejí pozice. Pak přijde zahraniční investor, „za babku“ to koupí, propustí všechny lidi, zastaví živočišnou produkci a nasadí gigantickou mechanizaci, která zaměstná pár lidí a obdělává pole, na což dostává dotace ze své mateřské země. Takže na rozsáhlých územích tam operují Němci, Italové, Holanďané atd.

Napoleon Bonaparte, krom toho, že se mu téměř podařilo vytvořit evropskou unii, přinesl do našich zemí pěstování cukrové řepy, čímž Evropu i nás učinil nezávislé na třtinovém cukru dováženém z cizích kolonií. Tato, už jinými Napoleony řízená Evropská unie, nám ji ale sebrala.
Česká republika (resp. její historické země: Slezské velkoknížectví, Moravské markrabství a České království) za Rakouska-Uherska a i ještě donedávna, ač nevelká rozlohou, byla velmocí v pěstování cukrové řepy a v produkci cukru. Tato malinká země se za první republiky, za ministerského předsedy a významného agrárního politika Antonína Švehly podílela na světovém obchodu cukrem 12 až 14 %. Do Evropské unie jsme vstupovali v situaci, kdy jsme byli vysoce přebytkoví. V situaci, kdy jsme do různých koutů světa vyváželi cukrovarnické technologické celky. Kdy cukrovarnictví bylo jednou z výkladních skříní českého zemědělství. Vedle chmele, vedle sladovnictví atd. atd. Evropská unie nás dostala do stavu, kdy se z nás stali dovozci cukru. Je to jeden z nejdrastičtějších příkladů. Přál bych lidem vidět, jak v současné době vypadá bývalý cukrovar v Hrochově Týnci, který byl naším nejnovějším a nejmodernějším. Tam když v současné době zajedete, uvidíte pouze hlubokou jámu v zemi. Všechno je vybrané a odvezené nebo zničené, aby se to už nedalo znovu postavit. Takže i z takovýchto důvodů podporuji našeho prezidenta Václava Klause. A může mu podsouvat kdo chce, co chce. V současné době je v podstatě jediným politikem, který drží český prapor nad hlavou. Náš ústup by nemusel být tak prudký, kdybychom disponovali politickou garniturou, která by se proti tomu trošku postavila.

Ta si ale z pragmatických důvodů v rámci uplynulých dvaceti let jakoby vytýčila dokazovat, že stát není dobrý hospodář. Zkrátka, stimulovat vlivného člověka na rozhodujícím místě je levnější, rychlejší a účinnější než konkurovat dobře zavedenému výrobci či exportérovi.
Poslední dobou se na toto téma hodně mluví mezi obyčejnými lidmi. Mně je dvaašedesát roků, takže už něco pamatuji. Každý z nás, kdo jsme žili v minulém režimu, jsme na jeho sklonku cítili, že se něco musí stát. Že to tak nemůže dál fungovat, i když do nás prostřednictvím médií bušili něco jiného. Pouze jsme nevěděli, kdy se co stane a co se stane. A stalo se. Včera pan prezident Klaus velmi diplomaticky řekl, že je veliká nespokojenost mezi lidmi s politiky, jak řídí tuto zemi. Tím nechci říci, že padne režim. To samozřejmě ne. Ale jistá podobnost tady je. Široké vrstvy lidí jsou přesvědčeny o tom, že to, co se tady děje, že je špatně a že se to musí změnit. Ale nevím, kdo to má změnit. Od mládí se zajímám o agrární politiku. Po roce 1989 jsem znal všechny ministry zemědělství. Je dvacet let po převratu, a za tu dobu mohou jenom o dvou říci, že si zasloužili název „ministr zemědělství“. Byl to Josef Lux, kterého si velmi vážím, a jsem přesvědčen, že kdyby žil, že by ledacos ubránil, a byl to Jan Fencl. Byť byl kontroverzní. Nicméně tito dva lidé byli ti, kteří se, ač každý jinými metodami, za zemědělce brali. A to je za dvacet let málo. Tvrdím, že pokud na Těšnov (byť už je značně pozdě) po volbách nepřijde člověk, který má určité charakterové vlastnosti, znalosti a zakořenění ve venkovském prostoru, v zemědělství, že to špatně dopadne. Je to velmi nebezpečný vývoj. Nevím, jestli si to kdo uvědomuje, ale současný pan ministr zřejmě ne. Když před chvílí vydal takové tiskové prohlášení k vylévání mléka, místo toho, aby jel na pole debatovat s lidmi, proč to dělají. Ona ta jiskra může přeskočit. Ti lidé jsou v koutě. Nemají kam uhnout, a z toho může vzniknout pěkný fofr.

• www.agrocr.cz