Je třeba zrovnoprávnit vztahy mezi zaměstnavateli a vzdělávacími institucemi

Rozhovor s manažerem veřejných zakázek NSP II a NSK2 za Svaz průmyslu a dopravy ČR a předsedou Koordinační rady Ing. Bohumilem Mužíkem jsem 8. října 2012 zahájil konstatováním, že otázka konkurenceschop­nosti hospodářství je postavena nejen na odbytištích a kupní síle domácího trhu, na energiích a surovinách, ale zejména na lidských zdrojích. Obrovským problémem v Česku je nízká prestiž učňovského a technického školství.
Ano, zaměstnavatelé jsou již delší dobu vážně znepokojeni z vývoje na českém trhu práce a evidentních faktorů ohrožujících jejich podnikání a konkurenceschop­nost. Řadu let kritizují líbivou politiku školství s negativním dopadem na technické profese všech úrovní, neexistenci kvalifikované prognózy vývoje potřeb, hodnocení úspěšnosti škol apod. Zároveň ale nejen kritizují, nýbrž také deklarují připravenost spolupracovat na inovativních návrzích opatření, která by kritickou situaci na trhu práce a v oblasti celoživotního učení řešila. Nezřídka se stává, že nastalou situaci pracovníci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR kladou za vinu rodičům dětí rozhodujícím o jejich dalším vzdělávání. Rodiče se však rozhodují podle toho, jaké informace dostávají. A poskytované informace nejsou právě nakloněny řemeslným a technickým oborům. Přitom konkurenceschopnost našich zemí vždy tkvěla v řemeslné invenci obyvatelstva předávané z generace na generaci. Co na tom, že nám „Brusel“ říká: „Co chcete? Máte největší počet řemeslníků v Evropské unii. Deset procent!“ Česká ekonomika další dělnické a technické profese potřebuje, a ještě nějakou dobu potřebovat bude. Jsou firmy, které se odstěhovaly a nyní mají zájem se vrátit. Mimo jiné proto, že podmínky na Dálném východě doznávají radikálních změn. Už to tam přestává být „Klondike“. Ale bohužel, dostatek kvalifikované pracovní síly tu není ani pro firmy, které zůstaly. Chybí značné množství řemeslně disponovaných a technicky vzdělaných lidí. Tato situace určitě není dána jen volbou rodičů, ale různými dalšími okolnostmi, jako je demografická křivka – stále nižší počet dětí, a tedy i dětí vstupujících do středního školství (cca o 40 tisíc méně) a na druhé straně odchody silných poválečných ročníků do penze. To by však nebylo tak kritické, kdyby v rámci jednotlivých stupňů vzdělávání byly zachovány dřívější vstupní parametry. Tím, jaké jsou dětem vytvořeny podmínky pro vstup do maturitních oborů, se veškerý propad počtu žáků odehrává právě v učňovském školství.

Lze se divit, že rodiče preferují maturitní obory, když je vstup na střední školu bez přijímacích zkoušek či jakýchkoliv limitů?
Proto kvituji, že tehdejší ministr Dobeš veřejně vyhlásil, že státní maturitu neudělá dvacet procent absolventů. Už jen tato informace způsobila, že se rodiče začali zamýšlet nad tím, do kterých učebních oborů by své děti dali, protože se obávali, že po čtyřech letech studia jejich ratolest neudělá maturitu a nebude mít nic. Začali uvažovat, jestli se k maturitě nedobrat z druhé strany: nechat dítko vyučit a pokud mu to půjde, nechat je vystudovat maturitní nástavbu, což je daleko lepší, než po čtyřech letech studia vyhozený student, který nemůže jít do praxe, protože nemá patřičné praktické vzdělání. Systém, který připravujeme, proto vytváříme i pro tyto skupiny absolventů, kteří na trhu práce nezískají uplatnění, protože nedostali informace, jaká je jejich uplatnitelnost. Je jasné, že armádu nezaměstnaných netvoří pouze věková skupina nad padesát let a ti, kdo celý život pracovali v jedné fabrice, kterou jim zavřeli, ale že se rapidně zvyšuje procento nezaměstnaných, kteří nikdy nepracovali a rekrutují se z řad absolventů pro trh nepotřebných oborů vzdělání.

Národní soustava povolání a Národní soustava kvalifikací spolu s principy zákona č. 179/2006 Sb. o uznávání a ověřování výsledků dalšího vzdělávání představují pro zaměstnavatele základ nového přístupu k odbornému vzdělávání.
Má-li se práce na Národní soustavě povolání a Národní soustavě kvalifikací, potažmo na systému dalšího profesního vzdělávání, zúročit ve zlepšení situace oblasti vzdělávání, je třeba udělat několik věcí. Za prvé, akceptovat názory a požadavky zaměstnavatelů k odstranění bariér, které definovali v materiálu s názvem Shrnutí podnětů a názorů sektorových rad – zástupců zaměstnavatelů v rámci řešení průřezových témat a zásadních bariér v oblasti rozvoje lidských zdrojů v České republice, kde jednoznačně popisují základní problémy v počátečním a dalším vzdělávání. Tuto studii by státní správa měla chápat jako zadání od zaměstnavatelů.
Spolupráce škol a podniků je velice aktuální téma, které se dosud nedostalo do podoby systémového opatření, jež by vyústilo v čerpání evropských peněz do systému platného i v následujícím období. Je třeba zrovnoprávnit vztahy mezi zaměstnavateli a vzdělávacími institucemi. Pokud budou zaměstnavatelé chtít podpořit vzdělávací instituce, ať už materiálně-technickým vybavením, motivačně při náboru pomocí stipendií, stážemi učitelů a žáků atd., měli bychom pro to mít jasná ekonomicko-právní pravidla s jasnými výstupy a jasným přínosem pro obě strany.
Na trhu se nyní objevují disproporce toho charakteru, že některé nízkokapacitní obory už z počátečního vzdělávání nezískávají vůbec žádné absolventy – odborníky. To je v mnoha případech ohrožující. Jako příklad mohu uvést keramiky. Tři klíčové školy – v Horní Bříze, Karlových Varech a v Bechyni – které dříve v různých oborech produkovaly odborně zdatné absolventy v potřebném počtu, už své třídy vinou malého zájmu a nízké propagace oboru zdaleka nenaplňují. Totéž se děje v potravinářství. Poslední bašta tohoto oboru, Pardubická potravinářská škola, už delší dobu neprodukuje například absolventy nedostatkového oboru mlynář. Další problémy tohoto typu se vyskytují ve sklářství, v textilu i jinde, a my chceme, aby pro tyto nízkokapacitní obory byla vytvořena vzdělávací centra, která zaměstnavatelé je materiálně-technicky i jinak podpoří. Centralizace výuky v regionech by však pomohla i nosným oborům národního hospodářství, jako jsou strojírenství, doprava a logistika apod. Zkrátka jsou pozice, na které lze jen obtížně připravit kvalifikované pracovníky v systému dalšího vzdělávání.
Třetím tématem je podpora technického školství, která závisí zejména na penězích, respektive na změně systému financování škol. Ty by neměly být financovány podle počtu žáků, ale podle materiálně-technické a finanční náročnosti výuky, na což už resort školství částečně slyší.
Pokud by čtenáři Všudybylu měli zájem získat více informací o systému dalšího profesního vzdělávání v podobě Národní soustavy povolání a Národní soustavy kvalifikací, mohou navštívit webové stránky www.nsp.cz, www.narodni-kvalifikace.cz, www.sektoroverady.cz nebo www.vzdelavaniaprace.cz. Na stránkách NSP v sekci Informační materiály naleznou i shrnutí průřezových témat, které zpracovaly sektorové rady. Zájemcům je k dispozici i realizační tým obou soustav, pracující v konsorciu složeném ze Svazu průmyslu a dopravy ČR, Hospodářské komory České republiky a společnosti Trexima.

• www.nsp.cz
• www.narodni-kvalifikaca.cz
• www.sektoroverady.cz
• www.vzdelavaniaprace.cz