Menu

Evropa aneb jednota v různosti 7

20. 02. 2015

Půjde to!
To je název francouzské revoluční písně. Francie byla málem na kolenou, jakobíni kontrolovali jen dvacet z třiaosmdesáti departementů, ale jakobínská revoluční vláda, o níž Robespierre řekl, že jejím vůdčím principem je nutnost, vydupala ze země čtrnáct armád, které nepřítele nejen zastavily, ale vymetly ze země. Pak se stala nepohodlnou. Thermidoriánská buržoazie už se cítila tak jistá, že se jí zbavila. Robespierre, jenž coby Rousseauův žák pracoval s morálními kategoriemi, nepostřehl, že proti revoluční vládě stojí koalice těch, kteří sabotují její úsilí. Když to začal tušit, nastala jeho vnitřní krize. Pochopil, že bojoval za ty, kdo jeho hodnoty ani v nejmenším nesdíleli. Idea, jež se odtrhne od zájmu, utrpí ostudu, napsal Marx, jenž prý rád studoval francouzské dějiny, protože v nich byly všechny boje dovedeny do důsledků. Vítězství i porážky. Jako když krach třetí republiky v roce 1940 byl počátkem nové Francie, u jejíhož zrodu stál Charles de Gaulle.
Francie si vážila svých králů, ale k revolucionářům měla vybíravý vztah. Uctívala a uctívá Lafayetta, Mirabeaua, Dantona, jméno Napoleon prodává různé produkty od koňaku až po mýdla, ale Marat, Saint-Just a Robespierre neměli v očích buržoů žádnou milost. I známý liberální historik Simon Schama nazval známý Davidův obraz Maratova smrt lží. Teprve nedávno se stalo, že v Paříži byl vůbec nějaký veřejný prostor pojmenován jménem Neúplatného. Victor Hugo v románu Devadesát tři ukázal, že revoluce byla místem zrodu moderní Francie.
Francie je pro mne mateřskou zemí moderních revolucí a velké materiální a duchovní kultury. Tedy nejen místem, kde vznikají skvělá vína a jiné kulinární zázraky. Opakuji si jako Karel Čapek za první světové války, když překládal výbor z moderní francouzské poezie, že takový duch nemůže být poražen. O tom všem přemýšlím, když stojím u zdi komunardů na hřbitově P?re-Lachaise. Každý rok tam na konci května jako připomenutí krvavého týdne probíhá vzpomínka na ty, kteří zahájili novou éru v dějinách lidstva. Zní píseň Le Temps des cerises (Čas třešní), něžná skladba evokující ty nejlepší lidské city, především lásku. Francie, to není jen země evropských byrokratů. Je to nádherná země, kde má své místo naděje, zrozená francouzskými revolucemi. Jean-Luc Mélenchon, můj kolega v Evropském parlamentu, se pokusil s úspěchem tento odkaz vzkřísit ve své prezidentské kampani. Půjde to! Ça ira!

**Fado***
Portugalsko, to je nejzazší západ západu Evropy. Mnozí si vybaví portské, vína z oblasti řeky Douro nebo Tejo, příjemné nízkoalkoholické zelené víno (vinho verde) z oblasti Bragy, ale jsou i jiné důvody, proč mít tuto zemi rád. Vždy si vzpomenu na Sagres v jihoportugalském regionu Algarve, které znají kvůli teplému moři i čeští turisté. Tam měl prý princ Jindřich Mořeplavec (Henrique o Navegador) svou školu, kde se shromažďovaly a studovaly mapy z celého světa. Motiv byl prostý: vyhnout se obchodnímu vydírání ze strany států, které kontrolovaly dovoz zboží a zejména koření z jihovýchodní a východní Asie. Obeplout Afriku mohlo znamenat otevřít si přímý přístup ke zdrojům tohoto žádaného zboží a k bohatství. Není to inspirace pro současnost? Dnešek chce také neotřelá, nová, odvážná řešení pro náš starý kontinent. Portugalci prokázali odvahu, odhalili Evropanům tajemství oceánů a jeden z tvůrců portugalské duše, Luís de Cam?es, napsal, že odvaha je to, co mění svět. Měl jsem to štěstí, že jsem takového člověka poznal. Byl to Álvaro Cunhal, hrdina protifašistického boje, malíř, romanopisec, estetik a velký myslitel. Když jsem mu řekl, že chci napsat knihu o jeho myšlení, pokýval hlavou a řekl mi: „Miloslave, jsou důležitější věci, které bys měl napsat!“
Ale portugalství (portugalidade) není jen smysl pro odvahu a hrdinství. Je to i cit a emocionalita. Miluji fado. Fado sice znamená portugalsky osud, ale je to také zvláštní druh hudby. Vlastně existuje fado dvojí: lisabonské a z Coimbry. To druhé vzniklo ve studentském prostředí a má skromný doprovod, většinou jen portugalskou kytaru. Lisabonské fado mívá i orchestrální doprovod a nedominují tu tolik muži. Nejslavnější zpěvačka fada Amália Rodrigues se narodila ve čtvrti Alfama v Lisabonu roku 1920. Zpívala písně o lásce, štěstí, o radostech, strastech i nadějích obyčejných lidí tak, až mráz běhal po zádech. Psali pro ni nejlepší portugalští básníci a pokládali si to za čest. Když slyším, jak zpívá Barco Negro (Černá bárka), mám zvlhlé oči. Když na podzim roku 1999 zemřela, probíhaly zrovna volby. Její smrtí skončily. Nezajímaly pak nikoho a pohřeb pěvkyně byl celonárodní věcí. Je jedinou ženou, která sní svůj věčný sen v Národním panteonu.
Portugalci milují hudbu. Na svátku novin Avante jsem slyšel úplně novou, na místě improvizovanou píseň lidí z Alenteja o zahynuvším horníkovi. Hudbou z Alenteja se nechal inspirovat autor hymny portugalské revoluce Grândola, vila morena José Afonso. Slyšel jsem Grândolu zpívat osmdesát tisíc lidí. Evropská unie přispěla k tomu, že fado přestalo být uzavřeno v hranicích Portugalska. Jména jako Camané, Mísia a zejména Mariza (dnes nejslavnější zpěvačka fada) mají zvuk i v zahraničí. Tento aspekt Evropské unie by měl být do budoucna silnější. Seděl jsem jednou se svými přáteli ve stanu, kde koncertoval Camané. Mladý chlapík se skromným doprovodem, portugalská kytara, španělská kytara a basa. Zavřel oči, zaklonil se a začal zpívat. Všichni jsme v tu chvíli věděli, že stojí za to žít a bojovat.

Afroditin ostrov
Na Kypru jsem byl a soudím, že spojení s bohyní lásky si zaslouží. Je tam plno krásných míst. Křesťané jej vztahují ke svatému Pavlovi z Tarsu, který na něm na svých cestách pobýval. Kypr se objevuje už ve starověku, v chetitských análech pod jménem Alašija. Velmi brzy se s ním spojuje řecký živel, který tu převládá dodnes. Po Byzantincích přišli Turci, kteří ho spravovali až do berlínské konference 1878. Po ní patřil Britům (díky vyjednávacím schopnostem premiéra Benjamina Disraeliho), kteří na tomto ostrově vládli do roku 1960. Přišla samostatnost, ale Britům zůstala vojenská základna, z níž kontroluj0í východní Středomoří. Řekové měli mít prezidenta (příslušelo k nim 82 % obyvatel) a Turci viceprezidenta (bylo jich 18 %). V roce 1974 se plukovník Sampson pokusil o enosis (sjednocení s Řeckem), což si Turecko vzalo za záminku pro ozbrojenou intervenci, při níž obsadilo čtyřicet procent území ostrova. Od té doby je rozdělen. Severokyperskou republiku uznává pouze Turecko. Původní Turci, kteří jsou pro opětné sjednocení Kypru, tvoří už jen dvanáct procent, protože jich mnoho emigrovalo kvůli hospodářskému úpadku země. Hrozí tak, že budou menšinou oproti přistěhovalcům.
Velkou naději přineslo objevení nalezišť ropy a plynu v pobřežním pásmu. Řecké banky táhly ostrovní ekonomiku pod vodu, ale Kypřané postupně hledají řešení. Snaží se o diverzifikaci ekonomiky, jsou otevření a pružní. To je vlastnost, která nám může být vzorem.

Znovu objevme Bulharsko
Nikde jsem nenašel zemi, kde by slovo Čech mělo tak dobrý zvuk jako v Bulharsku. Češi byli takový ten starší bráška, co umí podat pomocnou ruku a drží Bulharům palce. V devatenáctém století bylo v bulharském kulturním životě tolik Čechů, že někteří historici mluví dokonce o české kulturní okupaci. Ovšem pozitivně, protože česká stopa v bulharském kulturním životě byla nepřehlédnutelná a trvalá. Češi zakládali orchestry a sbory, budovali pivovary a továrny, školy a vědecké ústavy. Čech Mrkvička se stal slavným bulharským malířem, jehož fresky najdeme v chrámu Alexandra Něvského. Čech Konstantin Jireček napsal kromě Dějin Srbů také dodnes ceněné Dějiny Bulharů, obě díla nedávno znovu vyšla. Bratři Škorpilové jsou otci bulharské archeologie… A tak bych mohl pokračovat. Vzájemné vazby měly a mají tradici, kterou by bylo škoda ztratit. Ale Bulharsko není jen místem, kam naši předkové odcházeli uskutečňovat své sny. Je to země s bohatou kulturní minulostí a přítomností. Vzpomínám, jak mne před lety v Kunsthalle v Bonnu zaujala výstava tráckého zlata, kterou tam zapůjčila bulharská vláda. Neskutečně hodnotné originály putovaly po světě se všemi riziky, která jejich transport provázejí. Malá část tohoto fondu se ocitla i v Evropském parlamentu a na otevření výstavy přijel tehdejší bulharský premiér Bojko Borisov.
Bulharsko je nejen zemí památek, antických i středověkých, z nichž Nesebr je až příliš obtěžkán náporem turistického zájmu, ale je také místem současné hodnotné kultury. Jsou to zejména výkony hudebníků a operních pěvců, které Bulharsku zajišťují čestné místo. Výtvarné umění zůstává trochu v jejich stínu, i když za ministryně Ludmily Živkovy bylo štědře podporováno způsobem, o němž se našim výtvarníkům mohlo jen zdát. Ludmila Živkova stála u zrodu Národního domu kultury, ale když slavil výročí, nikdo si na tuto ženu nevzpomněl. Inu, její otec byl generální tajemník Bulharské komunistické strany. Po jeho odchodu z politické scény nastaly pro Bulhary krušné časy. Země, která byla zahradnictvím Evropy, dnes dováží ovoce a zeleninu z Řecka a Turecka. V Kazanlaku byl podnik, který do celého světa vyvážel růžový olej, jeho kosmetické výrobky měly zaručený odbyt. Čtyřicet procent zemědělské půdy přestalo být obděláváno. V jednu dobu byl v této těžce zkoušené zemi akutní nedostatek potravin. Upadala i produkce vína. Teprve po pádu na dno skoupily vinařské závody zahraniční firmy a najednou jsou Bulhaři v Evropské unii čtvrtí ve vývozu vína. Mavrud z Asenovgradu, vína z Melniku se zvláštní, hustou konzistencí, vína ze závodu Chan Krum (zejména kvalitní tramín) si získávají znovu oblibu v zahraničí. Jedno z melnických vín zachutnalo kdysi Winstonu Churchillovi tak, že se dnes prodává s jeho siluetou a pod názvem vinoto na Čerčila (Churchillovo víno). A rakija? Tu mají Bulhaři nejen za alkoholický nápoj, ale i za lék. Bulharsko má spousty druhů vynikajících sýrů, uzenin a jiných špičkových kulinářských výrobků. Jen jsou pro jeho obyvatele drahé. Ekonomická situace je tak komplikovaná, že přinutila víc než milion Bulharů k emigraci za prací. ČEZ byl pod palbou kritiky a jeho vstup na bulharský energetický trh je vnímán spíš negativně. Bulhaři platí údajně až polovinu mzdy za elektřinu. Demonstrace spojené s touto věcí vedly až k pádu vlády Bojka Borisova.
Mám Bulharsko a Bulhary rád. Jejich země má nádhernou přírodu, hory, moře, ale i úžasné památky. Ve Varně jsou dva miliony turistů ročně. Ale nemají možnost vidět úžasný klenot římské doby, velmi dobře zachované lázně. Ty jsou nepřístupné. Úžasná geologická lokalita Pobiti kameni je téměř neznámá… A tak bych mohl pokračovat. Objevme znovu Bulharsko pro sebe i pro Bulhary samotné, aby si uvědomili, jaké hodnoty mají v rukou. I když slyším Borise Christova (ale mám i jiné nahrávky), jak zpívá Na mnogaja leta, vím, že Bulhaři svou těžkou zkoušku přečkají a najdou východisko.

Zemský ráj to napohled
Těžko se mi píše o zemi, kde jsem se narodil a která je pro mne něčím, bez čeho nemohu žít. Jazykově by pro mne nebyl problém zakotvit jinde. Ale – jak řekl Danton – copak si člověk může vzít vlast s sebou na podrážkách? Ať je na tom dobře, nebo špatně, ať má takovou, nebo onakou vládu, je to má vlast.
První vlna předků dnešních Čechů přišla odkudsi z Ukrajiny někdy mezi lety 515–545. Náš prostor byl vždy exponovaný, ale zdejší Slované se uměli bránit. Obsadili všechny černozemní půdy široko daleko. Když ještě Německo sahalo až k Ostravě, prohodil Masaryk, že na to, abychom pochopili, čí dějiny jsou největší, stačí prostý pohled na mapu. Náš stát má kontinuitu od devátého století. Je starší než Svatá říše římská. Než francouzské nebo anglické království. Praha má v evropských dějinách jedinečnou pozici. Jen v případě Prahy a Paříže se národní historie utvářela z jednoho centra po celou dobu svého trvání. Smetana v Libušině proroctví podal docela dobrou sumu našich dějin: Přemysl II., Karel IV., husitská revoluce s jejím bojem za hodnoty, později uznané jako všelidské, Jiří z Poděbrad, svého století větší, ale pak přestává vidět. Smetana nechtěl o Habsburcích lhát. Ale i za nich příběh českých dějin trval. Prohra reformace, exulanti v čele s Komenským, rekatolizace Čech a barokní misie, účast Čechů v boji s Turky, selská povstání, národní obrození. A pak už navazuje nová doba, k níž patří i industrializace českého prostoru, vznik Československa, porážka fašismu, čtyřicet let pokusu o socialismus, jeho rozklad a porážka, restaurace kapitalismu.
Břemeno dějin je i v českém případě velké. Ale co nás drželo po celá staletí nad vodou, byla vůle k tvorbě, kulturní tvořivost, která znamenala šaldovsky postupné posouvání hranic možného. Palacký pravil, že kdykoliv jsme vítězili, bylo to silou ducha. Prohry jsme uměli měnit ve vítězství, v nový začátek. My Češi jsme jako Vančurův kníže Břetislav. Rosteme vítězstvími i porážkami. Jsme si vědomi svých slabých stránek a chyb. Současná ubohost české politické reprezentace, která je selháním a vyvanutím polistopadových „elit“, není v žádném případě konečným slovem našeho národního příběhu. Nebojme se Evropy. Jsme její součástí a lidé tam rozlišují mezi českým národem, jehož kulturu oceňují, a politickou reprezentací.
Miloslav Ransdorf


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 02/2020
02/2020 číst aktuální číslo
Czt