Menu

• cyrilo-metodějská mise dobou prvních historických záznamů o existenci našeho národa • dominikánské kláštery středisky středověké vzdělanosti v Hradci Králové, jezuitská kolej – základ moderní vzdělanosti • působení církve by mělo směřovat ke kultivaci člověka, k nalézání smyslu života • úcta k druhému člověku, ke vzdělání a k určité samostatnosti je vytunelovaná předchozími čtyřiceti lety • není možné si koupit to, co dělá člověka člověkem •

Co dělá člověka člověkem

27. 02. 2002

Kult a kultura mají nejenom společný slovní základ. Od úsvitu lidstva je pěstování lidské dimenze v rukou nositelů kultu. Od dob sv. Cyrila a sv. Metoděje, kteří k nám přinesli kult jednoho Boha a křesťanství, to byla zejména katolická církev a její kláštery, centra vzdělanosti. V souvislosti s anketním tématem třetího vydání Všudybylu a sedmi stým sedmdesátým sedmým výročím první dochované písemné zmínky o Hradci Králové jsem si dovolil o rozhovor požádat biskupa královéhradecké diecéze msgre Dominika Duku OP.
Jestliže hovoříme o šíření vzdělanosti a připomínáme si tři sedmičky, je dobré říci, že Hradec Králové vstupuje velice záhy do kulturních dějin našeho národa. Jedním z připomenutí této historie je kaple sv. Klimenta od Santiniho Jana Aichla na Velkém náměstí, která patří k barokním klenotům. Její zasvěcení sv. Klimentu je připomínkou cyrilo-metodějské mise a prvních historických záznamů o existenci našeho národa. Asi ani archeologické vykopávky by nepomohly natolik, abychom měli jistotu, že tu stávala kaple již v devátém století. Víme však, že zde bylo sídlo arcijáhenství – duchovní správy pro východní část naší země. Do tohoto regionu spadalo i Kladsko, které je spojováno s postavou prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Pak je to středověký červený či cihlový Hradec. Pro mne osobně je tento moment velice důležitý. V té době zde totiž byly střediskem vzdělanosti dominikánské kláštery. Mužský – Panny Marie a ženský – sv. Jiří. Hradec Králové se k dominikánům váže i proto, že Eliška Rejčka měla svého duchovního rádce, o kterém se zmiňuje Hradecká kronika, jež říká, že to byl mnich, který se před sedmi sty lety, v době vytváření české provincie, která se vydělila z polské, stal představeným dominikánů v Českém království a jím byl právě bratr lektor Zdislav. Víme, že to muselo být důležité, protože působení dominikánského řádu, jehož jsem členem, je úzce spojováno se vznikem české kultury a literatury. Víme, že i česká bible z doby Karla IV. je dílem dominikánů, ale i františkánů a augustiniánů. Za jednoho z hlavních redaktorů můžeme považovat dominikána otce Jana Moravce, který byl jako zpovědník v úzkém kontaktu s Karlem IV. Bratr Zdislav se zase zřejmě podílel na napsání a prezentování privilegií, která Hradec Králové před sedmi sty sedmdesáti sedmi lety obdržel.
Hradec prodělal dvě velmi krušné etapy z hlediska architektonického i existence vůbec. První byla v době husitských bouří, druhá za třicetileté války. Proto se z gotického města dochovaly pouze zbytky a zdi katedrály. Věže jsou již pseudogotické. Rovněž interiér katedrály sv. Ducha má již sedmou podobu. Sedmnácté století je dobou příchodu jezuitů. V Hradci Králové je toho svědkem bývalá jezuitská kolej s přilehlým kostelem Panny Marie, který je historickým navázáním na dominikánský kostel. Jezuité měli smysl pro historii. V tomto městě se narodil a na zdejší koleji působil Bohuslav Balbín. Byli tu i další slavní jezuité, jako např. hradecký rodák, matematik Václav Vydra – pozdější rektor Karlovy univerzity, nebo jeden z největších barokních básníků Bedřich Bridel. Kolej samotná však netrvala dlouho. Když jsem se zmiňoval o Santinim, je třeba říci, že jeho dílem je i biskupská rezidence. Rovněž v jezuitské koleji od něj máme klenot, a tím je salla terrena, která v současné době slouží jako centrum diecézní knihovny.

Jaké jsou cíle katolické církve?
Působení církve by mělo směřovat k člověku. To nejdůležitější je nalézání smyslu života; hodnot, které vytváří předpoklady pro kvalitní lidské soužití. V náboženském kontextu je toto soužití orientováno vertikálně, směrem k Bohu, kterého musíme chápat v celé přesažné dimenzi, tj. transcendentálním významu; k Bohu, který je dárcem života, který dává smysl univerzu. V křesťanské perspektivě je to vztah k Ježíši Kristu. Křesťanství je přesvědčeno, že Bůh není něco od nás vzdáleného, že Bůh není někdo jenom neznámý, ale křesťanství spočívá v tom, že vrchol božího zjevení je v člověku, v učiteli Ježíši z Nazaretu. V tom, že jeho postoje, vztah k bližnímu, přátelská slova, porozumění i úsměv i úcta k dětem (to nebylo v jeho době běžné) jsou pro nás mírou, když se ptáme: kdo je Bůh? Bůh má „lidskou tvář“ ve smyslu úcty, přátelství a lásky. To jsou hodnoty, na nichž je vystavěna židovsko-křesťanská kultura, jež vytvářela historii naší země.

Pro mne je Bůh axiom. Zákon nad zákony. Zákony a zákonitosti fungují v přírodě i v lidské společnosti. Bohužel, v chování lidí i ty démonické. Jako že je např. efektivnější zkorumpovat politika, který způsobí, že domácí firmy vyklidí trhy pro zahraniční konkurenci. Rovněž je zákonité, že nemá-li kdo rovnocenné soupeře, dělá si co chce.
Já myslím, že úcta k druhému člověku, ke vzdělání a k určité samostatnosti je u nás opravdu velice vytunelovaná předchozími čtyřiceti lety. Od padesátých let docházelo k velkému znevažování lidských schopností, nadání, vzdělání a kulturních předpokladů. To je důvod, proč naše společnost nedokáže tyto hodnoty plně docenit. Víme, že v rámci přelomového období se určitým povoláním dostalo zasloužené preference. Přiznejme si ale také, že celá řada profesí, které ve světě požívají velké vážnosti, se u nás ocitla až u samého dna. Snad je to určitý fenomén doby, kdy si po letech lidé teprve začínají vážit toho, čemu se říká bohatství. Vzpomínám, když jsem patnáct roků pracoval ve Škodovce, že v určitém období mistr nemohl získat dělníka na práci přes čas, protože ten mu říkal: „Já mám peněz dost. Už víc nepotřebuji. Nemohu si koupit to, co bych chtěl a samotné peníze pro mne nemají cenu.“ Myslím, že právě tato doba je poznamenána tím, že jsme se až příliš upnuli na hodnotu peněz. Mnozí se domnívají, že peníze dají člověku všechno. Zřejmě bude trvat určitou chvíli, než nám dojde, že zdraví si nelze úplně koupit a především pak štěstí. Že není možné si koupit to, co dělá člověka člověkem – přátelství a lidský vztah. Když tuto zákonitost pochopíme, začneme si vážit člověka, jeho pracovitosti, úspěchu, ať už ve zdravotnictví, vědě, školství, kumštu či řemesle.

www.diecezehk.cz

Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001