Člověk obdělávající zemi naráží na kamení, leká se nebeských
vod nebo si je přeje, a tím komunikuje, rozšiřuje se a otvírá světlu.
A každý jeho krok má ozvuk. Stejně je tomu s modlitbou a pravidly kultu,
která ti přikazují kráčet právě tudy a nutí tě, abys byl buď věrný,
nebo podváděl a poznal tak mír nebo výčitky.
Antoine de Saint-Exupéry, Citadela
Vrchol Everestu je vždycky hodně otázkou štěstí a náhody
06. 07. 2008
[?]S pražským primátorem MUDr. Pavlem Bémem se potkáváme na
otevření výstavy „Magický Himaláj“ v Terminálu 2 v pondělí
16. června 2008. Pane primátore, není závist jako závist. Ale asi nejsem
sám, kdo vám (i když možná trochu jinak) závidí, že jste stanul na
nejvyšším bodu naší planety, protože mně se tak maximálně podařilo
propadnout se do ledovcové trhliny na Ťan-Šanu a zůstat v ní trčet za
rozevřené lokty, protože jsem zrovna hrál na zobcovou flétnu nebo zůstat
viset na cepínu vprostřed sněhové stěny pod vrcholem Huascáranu, která se
záhy poté, co jsem si v ní hodinku zdřímnul, zřítila. Pane primátore,
stanout až nahoře, krom vynikající fyzické a psychické kondice a
štěstí, jistě vyžaduje obrovskou pokoru před přírodou a osudem. Podle
mého názoru je tato výstava nejen o kulturách podhimalájských etnik, ale
i o této duchovní dimenzi.
Život ve velehorách, natož dosažení nejvyššího bodu naší planety, je
vždy podmíněn kombinací vynikající fyzické kondice, psychických sil,
schopnosti překonávat překážky – jít na hranici svých vlastních
možností. Je otázkou nekonečné vůle, a na druhé straně zachování
zdravého rozumu. Elementárního pudu sebezáchovy, bez kterého se žádný
horolezec dlouhodobě nemůže obejít, a který je základním předpokladem
toho, že přežije. A také je věcí obrovské pokory před vlastní horou,
před duchovní silou i božstvy, které horu obývají. A samozřejmě je to
i otázka štěstí a náhody. Není žádným tajemstvím, že na vrcholu Mt.
Everestu, ve výškách nad osm tisíc metrů je obrovským problémem počasí.
Panuje tam obrovský mráz, jehož koeficient je umocňován povětšinou tam
řádícími vichřicemi o rychlosti sta a více kilometrů v hodině. K tomu
je nutno přidat nízký parciální tlak kyslíku nad zónou smrti.
Z objektivních rizik, kterých je velké množství, je zřejmé, že podívat
se na vrchol Everestu je vždycky hodně otázkou štěstí a náhody.
Zmínil jste elementární pud sebezáchovy, a mně připadá, že
na české politické scéně je málo politiků, kteří jej mají.
Dovolím si s Vámi nesouhlasit. Já si myslím, že paradoxně v české
politice je hodně politiků, kteří mají pud sebezáchovy, jenž jim často
brání říkat a dělat odvážné věci. Nezřídka je nutí k těžko
obhajitelným kompromisům a jisté dávce politického populismu, který
samozřejmě k politice patří všude na světě. Často bývá zdrojem a
základem mnoha špatných rozhodnutí a ve finále postojů, jež nepřináší
dlouhodobou důvěru v politiku obecně. Naopak si myslím, že většina
politiků netrpí nedostatkem pudu sebezáchovy, ale nedostatkem odvahy. Byť
existují i výjimky, které tím že z hlavního proudu vybočují, často
plní první stránky novin a jsou předmětem mnoha mediálních debat.
Pane doktore, hovoříme v odletové hale Terminálu
2 pražského letiště, která by mohla být jednou z hrdostí Prahy
i jejího primátora.
Nejen Terminál 2. Jsem přesvědčen, že mezinárodní letiště
Praha-Ruzyně, kromě toho, že je nejrychleji se rozvíjejícím letištěm ve
střední Evropě, a toho, že je branou do Prahy a České republiky, kterou
každým rokem projde o nějaký ten milion cestujících víc (loni to již
bylo přes třináct), je nepochybně místem, jež může nabídnout kus
poznání jiných kultur, zpříjemnit čekání na letadlo, inspirovat.
K tomuto účelu má sloužit i tato, v našich zeměpisných šířkách
naprosto unikátní, originální výstava „Magický Himaláj“.
