Menu

Velikonoční přechod

30. 03. 2002

Čas od času je užitečné vypadnout
Blížily se Velikonoce a s nimi tradiční Velikonoční přechod. Chodí se bez lyží, přestože nemít rozkrok, kolikrát by člověk zapadl až po krk. Podle Pýši údajně proto, že jsme si lyží přes zimu užili až až. V roce 1986 byly Velikonoce o den dříve než letos. Dlouho jsem se rozmýšlel, mám-li nebo nemám jet. Ale čas od času je užitečné vypadnout z civilizace.

Šílený felčar skáče oknem
Sešli jsme se na Hlavním nádraží v Praze ve 21.45, jako vždy u pokladny číslo 13. Perony plné čundráků a ostatních lidí. Po hodné chvíli začínají neklidnět. Přijíždí souprava. Šílený felčar stahuje okno u stále ještě jedoucího vlaku a zatímco se davy tlačí u dveří, skáče do prostředního kupé. Podáváme oknem bágly a Strašného Páju. Já a Pavel ležíme na karimatkách pod sedačkami. Ani jsme nemuseli mít jízdenky. Po druhé hodině nad ránem se restaurujeme v nádražním bufetu v Olomouci. Pak osobákem přes Milotice do Vrbna pod Pradědem.

Do hospody jsme dopajdali
Déšť. Šlapeme přes Dykovu chatu kolem Medvěďáku na pásmo Orlíka. V údolí Šumného potoka je dost sněhu. Honza Vajs mi půjčil hůlku. Scházíme do Bělé a odtud do Jeseníku. Z chůze po silnici v pohorkách mne bolí chodidla. V Jeseníku se necháváme vyvézt městskou linkou do Lázní. Odsud přes Brankopy kolem zatopených žulových lomů. Do Vápenné už musím nohy přemlouvat. Nejen já. Tak tak jsme dopajdali do hospody.

Udělal jsem tři piva. Ej!
Asi za hodinu jsme si to již, včetně Honzy Vajse, který čundrováním úspěšně vzdoroval zdravotním potížím a osudu, rozjařeně valili přes oraniště do Stříbrného údolí. Báječně jsme si zajamovali. Aniž kdokoliv z nás dal pokyn, naráz jsme přestali vyluzovat zvuky. Tmou tajuplně hučely Nýznerovské vodopády. Jak vypadají? Nevím. Byl jsem u nich mockrát, ale vždycky potmě. Kousek nad vodopády spíme v koňské stáji.

Ujeté hry
Ráno Strašný Pája alias Mrňůs vaří poridge. Už si nepamatuji, kolik měl Rahanů (stupně nechutnosti ovesné kaše). Rekord se mi zdařil kdysi v Rumunsku. To se nad ní ošklíbali i koně. Probíjíme se sněhem přes Smrk. Petr Tříska zničehonic skáče po ústech ze svahu. Pak se přidal Pavel. Nakonec já. A několikrát dokola.

Naprosto jsem se zabetonoval
Od Medvědí boudy jsme se snažili jít po červené, ale opravdu to nešlo. Drápeme se na silnici. Ve strmém svahu mi při focení v hlubokém mokrém sněhu popojela noha a na druhou nohu jsem si ho přišlápl hutnou vrstvu sněhu. Nemohl jsem se ani hnout ani vyviklat. Naštěstí mne Pavel odhrabal. Po silnici do Kunčic jsem už téměř nemohl jít. Pýša, Petr a Vajs šli napřed, že na nás někde počkají. S Pájou jsme pak přes Stříbrnice a Návrší došli až na Králičák. Tehdy Větrná paseka začínala i končila podstatně níž a cíl naší cesty – chata Sněžná – byl hluboko v lese. A tak se stalo, že jsme (po kolikáté již) těsně před ní po tmě zakufrovali.

K prameni řeky Moravy
Hak měl čekat na Sněžné. Ale nikde nikdo. Vkrádáme se oknem. Vaříme a padáme za vlast. Přicházejí kluci. Prý na nás čekali na Návrší. Ráno sjíždíme z Králičáku na krosnách obalených igeliťáky. Jupí! Haka s Hakovou s Terezkou v kočárku opatřených lyžemi nacházíme na Vilemíně. Prý bylo moc sněhu. No, bylo. Po cestě do Červeného Potoka se stavíme u Vykočilů a u Tůmů, abychom učinili zadost velikonočním zvykům. Já, Petr a Pavel jdeme z Horní Moravy na vlak přes pole. Pýša s Vajsem po silnici. Málem to nestihli. Ještě že jsme zdrželi vlak.

Archiv vydání

2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 02/2019
02/2019 číst aktuální číslo
Restaurace Novoměstský pivovar
travelcon
Czech specials new