Menu

Ve znamení Kozoroha 6

28. 03. 2005

Bory šumí po skalinách
Za slunečného počasí docházím k chatě s upraveným okolím. Je tu tekoucí voda a dřevo. Vystavil jsem slunci mokré goretexy a jal se vařit. Nach chatou přelétla helikoptéra. Podruhé docela blizoučko. Už mně mají! Po večeři v 18.20 odcházím. Kolem 20. hodiny jsem došel tam, kde značkařům došla barva. Stanuji v borovém lese ve svahu poblíž vodopádu. Bory šumí po skalinách… Ve 20.30 zaléhám.

Akorát troubit ne
Středa 14.7. Kolem stanu světlušky. Probudil jsem se před sedmou. Sbalil věci a přemístil se vařit k vodopádu. O půl desáté jsem došel do Chiout Calli a odtud po silnici přes Saletto do Sella Nevea. Poslední úsek překonával zhruba půl kilometru kolmý zlom a je ukázkou italského silničního stavitelství s protisměrnými tunely a galeriemi. Cesta pěšky po silnici patří k výrazným zážitkům tohoto čundru. V tunelech jsem blikal anodovou čelovkou. Akorát troubit před (neustále) nepřehlednými úseky, to ne.

Cestou sbírám chroští
Na lavičce v Sella Nevea obědvám ve 12.15. Jako obvykle včetně sundaných bot a ponožek. Ale není tu před kým dělat ostudu. Ve 13 hodin odcházím směr sedlo, kde jsem zimně tábořil. Cestou sbírám chroští a zastrkávám si je do kletru. Ještě než jsem se pustil průrvou dolů, uklidil jsem odpadky, které tu po mně zůstaly tehdy hluboko pod sněhem. Poprvé jsem průchod průrvou vzdal, protože jsem neviděl pod sebe. Teď, protože jsem viděl. Mokrá lámavá skála a sněhový splaz. Vše v ostrém sklonu. Vyškrábal jsem se zpátky. Ze sedla pak nescházela bába, ale dědek s roštím. Kolem šesté v lavinovém žlebu nacházím muldu a stavím stan. Smrdím už i ohněm. Kyblíky na vaření jsou samý dehet.

Předposlední poridge
Čtvrtek 15.7. Probouzím se v 8.15. Ještě chvíli lenoším ve spacáku, ale hlad je mocnější. Ani ne za čtvrt hodiny se rozhoduji: půjdu uklohnit předposlední poridge svých „italských prázdnin“. Je pod mrakem. V 9.15 jsem po snídani. V 9.25 začíná krápat, což je důvodem k užívání si drsné přírody. Zalézám do spacáku. V 10.30 nade mnou přelétá vrtulník. Rychle jsem sbalil a vypadl. Traverz na refugiu Brenner mi připadá náročnější než prvně opačným směrem. V jednom z posledních zářezů mokvá pramének. Vylezl jsem na galerii nad cestou, kde vytvářel mělkou loužinku a šlaufkem naplnil lahve. Na refugiu jsem usušil stan a uvařil na venkovním sporáku na dřevu, které jsem nasbíral cestou.

Ač (Mirek)
V 9.00 mne probouzí dva příchozí německy hovořící chlapi. Zatápím ve sporáku a dělám snídani. Odcházím v 10.15. V bystřině (na tom samém místě, co poprvé) páchám celkovou hygienu. Pak po silnici do Tarvisia, kde jsem kolem 15.00. Česky mne oslovuje blonďák, že prý jsem určitě Čech a že se to pozná. Dal mi pixlu piva. Představil se jako Mirek Ač. Pozval jsem ho do hospody. Mj. mi řekl, byl v době zemětřesení ve Slovinsku, kde napáchalo škody a zabilo nějaké lidi. Zbytek dne bivakuji zašit mezi auty na krytém parkovišti před nádražím.
Sobota 17.7. V 00.46 i se mnou dojíždí vlak do Vídně. Trvalo mi dlouho, než jsem za svých 50,80 € za pět hodin jízdy v lůžkovém voze na chvíli usnul.



Archiv vydání

2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 03/2019
03/2019 číst aktuální číslo
Czech specials new
Restaurace Novoměstský pivovar