Ve znamení Kozoroha 4

Blesky ukrutně blízko
Neděle 11.7. 12.00 Stan je celý zapadaný. Blesky třískají ukrutně blízko. Po obědě, po 13. hodině, jsem si řekl: je načase vypadnout. Ve stanu je šero a až po střechu je pod sněhem. Boční stěny se provalují. Nemá smysl zůstávat. Sbalil jsem vše do báglu a již obutý se vyvalil do závěje. Ke stanovým kolíkům se prohrabávám půlmetrem těžkého sněhu. Mrznou mi ruce.

Ani já se jich nebojím
14.00 Mokrý stan jsem narval do báglu. Opatrně jsem slezl ke kapličce v ústí štěrbiny. Zvažuji, zda sejít na druhou stranu. Vzhledem k velkému spádu a návějím jsem to zkusil pouze pár kroků. Vzápětí se škrábu zpět. Přes Passo degli Scalini jsem si to namířil na Sellu Neveu. Kozorožci pózují. Nádherné panorama. Pár set výškových metrů nad letoviskem Sella Nevea, sevřena skalními stěnami, je malebná prosluněná stráň plná kozorožců a svišťů. Tady budu bydlet. Pro vodu jsem si vyšlápl až téměř ke skalnímu úpatí, kde vytékal a hned zanikal pramének. Stan stavím na relativně rovném náspu uprostřed kuloáru. Sigg je nějaký ucpaný, ale ještě vaří. Bydlím vprostřed komunity kozorožců. A ani já se jich nebojím.

Dost hororová scenérie
Pondělí 12.7. Noc proběhla v poklidu. Definitivně jsem se probudil v 7.30. Uvařil poridge a čaj. V 11.30 odcházím na rifugiu di Brazza. Od ní si to po lukách kráčím kamsi nahoru směr Jôf di Montasio. Po cestě fotím pýchavky a kytky. Ve 14 hodin jsem v jakémsi sedýlku. Fouká a začíná sněžit. Dál se to díky ponurosti skalních labyrintů a počasí jeví morbidně. Značená cesta vede kudysi kamsi do mraků. Na čundr dost hororová scenérie. Rozhodl jsem se k sestupu.

Zemětřesení
V 15.05 uprostřed stráně se mi pod nohama rozvlnil povrch Země. Jako kdyby jej nějaký obr rozevlál jako koberec. Byla to má první zkušenost se zemětřesením. Jakou paseku následné sesuvy dokáží, jsem viděl pod Huascaránem a na Ťan Šanu. Okamžitě jsem se ohlédl k masivu Jôf di Montasio, co se kde utrhlo, a přemýšlel, co by kdyby… Byl jsem vprostřed spádového koryta, ve vyschlém řečišti. Na všechna vyvýšená místa v tu chvíli neskutečně daleko. Nic japného mne nenapadlo. Jen „včas zaujmout stanovisko nezúčastněného pozorovatele“, obdobně jako rozkládající se strýc Rudolf humoristů Vodňanského & Skoumala.

Dolů rozhodně ne
Prší. Oblékl jsem goretexy, přes bágl natáhl špricku a pokračoval cestou úbočím. Došel jsem ke značené odbočce vedoucí kamsi do kopce. Cik cak jsem dotraverzoval pod sklaní stěnu k ocelovému lanu vedoucímu kolmo vzhůru. Začalo se šeřit a pršet. Vedle nástupu zajištěné cesty nákres, jak se jistit pomocí dvojitého úvazku a sedáku. Dolů se mi rozhodně nechtělo. Nemaje blembák, ani další vybavení, nasadil jsem si čelovku a jal se lézt. K dešti a tmě se přidala mlha. Nahoře jsem překročil jakýsi hřebínek a pokračoval po jeho vrcholu. Ve světle čelovky jsem pod cestou objevil uzounkou galerii. Tak pro můj stan. Co je a jak hluboko pár centimetrů vedle? Neměl jsem tušení. Vařič mi zřejmě odešel definitivně. Večeřel jsem nevařenou brkaši.