Menu

Ve znamení Kozoroha 3

30. 12. 2004

Každou chvíli dutě zapraští
Na refugiu Corsi jsem došel v 17 hodin, tedy ve dvojnásobně dlouhém čase oproti na ukazateli avizovanému. Jako by to časovali horští myslivci, běžící za svou kapelou vřeštící v šestiosminovém taktu. Za refugiu Corsi jsem v bystřině nabral do každé ze tří flašek půldruhého litru vody a do sebe (téměř na ex) také. Pokračoval jsem po vojenské cestě, zařezávající se od strmých úbočí, abych si někde na krásném místě postavil stan. Kolem spousta kozorožců a svišťů. Svišti jsou pěkně vypasení, kozorožci rozverní. Je fantastické, jak bezpečně se na šikmých až kolmých stěnách pohybují. Každou chvíli to dunivě zapraští, jak se (ti mladí) proti sobě vzpínají a trkají nad srázy.

Škrbina Prednije špranje
Sobota 10.7. Spal jsem celou noc s občasným podíváním se na hvězdy. Někdy nad ránem na tropiko zabubnovalo pár kapek deště. Vstávám v 7.00. Slunéčko. Svítí škvírou v mracích a pouze na můj stan. Sto metrů nade mnou tkví oblačný dekl. 8.30 vyrážím. V 9.15 kolem sněhových polí docházím do mlhy a sedla na mapě označeného jako ústí „Škrbiny Prednije špranje“ (Cima de la Puartate) 2138 m n.m. Fouká a nic moc vidět. K bundě oblékám goretexové gatě. Jít dál? Moc se mi nechce. Nejen proto, že v mlze není co fotit. V „škrbině“ je kaplička a pár metrů nad ní téměř, no téměř vodorovný plácek akorát na můj stan.


10 hodin. Začínám vážně zvažovat, že si jej postavím. V 10.30 jsem začal. Pak jsem s igelitkou došel pro sníh na vaření a zalehl. Zkrátka sobota, den volna. Sigg hučí, dělám vodu. Kolem 13.00 se na chvilku ukázal sluneční jas. Udělal jsem 4,5 litru vody a vaření završil brkaší, kterou jsem zkonzumoval ve 14 hodin. Půldruhého litru čaje jsem si nechal na zítřek. Pak jsem z té námahy usnul a probudilo mne až půl šesté. Mezitím pršelo. Ostatně rozpršelo se, ledva jsem dovařil. Udělal jsem si večeři: bujon, rýži a zakončil perníkem. Honila mne mlsná – a v mrňavém stanu? Tam není kam utéct. Jsem v oblacích a mezi mraky – jsou pode mnou nad Rio del Lago a nade mnou taky. Mlha se valí vzhůru „škrbinou“. Přízračný svět. Nevím, ale možná už nepůjdu výš. Asi to tam bude na blembák a na sedák s úvazkem. Ostatně, tak byli vybaveni dva Italové, co kolem mne v deset ráno prchali dolů. V 19.30 jsem po večeři. Posílám SMS ženě a kamarádům.

Opět jsem nic nepřiškvařil
Neděle 11.7. Celou noc pršelo a hřmělo. Občas blýskání. V 7.15, kdy se probouzím, je to to samé. Připravuji se na vaření poridge ve stanu – bez šutru pod vařičem a našikmo. Zadařilo se! Opět jsem nic nepřiškvařil ani nezapálil. Krok za krokem jsem měl vše připraveno tak, abych jednou rukou držel vařič, druhou rukou hrnec a třetí rukou míchal belebel v kyblíku. Jak jednoduché, když se ví, jak na to. Nicméně vědět ještě neznamená umět! V bříšku jako v pokojíčku. Jo, je to dřina. Musím si trochu zdřímnout. Už je 8.00 a díky seříznuté PET flašce nemusím ze stanu! Jelikož kdybych vylezl, zalézal bych nejen vyčůraný, ale i zasněžený.

Sněží, hromy blesky
10.30 Stan se zmenšuje a je v něm tma. Buším do jeho boků i do stropu, aby mne nezavalilo. Z tropika sklepávám kilogramy rychle se vrstvícího těžkého sněhu. Sněží fest. Asi tu uhniji ještě jednu noc. Ještě že mne to nechytlo úplně nahoře. Mohl z toho být zážitek nadosmrti. V 11.00 akce. Musím. Fantastické ovesné vločky ze Slovenska plné vlákniny fungují neúprosně. Sněží, do toho blesky a ozvěnou násobené hromy. Snažím se rozpoznat, zdali laviny padají zrovna přes mé útočiště. Nezdá se… Ale kdo ví, co je pár set metrů nade mnou v místech, do nichž chvíli co chvíli třískají blesky! Nabral jsem kus starého sněhu na vaření a zahájil přemisťovací manévry tak, aby spolu se mnou do stanu vniklo co nejméně sněhu nového.



Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001