Menu

Ve znamení Kozoroha 2

03. 12. 2004

Zvony v Cave del Predil
Čtvrtek 8.7. Půl hodiny po půlnoci jsem se byl podívat na hvězdy a před čtvrtou ranní fotil měsíc nad Mangartem. Nechtělo se mi spát. O půl sedmé mne probudilo bubnování kapek na tropiko. V 7.30 fotím a začínám vařit. Na pochod vzhůru dolů vyrážím o půl desáté. Chůzí loudavou a obezřetně opatrnou. Kolem 11. hodiny u bystřiny páchám hygienu. V Cave del Predil vyzvánějí poledne. Nad silnicí vedoucí údolím obědvám a relaxuji. Je mi docela dobře, i když těsně pode mnou co chvíli burácivě kvílí projíždějící motorka nebo zahučí autobus či auto. Prošel jsem hornickým městečkem a pokračoval rozpálenou asfaltovou silnicí poledním úpalem vzhůru k jezeru Lago del Predil. Svým rozpáleným chodidlům slibuji, že až bude bystřina, že je schladím.

Samson, když mu Dalila
Za jezerem odbočuji z hlavního údolí vzhůru podél Rio Bianco. Po pár stech metrech malebné vodopády a tůňky. A jak řekli, tak udělali. V jedné z nich jsem se vyráchal. Ač byla ledovatá, dvakrát pro fotoaparát a potřetí, anžto bych zůstal namydlený. Po koupeli jsem se cítil svěže, ale záhy s báglem na zádech, jako kdybych s ochrannou vrstvou špíny smyl i podstatnou část vitality. Tak nějak na tom mohl být Samson, když mu Dalila ostříhala vlasy. Bolel mne celý člověk. O půl páté jsem se dobelhal na starou dřevěnou chatu Brunner. Odložil bágl, vzal flašky včetně tří tamních a šel pět minut dolů pro vodu. Uvařil jsem dva hrnce čaje, bujón a čočku. Spousty chlapů prý chodí spát se slepicemi, jiní se vytahují že s kočkama. Tašku s potravinami jsem pověsil pod strop. Spát klidně, ale jíst s myšma, to ne.

To, že je kráva, mne vyděsilo až po roce
Pátek 9.7. Při půlnoční vizitaci oblohy mne přepadá předtucha. Co že je vlastně dneska za den? Nedalo mi to a kontroluji data zápisů v deníku podle kalendáře v mobilu a jízdenek. Až mi zatrnulo. Sobota!? Jsem se zápisem o den pozadu. To kdybych zjistil až při odjezdu na nádraží, to by byl průšvih! Ráno musím udělat probírku jídla a zredukovat je na sedm dní. Nedalo mi to, vzal jsem zápisník a začal rekapitulovat, co jsem který den dělal. Že by kalendář lhal? Hodinu jsem si tím lámal hlavu. Až jsem na to přišel. Mobil byl o rok pozadu, v roce 2003. Když jsem jej kupoval, poprosil jsem obsluhu, aby mi na něm nastavila čas apod. To, že je obsluha kráva, mne vyděsilo až po tři čtvrtě roce jeho provozu. V noci byla vichřice, nad ránem i s pršením. Kolem desáté se to uklidnilo. Uvařil jsem poridge a s vědomím, že správný vodák nevyráží před jedenáctou hodinou, se chystám k odchodu.

Nahoře přesypávali brambory
Opět jsem, nevím kde. Červená značka mě má podle Josip Broz Titovy mapy vést na hřeben. Nevede. Ocitám se v nějakém traverzu. Značená cesta, ač není na mé mapě, se klikatí přes rokle a zářezy v kolmě strmých stěnách. Otevírají se nádherná panoráma. Pod jedním z převisů jsem se musel vyzout z báglu, abych prošel. Paráda. Ve 12.15 jsem začal obědvat. Ze Slovinska jdou těžká černá mračna. Kolem tři čtvrtě na jednu začali tam nahoře přesypávat brambory, „hromy divo bijú“. Prší. Zalezl jsem pod převis a oblékl bundu proti prochladnutí. Vítr mi občas přihrál pár kapek až do skrýše. Mraky se valí, do toho poprchává, do toho slunéčko a azuro v trhlinách mezi oblaky. Je 13.05, je čas jít.





Archiv vydání

2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 03/2019
03/2019 číst aktuální číslo
Czech specials new
Restaurace Novoměstský pivovar