Menu

Ve znamení Kozoroha 1

31. 10. 2004

Mapa z dob prezidenta Tita
Začátkem července jsem se ocitl nejen bez dětí, ježto odjely na tábor, ale i bez pasu. Zjištění, že z Rumunska nic nebude, přišlo nečekaně. Začal jsem se prohrabávat v mapách a uvažovat, do kterých velehor na občanku. Objevil jsem jugoslávskou mapu Julských Alp z roku 1984 a rozhodl se pro čundr do Itálie.

Nejtěžší úsek za sebou
Pondělí 5.7. Poté, co jsem usedl v kupé Eurocity 71/105 Antonín Dvořák, jsem prohlásil: „Tak a nejtěžší úsek cesty mám za sebou.“ Přestup ve Vídni proběhl bez problémů.
Úterý 6.7. V 04.44 mne včetně kosmického báglu vyskladňují v Tarvisio Boscoverde. Odcházím do lesa, protože pokladna, kde si chci koupit zpáteční lůžko, má otevřeno až od 9 hodin. Definitivně se probouzím až v 9 hodin. Snídám půl kila slovenského ovčího pareného sýra, perník a vodu a domlouvám se s mapou z dob prezidenta Tita. Jdu někam.

Ještěže v Ústí nad Labem
Je poledne a já stále zmaten. Mezi tím, kde jsem, a nádražím, kam jsem přijel, by měla být podle Titovy mapy řeka. Není. Poledne mne zastihlo v jedné z vesnic u pramene se stolem a lavicemi. Při krájení loveckého salámu jsem se firemním nožem Delta Energy Systém, darem od Jirky Koutenského (prý abych furt nevychvaloval kvalitu ostří firemních nožů Shell), lehce dotkl bříška levého palce, v němž jsem salám držel. Krve jak z vola. Ještěže v Ústí nad Labem umí vyrábět tak báječnou leukoplast…

Pokud jsem tam, kde se domnívám
Kráčím kamsi lesem proti potoku směrem k modravým, ukrutně rozeklaným a špičatým štítům. Zatábořil jsem po 17. hodině. Stále nechápu, kde jsem. A pokud jsem tam, kde se domnívám, pak jak to, že jsem nepřekročil řeku Slizzu? Stan jsem postavil přímo na cestě. Sice mne lákalo postavit jej v téměř suchém korytě horské bystřiny, ale kdyby přišla průtrž mračen? Vařím fazole. Je to tady paráda. Stan je plný mého nového drahého báglu. Vmáčknul jsem se k němu. Večer klesla oblaka a vyplnila skalní amfiteátr, v němž tábořím.

Na italsko-slovinskou hranici
Středa 7.7. Definitivně jsem se rozhodl probudit, ačkoliv je venku ještě tma. Nebyla. Jen mlha, že by se dala krájet a na hodinkách 9.30. Uvařil jsem svůj první italský poridge a marně po celém stanu hledal lžíci. Ležela u praménku, u něhož jsem včera myl nádobé od blevajzů (proto na konci to „bé“). V 10 hodin jsem po snídani. Mraky zvolna stoupají. Kolem 11.30 se začíná jasnit. Otřel jsem stan ručníkem a začal balit. Pokračoval jsem do kopce po červené značce 511. Zprvu lesem, pak suťoviskem a pak zase lesem až téměř na italsko-slovinskou hranici. V nejhořejší partii jsem nabral vodu do všech tří flašek a ztěžkl 4,5 kg. Ale ta nádherná panoramata! Na dělicím hřebeni mezi údolím, kterým jsem stoupal a údolím, kterým (jak jsem později zjistil) protékala Slizza, stavím stan. Suším věci, vařím večeři a kochám se. Je čím. Stan jsem ukotvil i za střešní provázky. Občas to fouklo, jako kdyby mělo přijít čóro móro. Ležím ve stanu a čekám na západ slunce.







www.italiantourism.com

Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 02/2020
02/2020 číst aktuální číslo