Vánoční stanování

Před Vánoci jsme se Strašným Pájou opět vyrazili na každoroční zimní přejezd/přechod. To druhé, když není sníh. Na krušnohorském hřbetu ho bylo na běžky dost. V Bohosudově, odkud jsme se nechali nejstarší a nejdelší lanovkou v Česku vyvézt na Komáří hůrku, to ale nevypadalo. Ačkoli je její dolní stanice pár metrů od železniční stanice „Bohosudov zastávka“, od vlaku k lanovce jsme museli dva kilometry pěšky. V červenci 2011 totiž byla na železniční trati Děčín hl. n. – Oldřichov u Duchcova zahájena výluka. Správa železniční dopravní cesty sice slíbila, že trať v průběhu roku 2012 zprovozní, ale sliby chyby. Motto, které má na svých webových stránkách – „Cílem SŽDC je nabídnout dopravcům po všech stránkách kvalitní a bezpečnou železniční dopravní cestu“ – zřejmě pro trať 132 „Kozí dráhu“ neplatí. A neplatí ani pro další z hlediska dopravní obslužnosti a výkonnosti tržní platformy cestovního ruchu v Krušných horách neméně strategickou železniční trať 137 Chomutov–Vejprty. Kdo ví, třeba je to manažersky prozíravé. Uspíší to vylidňování vylidňujícího se Krušnohoří. Záhy nebude koho vozit, a tak netřeba plýtvat firemními penězi na spravované železniční dopravní cesty.
Po opuštění horní stanice lanovky jsme se mohli hezky zkoulovat. Restaurace hotelu Komáří vížka nás přijala s otevřenou náručí. Poobědvali jsme česnečku, plněnou cmundu a několik piv. Kolem půl druhé jsme se oblékli do víc než čtvrt metráku těžkých báglů a nastoupili do upravované stopy Krušnohorské lyžařské magistrály. K neuvěření, jak bágl naplněný každoročně stejnou zimní výbavou oproti minule ztěžkl. No, závratnou vzdálenost jsme sasko-českým příhraničím neujeli. Mé běžky, mazané jako vždycky zeleným a červeným Skivem, řádně stoupaly i klouzaly. Zato Pájovy, ač jejich skluznice odborně namazal drahým zápaďáckým voskem, ustřelovaly. Kolem třetí hodiny ho tak nebylo těžké přesvědčit, že zatáboříme.
Zahnuli jsme do lesa, kde jsme lyžemi udusali sníh na rovný plácek pro stan. Pája na benzínovém vařiči z USA v konvičce z NDR roztopil sníh a jal se vařit. Sněhové límce českého stanu Jurek Dome 3 se osvědčily. Padající sníh sesouvající se z tropika stan krásně přikotvil k závějím. Mrzlo, i když ne moc, takže ráno jsme balili mokrý stan.
Poledne nás zastihlo v Cínovci na autobusové zastávce, kde jsme poobědvali z vlastních zásob, abychom odlehčili bágly. Otevřený restaurant Diana jsme ale ignorovat nemohli. Pitný režim je pitný režim. Kolem třetí hodiny jsme z lyžařské magistrály odbočili bydlet. V noci přišla teplá vlna. Na lesácké cestě procházející Cínoveckým rašeliništěm jsme v dešti při čekání na Aladinem avizovaný příchod mrazu stanovali čtyři noci. Když jsme tam malebnou krušnohorskou krajinou přijížděli, všechno bylo zachumlané pod třiceti- čtyřiceticenti­metrovou vrstvou sněhu. Druhou noc už byly stromy beze sněhu a jeho souvislá vrstva byla snad už jen pod podlážkou našeho stanu. Třetí a čtvrtou noc, zprohýbáni jako paragrafy, jsme spali v lesáky vyjetých kolejích a loužích, které se v nich vytvořily. Nicméně v suchu. Chránila nás dvojitá podlážka stanu.
Aladin měl pravdu. Ráno, šestý den čundru, se do Krušných hor vrátil mráz. Přes noc na Štědrý den krásně nasněžilo. Hurá do Česka směr chata Vitiška. V poledne už jsme si dávali prdelačku a důsledně dbali na pitný režim, než nás o čtrnácté hodině chatař vykázal na mráz. Vyrazili jsme směr Moldava, ale pak si řekli, že to na Štědrý den nebudeme přehánět, a přes pole zamířili k vrcholku Klínovčíku bydlet do lesa. Tam nás večer našel Ježíšek a ráno kamarád Rahan, pro kterého to za námi z Teplic, kde bydlí, bylo do té doby daleko.
Přestože správný vodák před jedenáctou nevyráží, bylo nás lze zastihnout, jak sjíždíme z kopce od lesa k chatě Vitišce, kde jsme poobědvali. Jenže nám končil opušťák. Navzdory daleko delší otevírací době restaurace, než měla na Štědrý den, jsme Vitišku brzy opustili a vydali se na železniční zastávku Mikulov – Staré Město. Odtud motoráčkem do Teplic, kde jsme už bez Rahana přestoupili na Krušnohor do Prahy.

• www.jurek.cz