V demokratické společnosti je ignorance poměrně častá, i když nepatřičná

S předsedou Svazu českých a moravských výrobních družstev JUDr. Rostislavem Dvořákem se potkáváme 27. listopadu ve Španělském sále Pražského hradu na dvacátém ročníku mezinárodní konference „Klíčové faktory úspěchu“.
Pane předsedo, vy sám jste o několik dní dříve, 14. listopadu, uspěl na Valném shromáždění celosvětové organizace družstev ICA a sektorové organizace výrobních družstev CICOPA v Antalyi v Turecku a byl zvolen do Vý[PZ1]konného výboru CICOPA.
Mezinárodní organizace průmyslových a řemeslných výrobních družstev CICOPA je sektorovou organizací Mezinárodního družstevního svazu (ICA). Sdružuje národní organizace výrobních družstev z celého světa a různých výrobních sektorů. V CICOPA má zastoupení 28 zemí – na pětašedesát tisíc družstev zaměstnávajících kolem tří milionů osob. Ale protože Všudybyl čte hodně lidí i na úrovni české státní správy a samospráv, dovolím si zde upozornit, že ani ne tak v těchto členských zemích, jako u nás v Česku musíte doslova bojovat o věci, které by měly být úplnou samozřejmostí. Kámen úrazu je v tom, že odpovědní lidé ze státní správy a samospráv často nejsou dostatečně vzděláni a chybí jim esenciální informace o struktuře našeho hospodářství nebo o struktuře obchodních a korporátních společností. Hodně to vadí například v oblasti zaměstnávání osob se sníženou pracovní schopností. Výrobní družstevnictví má velkou většinu firem klasických a zasahuje do obrovské škály výrobních oborů. Mezi těmito firmami je čtyřicet, které zaměstnávají více než padesát procent osob se ztíženou pracovní schopností. Už za Rakouska-Uherska, pak za první republiky v Československu, v éře socialismu a i nyní, po roce 1989, se desítky družstevních společností zabývaly a nadále zabývají zaměstnáváním osob se sníženou pracovní schopností. Dá se říci, že náš svaz je doslova nositelem této tradice. Zaměstnávat tělesně a duševně hendikepované spoluobčany v Česku není, jak jsem řekl, nosným programem výrobního družstevnictví, jak je tomu v řadě jiných zemí, kde fungují a vznikají výrobní družstva, která mají sociální charakter. Tedy firmy, jejichž prvořadým posláním není podnikání – tvorba zisku –, ale pracovní integrace tělesně a mentálně hendikepovaných lidí. Mají postavení sociálních firem a jsou financovány ze státního rozpočtu nebo jiných zdrojů. Avšak v Česku v rámci výrobních družstev máme, jak už jsem zmínil, na čtyřicet obchodních společností zaměstnávajících tělesně a mentálně hendikepované, ty však státu odvádějí veškeré daně včetně daně ze zisku. Problematiku zaměstnávání osob se sníženou pracovní schopností Svaz českých a moravských výrobních družstev vnímá jako věc mezilidské solidarity. Pro mnohé z lidí s vážným postižením je pracovní integrace velice složitá. Málokdo si umí představit, jak velký význam to pro hendikepované má. Proto jsem si vždycky myslel, že čeští politici a státní správa vůči této skupině zaměstnanců projeví větší vstřícnost a citlivější přístup. Bohužel, často tomu tak není, přestože v demokratické společnosti, proklamující určité principy společenských vztahů a sociální úrovně, je taková míra ignorance nepatřičná. V současné době jsme v situaci, kdy se Svaz českých a moravských výrobních družstev s Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR dohodl (s tou předchozí vládou to bylo složitější), že pomůžeme při zpracování obecně závazných dokumentů, jimiž se společně pokusíme narovnat deformace, které v české judikatuře vznikly zejména po roce 2005. Ty totiž umožňovaly odsávat ze státních prostředků finance často v rozporu s pravidly – a peníze potom scházely pro firmy, které osoby se sníženou pracovní schopností skutečně zaměstnávaly. Možná je nutné zdůraznit, že mezi zaměstnavatele OZP sdružené ve Svazu českých a moravských výrobních družstev patří firmy (výrobní družstva invalidů), které jsou velké a mají ne desítky, ale stovky zaměstnanců, z nichž je i víc než osmdesát procent invalidních. Tyto firmy nejenže vytvářejí zisk, ale musejí hradit veškeré odvody za zaměstnance a v plné míře platit daně. Když říkám představitelům Mezinárodní organizace průmyslových a řemeslných výrobních družstev CICOPA a členům Mezinárodního družstevního svazu (ICA), že za takových podmínek v Česku podnikají výrobní družstva, která mají přes polovinu invalidních zaměstnanců, nechtějí mi věřit. Neustále tak musíme bojovat, aby firmy zaměstnávající hendikepované měly vytvořeny esenciální podmínky, aby nemusely invalidy propouštět. Stačí na to selský rozum. Jaký výkon asi podá těžce hendikepovaný zaměstnanec oproti zdravému? Třicet procent? Dvacet? Když firma zaměstná osobu se sníženou pracovní schopností (aniž by měla úlevy, které mají zaměstnavatelé v západní Evropě) a přijde nařízení, že invalidům musí vyplatit zvýšenou minimální mzdu 9 900 Kč, a přitom podniká v odvětví, kde je průměrná mzda 11 400 Kč, dostává se do situace, kdy zdravotně postiženému zaměstnanci musí zaplatit podstatně víc než hodnotu jím odvedené práce. Jak dlouho to může firma s privátním základem dělat? Pokud chceme srovnat minimální mzdu zdravých osob se mzdou osob se sníženou pracovní schopností, musí stát zaměstnavateli pomoci. A teď si dovolím pochválit současnou vládu, protože pomáhá! Pomáhá finančním příspěvkem, který částečně vykrývá nižší hodnotu práce odvedené zdravotně hendikepovanými zaměstnanci. Říkám částečně, protože velikost příspěvku státu je bohužel přece jen trochu nižší než částka potřebná, což může sehrát negativní roli při rozhodování se zaměstnavatelů, zda zaměstnávat, či nezaměstnávat osoby se sníženou pracovní schopností. Podstatně čistším řešením by bylo poskytovat daňové zvýhodnění a pomohlo by to i více eliminovat vliv podvodníků. Na to zatím z nepochopitelných důvodů nenašla žádná naše vláda ani žádný ministr práce a financí odvahu. Svaz českých a moravských výrobních družstev proto iniciuje vytváření podmínek, aby se zdravotně postižení lidé mohli do pracovního procesu zapojovat běžně. Nevím, jak by jejich zaměstnávání fungovalo bez výrobního družstevnictví. Solidarita je v českém výrobním družstevnictví silným znakem i dnes. Jdeme dál navzdory tlakům, které se odvíjejí od nesmyslných nekvalifikovaných pohledů na družstevní formu podnikání, jimž družstva v západní Evropě nikdy nemusela čelit.

Pane předsedo, před týdnem, 20. listopadu, se v TOP HOTELU Praha konala tradiční dvoudenní Celorepubliková porada Svazu českých a moravských výrobních družstev.
Ano, mimo jiné proto, že patříme mezi největší a nejvýznamnější svazy zaměstnavatelů v České republice. Svaz českých a moravských výrobních družstev je představitelem silné skupiny výrobních firem, jejichž zájmy zastupuje na úrovni vlády a Parlamentu České republiky a dalších složek státní správy a samosprávy. Podporujeme členská výrobní družstva širokou škálou odborných činností a služeb ve stěžejních oblastech podnikání a prosazujeme podmínky pro rozvoj těchto korporátních společností. Naši členskou základnu svazu tvoří přes dvě stě výrobních družstev z Čech, Moravy a Slezska, která podnikají ve stavebnictví, strojírenství, automobilovém průmyslu, chemickém a kosmetickém průmyslu, výrobě automatizovaných pracovišť, nábytku, skla, plastů, obalů, oděvů, hraček, ale také vína, piva či třeba těstovin a čokolády. Hlavním tématem Celorepublikové porady byl aktuální stav podpory středních podniků v České republice, mezi něž výrobní družstva v převaze patří. Pozvání na ni přijala řada hostů ze stání správy. O podpoře zahraničního obchodu pro střední podniky a výrobní družstva tam promluvil ředitel Odboru ekonomické diplomacie Ministerstva zahraničních věcí ČR Miloslav Stašek. O stavu přípravy Akčního plánu podpory malých a středních podnikatelů pro rok 2016 náměstek ministra průmyslu a obchodu ČR Tomáš Novotný, který je předsedou Výboru pro malé a střední podniky a výrobní družstva Rady vlády ČR pro konkurenceschopnost a hospodářský růst. Bohužel, proti konkurenceschop­nosti výrobních podniků, včetně těch sdružených ve Svazu českých a moravských výrobních družstev, jdou záměry některých odborových předáků, aby mzdy ve výrobní sféře v Česku významně vzrostly. Argumentují produktivitou práce a zejména mezikvartálními nárůsty HDP až o 4,5 procenta čímž se údajně Česko stalo „tahounem Evropy“. Jsme ale tahouny v rentabilitě tohoto růstu? Podstatně zásadnější než hrubá výroba je její rentabilita, tedy kolik kdo tou výrobou vydělává. Zkusím dát malý příklad: Jednou jsem se svého táty ještě za socialismu ptal, jak to ten stát dělá, že ačkoliv jsou ve fabrikách velké problémy, je národohospodářský plán splněn na 104 procent? Táta mi řekl: „Víš, to se udělá tak, že fabrika, která vyrábí třeba háčky na ryby, dostane v prosinci úkol vyrobit jeden dvacetitunový hák. Tím ten závod splní na sto tisíc procent, a když se to ve statistice započítá do obratu národního hospodářství, plán je splněn na 104 procent.“ Je to sice nesouměřitelné s dnešní dobou, ale ve vyjádření hrubé produkce je to dobrý příklad, protože ten mnohatunový hák na ryby se efektivně neprodá, a i kdyby ho dělníci vyrobili dvakrát produktivněji než v Německu, tak nepřinese pro mzdy potřebné finanční zdroje. V rentabilitě Česko není tahounem Evropy, a to z prostého důvodu: řada zdejších, zejména českých firem není producentem vlastního produktu s finalizací v prodeji. Pracují ve mzdě nebo vyrábějí komponenty pro finalizátory, jimiž jsou většinou zahraniční firmy. Takže z Česka odtékají peníze jak v přidané hodnotě, tak v zisku z dané produkce. Argument, že nejsme montovny, není pravdivý a týká se bohužel nepodstatného množství českých firem a více méně jde o firmy výjimečné. My ale nemůžeme vycházet z toho, že tu mámě několik výjimečných firem, které mají svůj výzkum, vývoj a vlastní produkt. Už jsem i na stránkách Všudybylu uváděl rozdíl mezi Německem a námi ve struktuře hospodářství (viz www.e-Všudybyl.cz, článek: „Jestli včas nepodpoříme změnu současné rizikové struktury našeho hospodářství, bude za pár desetiletí česká ekonomika v háji!“). V Německu malé a střední firmy vytvářejí obrovskou část zdrojů pro státní rozpočet. Dokonce snad pětasedmdesát procent. Pětadvacet procent ti velcí. V Česku je to naopak a osmdesát procent středních firem dělá v Čechách práci ve mzdě nebo komponenty a často za ceny, které neumožňují ani prostou reprodukci. Takže pokud odbory hovoří o tom, že máme nárůsty 4,5 procenta a ať se to projeví v kolektivních smlouvách ve mzdě… To zkrátka v řadě odvětví nejde! Nárůst HDP nesignalizuje víc peněz na podnikové mzdy. Přesto mzdy aktuálně rostou a myslím si, že je zde hlavním atributem nedostatek kvalifikovaných pracovníků, a to se nemáme čím chlubit.
Minulý týden jsem na konferenci v senátu slyšel zajímavý argument ve vztahu ke koncernu Volkswagen-Škoda. Je důležité si uvědomit, jaký poměr mají ostatní osobní náklady ve výsledné kalkulaci produktu. Údajně ve ŠKODA Auto je to šest procent. Pokud mám šest procent poměr osobních nákladů k celkové ceně produktu, tak kdybych měl o padesát procent zvýšit mzdy, je to devět procent celkové ceny produktu. Ale co ostatní odvětví, kde poměr mzdových nákladů je až sedmdesátipro­centní? Domnívat se, že managementy firem přelévají peníze v neprospěch dělníků na své účty při současném nedostatku pracovních sil je účelové. To snad odboráři nemohou myslet vážně, a když o tom mluvím s odboráři na úrovni výrobních podniků, kteří jsou ztotožněni s osudem své fabriky a znají ji, tak mají názor velmi často jiný než jimi financované špičky. Základem pro výplatu mzdy je vydělat si na ni! Vytvořit finanční zdroje, ne mít velkou hrubou výrobu. To, že v Česku máchne uklízečka šestkrát koštětem a v Německu taky šestkrát koštětem, avšak za třikrát vyšší plat, je dáno zřejmě tím, že rentabilita německé firmy je vyšší než té české. Projevuje se to také v rozdílných životních nákladech.
Na závěr zamyšlení: Co je dnes hlavním kritériem konkurenceschop­nosti českých firem, když máme stejnou produktivitu se Západem? Je to kvalifikace lidí? Ano, s tím souhlasím, proto v Česku ty montovny a zahraniční kapitál[PZ2]. Česká konkurenceschop­nost, při evropsky srovnatelných cenách nákladů například energií, materiálů, pohonných hmot, technologií apod., je ale také v ceně práce. Pokud se bude cena práce neopodstatněně, a to zdůrazňuji, neopodstatněně zvyšovat, sníží se schopnost konkurovat. Česko k tomu má nakročeno.

• www.scmvd.cz

[PZ1]Tady bych asi spíš doporučovala malé v – určitě je ten výkonný výbor jen jeden…
[PZ2]Je tato věta správně?