Menu

V Česku jsou věci, které nefungují, a ty, které fungují

31. 08. 2011

Michal Postránecký

Myslím si, že by bylo prospěšné, kdyby se každý měl možnost na pár let podívat ven, žít tam a vrátit se, a potom tady něco hezkého vytvořit. Kvalitu nejenom prostředí, ale i mezilidských vztahů. V rámci světového kontextu by pak svoji vlast viděl asi trošku jinak. Svět je totiž, a to nejen rozlohou, podstatně větší než Česko, než střední Evropa a evropský kontinent.

S českým architektem a designérem žijícím na Floridě, autorem designu prosklené dominanty Las Vegas – miliardového hotelového komplexu Planet Hollywood Towers Westage Michalem Postráneckým nás seznámil rocker, někdejší primátor statutárního města Zlín, toho času poslanec Parlamentu České republiky, Tomáš Úlehla. 21. června 2011 večer o letním slunovratu se s ním potkávám v pražském Mánesu na břehu Vltavy na koktejl party na téma Karel IV., zdroj inspirace státnosti, vzdělanosti a spravedlnosti, konané pod záštitou Ligy pro cestovní ruch.
Michale, v úvodu jsem zmínil tvůj nejznámější projekt.
Planet Hollywood Towers byla zakázka pro mého klienta pana Davida Siegela. Je to timeshare / hotel / kondominium projekt. Pan Siegel je zakladatelem a majitelem největší soukromé timeshare společnosti na světě. Má tisíce jednotek, a rozhodl se, že ve Vegas vytvoří svoji ikonu, která bude mít ve finále přes dva tisíce dvě stě pokojů. V první fázi se jich postavilo na čtrnáct set.

Čím to, že si jako projektového designéra vybral tebe – Čecha?
On si nevybral přímo Čecha. Měl jsem to štěstí, že jsem vyhrál konkurz u orlandské firmy Morris Architects. Pan Siegel je totiž rovněž z Orlanda. Morris Architects si mě vybrala na základě svých zkušeností, neboť jsem už s nimi dělal projekt na Havaji a připravoval jiný projekt ve Vegas. Takže si mne zavolali a testovali, až zjistili, že možná jsem ten, koho na tuto práci chtějí přijmout. A tak jsem začal spolupracovat s panem Siegelem. Z projektového designéra jsem později přešel na pozici projektového architekta a v druhé půlce realizace projektu, kdy se stavba realizovala a dokončovala, na pozici projektového manažera. Určitě to byla zajímavá zkušenost.

Spoustu času pobýváš mimo Česko, jak nás vidíš?
Pořád stejně. Tím, že jsem dál od zdejšího dění, možná mohu mít jinou rozlišovací schopnost. Některé věci, které nevidím, mi umožňují, abych viděl ty, které jsou víc intenzivní. Naučil jsem se, že se věci a děje nemají a priori kritizovat, ale že je třeba hledat jejich klady. Na druhou stranu určitě není špatně, když řeknete, že něco nefunguje. A v Česku jsou věci, které nefungují, a ty, které fungují. Pokud to vezmu ze své branže, během deseti let, co jsem venku, se tady postavilo hodně krásných věcí. A co se Prahy týče, tak se změnila, avšak už navždy zůstane mým rodným městem, takže srdci velmi blízkým.

Česko je co do četnosti a cennosti turistických atraktivit světovou velmocí. A také exemplární demonstrací, jak až moc, když se nechce, se nemůže. A protože není společenská poptávka (a to ani z řad kvůli blahobytu zaměstnanců národ burcujících odborářských bossů), aby cestovní ruch českému hospodářství umožnil tržit peníze v neskonale větších objemech a indukovat pracovní místa, přepouští česká ekonomika konkurenčním ekonomikám ostatních zemí Evropské unie víc než 40 mld. korun ročně svou vízovou praxí vůči hospodářsky se rychle rozvíjejícím zemím. Dalších mnoho set miliard korun pak každoročně odmítá proto, že její kormidelníci mají jiné priority než budovat dobré jméno České republiky.
Upřímně řečeno, je to i o tom, jak jsme my Češi pohostinní. Jak každý jeden z nás Česko reprezentujeme. Do toho samozřejmě i kvalita PR země, jak o sobě dáváme vědět do světa. Na vysoké škole jsem měl spolužáka, jehož rodina pocházela z Chodska. Kdysi při Chodských slavnostech v Praze jsme já i všichni ostatní v chodských krojích stáli na stolech (jak je na Chodsku tradicí) a zpívali: „My jsme ti Pražáci, vltavská krev, my Prahu nedáme, za celý svět…“, což bylo úžasné. Do té doby jsem si myslel, že nemohu fungovat nikde jinde než v Praze. Stále jsem přesvědčen, že je třeba mít srdce tam, kde se člověk narodí, ale i to, že se musíme otevřít světu a přijmout, že svět není jenom Česko či Evropa. Za deset let, co žiji mimo tuto republiku, se mi podařilo internacionalizovat se. Zjistit, že domov může být i jinde. Třeba tam, kde máte dvě děti a manželku a kde je vám dobře. Do Česka se strašně rád vracím, protože tady jsem vyrostl. Mám tu místa, kam chodím pouze sám se sebou. Kochat se a inspirovat. Nabírat sílu. Nicméně se mi stalo, že vás lidi odstrčí právě proto, že jste někam odešel. Řeknou: „Hele, ty sem nepatříš. Ty už tady nemáš co dělat.“ Speciálně v okamžiku, kdy si myslíte, že byste se mohli zapojit do zdejší profesionální komunity. A druhá věc, která mne zarazila víc, že když jsem sem přijel a chtěl se podělit o to, co jsem se naučil, bylo to, že jsem se dozvěděl, že tady všichni všechno znají, všechno vědí a všechno se udělalo. Na to jsem jen odtušil: „Tak jo…“ To, co mně mrzí nejvíc, je to, že tu schází otevřenost. Otevřme své myšlení víc světu a přijměme fakt, že je to někde jiné. Přeberme si to a přijměme, pokud je to pro nás přínosné.


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 02/2020
02/2020 číst aktuální číslo