Menu

Žádná legrace
Bechyně mi mohla být osudovým městem. Někdy začátkem šedesátých let jsme se ze Sezimova Ústí vlakem a pak Křižíkovou Bechyňkou do Bechyně vypravili na výlet s mojí maminkou a o pět let starší sestrou Danou. Ještě jsem nechodil do školy a častým a nelehkým údělem mé sestry bylo mne hlídat. Kolikrát to nebyla žádná legrace. Ani tenkrát v Bechyni. Na vyhlídce nad řekou v zámeckém areálu je železné zábradlí. Zatímco se maminka se sestrou a davem dalších návštěvníků kochaly úžasným výhledem na řeku hluboko pod námi, prostrčil jsem hlavu mezi dvěma kovovými tyčemi. Tam šla hladce. Ale zpátky? Ani náhodou. A tak jsem zůstal uvězněn. Zkoušely se mnou všechno možné. Ale hlava držela pevně, takže přetrhnout se mne také nepovedlo. Všichni kolem kibicovali. Nějací pánové dokonce mamince radili, že mne má tedy celého prostrčit mřížemi nad sráz. Už si nepamatuji, jak dlouho jsem tam v té zoufalé pozici trčel a ani jak jsem byl osvobozen.

Kouzelná šlajsna
To ale nebylo důvodem, proč jsem se malebným panoramatem Bechyně v posledních letech daleko častěji kochal odspodu, od řeky. Mezi mé každoroční rituály totiž již po léta patří splutí Lužnice od Soukeníku ze Sezimova Ústí či z Tábora (zpravidla podle stavu vody) se zakončením v Bechyni. Při jedné takové „hurá akci“ jsme s Jirkou Pavlíkem objevili v Dobronicích (cca 8 říčních a 4 silniční kilometry od Bechyně) kouzelnou šlajsnu. Seděli jsme v ní, padala přes nás voda,a popíjeli pivo. Další lahváče protivínského Platanu se chladily seřazeny po našem boku. Náhle se jedna z čekajících lahví skulila a tlačena proudem vody se dokutálela až na konec šlajsny. Ačkoliv jsme se ji ihned jali pronásledovat, žbluňkla do temné hlubiny. Jirka šel neohroženě za ní. Tedy ne, že by se potápěl, ala šmátral po dně nohama. V tom slyším vítězoslavné zvolání: „Už ji mám!“ A skutečně. V ruce opravdu držel nerozbitou zazátkovanou láhev. A po chvíli překvapeně prohlásil: „Hele, Staropramen!“

• jak zapojit panství do turistického byznysu • dostat Bechyni do povědomí jako incentivní a kongresovou destinaci • vynikající gastronomie nového hotelu Panská na náměstí v Bechyni • turistická prohlídková trasa dobou renesanční • o noční prohlídkové trasy je trvalý zájem • „Bechyňské slavnosti“ a kulturní léto • safari v oboře je oblíbenou atrakcí • osmnáctijamkové golfové hřiště • co mne netěší, je nic nedělat •

V Bechyni je rozhodně nejlíp

30. 09. 2001

Přesně v polovině září jsem zatím Bechyni navštívil naposledy. Zatoužil jsem totiž, aby bechyňské panorama zdobilo titulní stranu osmého vydání Všudybylu, jehož hlavní téma je věnováno rozvoji cestovního ruchu v regionech. Pokud jste již četli úvodník, pak to, jak tam říkám: „Ale já si o prázdninách, během cest v řadě obcí a měst České republiky opět rostoucích do krásy, připomněl prastarou pravdu, že hledáme-li pomocnou ruku, pak ji nejsnáze najdeme na konci svého ramene,“ stoprocentně sedí na akciovou společnost Panství Bechyně a na pana Josefa Šťávu, kterého jsem požádal o rozhovor.
Pane Šťávo, nejste tak trochu Don Quiote? Bojovat s českým úředním šimlem ohledně restitučních vypořádání? Na své náklady opravovat a restaurovat bechyňský zámecký areál a instalovat tam drahé noční osvětlení? Kdy a jak vás napadlo vytvořit akciovou společnost, která bude podnikat v cestovním ruchu v sice nádherné, nicméně (a to i vinou někdejší státní doktríny nesmyslně proklamující, že: „cestovní ruch si pomůže sám“) ne až tak turisty navštěvované Bechyni?

To už bude hodně dávno. Zřejmě to bylo někdy v roce 1967, když jsem ještě chodil na dvanáctiletku. Z té doby mám fotografii, na níž před zámkem pózujeme s kamarády. Tehdy jsem si říkal: „Takový zámek bych chtěl mít…“ Jistě jsem si nemyslel, že se tak někdy stane. Fotografii jsem měl stále u sebe. Připomínala mi poslední dny, kdy jsem byl v Česku. V roce 1969 jsem odešel, ale na Bechyni jsem stále vzpomínal, protože se mi tady líbilo, žila tu moje maminka a příbuzenstvo. Jezdit zpátky jsem mohl teprve poté, co jsem získal švýcarské občanství. Nikdy jsem neopomněl jít se podívat na zámek a jeho okolí. Tenkrát mne napadaly různé myšlenky. Jedna z nich byla kontaktovat rodinu Paarů, kterým zámek patřil.
Pan Alfons Paar žil také Švýcarsku. Poprvé jsme se setkali v roce 1978, ale to ještě netušíc, co všechno se stane. Od té doby jsme často hovořili o tom, co by Paarové bývali byli, kdyby se v roce 1948 nestalo to, co se stalo. Rozvíjeli jsme teorie, zdali by podnikali a podobně. Sestra pana Alfonse Paara Eleonora se vdala v Itálii a bydlí na zámku blízko Varéze. Navštívil jsem ten zámek. Měl jsem možnost s ní mluvit i o tom, zdali jej nějakým způsobem zobchodovává. Bylo mi zámku až líto, protože tam nedělali nic. Chátral a pro veřejnost byl otevřen pouze v pátek a sobotu. Pořádaly se tam pouze menší věci, které nikdy nemohly přinést tolik peněz, aby z nich bylo možné zámek udržovat. Vypracoval jsem jí projekt, jak zámek zapojit do turistického byznysu a jak na něj upozornit. Bylo to pro mne hobby. V té době jsem se totiž naplno zabýval farmaceutickým průmyslem.
Po roce 1989 začaly být naše rozhovory s panem Alfonsem Paarem intenzivnější. A protože jsem již Paarům pomohl v jiných věcech, v roce 1991 jsem se definitivně rozhodl, že budu vyvíjet aktivity zde na Bechyni. Už proto, že velikost panství (něco přes 5000 ha) není zanedbatelná. Je zde devadesát procent lesů, zbytek rybníkářství, zemědělství a stavební pozemky. Nicméně souběžně s tím jsem stále podnikal ve zdravotnictví, kde částečně působím doposud. Vydělávat se musí.

Bechyně je nejenom nádherně položené město. Je i lázeňským sídlem. Přestože nejstarší hrnčířské hutě byly při archeologických vykopávkách objeveny v blízkém Sezimově Ústí, ne tam, ale u vás v Bechyni je proslulá keramická škola. Malebné okolí plné turistických cílů, blízkost vašeho golfového hřiště, renovovaný objekt zámecké jízdárny s kapacitou více než jeden tisíc míst, váš hotel Panská s vynikající gastronomií a řada dalších dobrých hotelů ve městě, areál zámku, zkrátka vše, čím v oblasti infrastruktury cestovního ruchu vaše akciová společnost Panství Bechyně disponuje, vám dává značnou šanci být vyhledávanou kongresovou a incentivní štací.
Má dřívější profese mne po celém světě zaváděla na kongresy, sympozia, firemní prezentace a motivační akce. Firma Johnson & Johnson, u níž jsem začínal, je dělala často. To je směr, který jsem zvažoval již začátkem devadesátých let: dostat Bechyni do povědomí coby incentivní a kongresovou destinaci. Ostatně kongresoví i incentivní turisté opravdu utrácejí až 400 USD denně, jak to konstatuje ředitel Guarantu Ing. Karel Procházka ve druhém vydání Všudybylu (str. 14). Tak proč by tak nemohli činit v Bechyni?

Již jsme zmínili, že jste podnikal a stále podnikáte ve farmaceutickém byznysu. Proč jste se rozhodl vrátit do České republiky a podnikat zde v něčem tak dobrodružném jako je cestovní ruch?
Moje původní branže a pozice, kterou jsem ve farmaceutickém průmyslu měl, vyžaduje intenzivní cestování. Navíc jsem musel pravidelně navštěvovat sedmnáct zemí, kde jsem měl pobočky. Mezi ně patřily i státy dálného Východu a USA. Od roku 1973 jsem neustále cestoval. Už v roce 1987 jsem si říkal: dost, musím změnit branži. Trpěla tím rodina. Stáhnout se z aktivního obchodu v oblasti zdravotnictví a věnovat se jinému v cestovním ruchu mi umožnila až Bechyně, poté, co jsem od rodiny Paarů odkoupil jejich panství. Téměř vše je obchodovatelný produkt, jen je třeba k němu utvořit marketingovou strategii. V roce 1996, když jsem viděl, že restituce pokračují, jsem se tu usadil.
V roce 1998 jsme poprvé otevřeli turistickou prohlídkovou trasu, která se věnuje renesanční době. V restituci máme zažádáno o původní mobiliář, který nám ale stále blokují památkáři. Po jeho instalaci bychom chtěli udělat ještě barokní trasu.
Během prázdninových měsíců zde pořádáme akce kulturního léta. Koncerty vážné i jazzové hudby, divadlo… Soustředili jsme k nám některá známá jména, mezi něž patří i pan režisér Kačer, který nám pomáhá s programovou dramaturgií na příští rok, Preclik, Menzel. Zveme k nám pouze špičkové orchestry a umělce. Kulturu považuji za důležitou i z hlediska duševního obohacení. Předtím zde nic takového nebylo.
V této sezóně jsme začali s nočními prohlídkami. Od té doby, co je děláme, od července, máme trvale čtrnáct dní dopředu vyprodáno. Staly se velkým hitem. Proto přemýšlíme, že bychom příští rok mohli realizovat více tras.

Zmínil jste lesy, rybníky a polnosti, které patří akciové společnosti Panství Bechyně. Rád bych zavedl řeč na safari, které zde pro turisty pořádáte.
Zelená turistika má zelenou. Ať je to agroturistika, koně, cykloturistika, ale i např. lovecká turistika. Nemusí se zrovna střílet. Být u výlovu rybníka, nebo dokonce jedním z aktérů, to je pro většinu našich hostů životním zážitkem. Akciové společnosti Panství Bechyně patří i obora, v níž máme na padesát daňků a ten samý počet muflonů. Co se týče safari, je to fakultativní produkt, kdy turisty autobusem zavezeme do obory v určitou dobu, kdy zvířata vycházejí z lesa ven. Lidé zůstávají v autobuse, aby je zvěř nezvětřila. Zpravidla nadšeně fotí přes okna. Safari je hezkým zážitkem a oblíbenou atrakcí.

Co vás těší?
Protože jsem měl možnost dospět ve Švýcarsku, práce. Rád vidím, že se opravuje zámek. Zrovna tak když modernizujeme výrobu v lese, když jde zpracování dřeva směrem, který je vyžadován na trhu. Je to více věcí, které mne těší. Co mne netěší, je nic nedělat. Sedět doma a přemýšlet, co bych mohl, kdyby. Tady je ale práce, co se týče stavebních úprav, na několik let. Potom, až bude celá infrastruktura, myslím na rozšíření golfového hřiště. Zvažujeme ještě další osmnáctijamkové. Přikoupili jsme padesát sedm hektarů pozemků v blízkosti města. V této fázi zatím ještě nevím, zdali získáme všechna potřebná povolení. To, co tady v Bechyni dělám, mne těší.

Jak vycházíte s městem?
Velmi dobře. Letos 18. srpna jsme společně pořádali Bechyňské slavnosti, kterých se účastnilo na deset tisíc lidí. Byla to naše první společná akce a příští rok budeme dělat něco podobného. Vytvořili jsme pracovní tým, který bude již nyní od podzimu připravovat příští ročník, abychom dostali do města ještě více návštěvníků.

Máte švýcarské občanství. Jste hrdý na to, že jste Čech?
Ano, mám rád zemi, kde jsem se narodil a kam patřím, přestože jsem dvacet osm let žil ve Švýcarsku a v Čechách jenom osmnáct. Kromě švýcarského a českého občanství mám ještě kanadské. Kanada se mi rovněž ohromně líbí, hlavně západní – Alberta a Britská Kolumbie, ale v Bechyni je rozhodně nejlíp. Možná, že to je věc výchovy, vztahu k rodičům. Myslím, že je možné se vrátit, pominou-li důvody emigrace. Bylo by to asi podstatně těžší, kdybych měl za manželku Švýcarku nebo Kanaďanku, ale má manželka byla Češka a po celou dobu, co jsme byli v zahraničí, jsme měli kontakt s našimi rodinami tady v Česku. Poté, co jsme sem již mohli jezdit, jsme veškeré letní prázdniny, mimo mé cestování, prožili zde v Bechyni. Přestože mám kamarády i ve Švýcarsku, doma se cítím tady.







Zámek Bechyně

Zámek č. 1

391 65 Bechyně

tel.: 0361/ 811 221

fax: 0361/ 811 219

e-mail: info@zamek-bechyne.cz



Hotel Panská

náměstí T.G. Masaryka 54

391 65 Bechyně

tel.: 0361/ 812 550, 812 559

fax: 0361/ 812 502

e-mail: hotel-panska@iol.cz

Archiv vydání

2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 03/2019
03/2019 číst aktuální číslo
Czech specials new
Restaurace Novoměstský pivovar