V roce 2013 Ministerstvo zemědělství již čtvrtým rokem uděluje značku Regionální potravina nejkvalitnějším zemědělským nebo potravinářským výrobkům, které zvítězí v krajských soutěžích. Cílem projektu je podpořit domácí producenty lokálních potravin a motivovat zákazníky, aby je vyhledávali na pultech obchodů, na farmářských trzích či přímo u výrobců. Spotřebitelé mohou vybírat celkem z 273 oceněných produktů. Zelenomodré logo „Regionální potravina“ na obalech výrobků jim zaručí, že produkt i suroviny použité při jeho výrobě pocházejí z domácí produkce. Produkt musí být vyroben na území kraje, ve kterém bylo ocenění uděleno, a ze surovin dané oblasti. Díky krátkým distribučním cestám od výrobce ke spotřebiteli jsou tyto produkty čerstvější, mají lepší chuť i vůni.

Národní značka kvality KLASA
slouží spotřebitelům a odběratelům k lepší orientaci při výběru produktů a k prezentaci jejich kvality v porovnání s konkurenčními potravinami. Značka je propůjčována na tři roky a její vlastnictví může být prodlouženo, ale také odebráno. Přihlášené výrobky posuzuje odborná komise. Kvalitu výrobků, jimž byla udělena značka KLASA, v tržní síti kontroluje Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Výrobcem potravin musí být fyzická nebo právnická osoba. Přihlášený výrobek musí splňovat požadavky zákona č. 110/1997 o potravinách a tabákových výrobcích. Žadatel musí předložit certifikát ISO nebo certifikát systému kritických bodů. Výrobce musí dodržovat pravidla správné výrobní a hygienické, případně zemědělské praxe. Pokud jiná surovina nahrazuje základní, je třeba tuto skutečnost uvést na obalu. Držitel Národní značky kvality KLASA je povinen označit výrobek logem KLASA.

Udělalo mi radost, že mezi oceněnými jsou sedláci

S ministrem zemědělství České republiky Ing. Petrem Bendlem se potkáváme na Pražském hradě 30. listopadu 2012 na slavnostním ceremoniálu Českých 100 nejlepších. Pane ministře, jaké jsou vaše dojmy?
Udělalo mi velkou radost, že mezi oceněnými jsou sedláci. Třeba v kategorii LADY PRO to byla Eliška Kravcová z rodinné farmy v Oseku nad Bečvou – místopředsedkyně Asociace soukromého zemědělství ČR, kterou založila její maminka. To, že sedláci z Čech, Moravy a Slezska díky své pracovitosti a kvalitě produkce opět začínají být společností vnímáni jako vážený stav, potvrzuje trend, kdy se lidé čím dál víc orientují na regionální potraviny. A pokud toho kterého farmáře osobně znají, o to raději od něho kupují. V naší zemi si totiž obyvatelstvo příliš nepropojovalo zemědělství s něčím navýsost důležitým. Už proto, že jsme hodně průmyslovou zemí. Přitom každý den snídáme, obědváme, večeříme, což je přímá vazba na zemědělství. Zemědělská produkce a na ni navazující výroba potravin je klíčová. Snažím se proto tímhle směrem obracet pozornost lidí. Nedávno jsme další vlně regionálních výrobců udělovali značku „Regionální potravina“ a Národní značku kvality KLASA. Sedmdesáti procentům těch, kdo získali právo užívat značku KLASA, i těm, jejichž výrobky nesou značku „Regionální potravina“, stoupl obrat. Lidí si začínají více všímat informací na obalech potravin. Takže i v téhle oblasti se Ministerstvo zemědělství ČR snaží dělat maximum. Rád bych, aby se lidé na české zemědělství dívali zejména jako na svoji vlastní potravinovou základnu.

Potravinová soběstačnost země může být i otázkou národní bezpečnosti.
Spojení pojmů bezpečnost a potraviny může mít řadu významů. Bezpečnost potravin je základním principem evropské potravinové politiky, který zaručuje ochranu zdraví spotřebitelů. Jedním z jejích projevů je, že konzumujeme zdravé, kvalitní potraviny. Potravinová soběstačnost či potravinové zabezpečení je termín, se kterým pracujeme ve statistikách. Popisuje, zda se nám daří v komoditách pěstovaných na zeměpisné šířce, na níž leží Česká republika. Jinými slovy, jestli jich produkujeme dostatek a zda nedovážíme zbytečně mnoho zemědělských produktů, které jsme s to vypěstovat. Jestli nejsme příliš závislí na tom, co se vypěstuje v okolí. Ač není země, která by byla absolutně potravinově soběstačná, v Evropě se tomu nejvíc blíží Francie, dílem Polsko, trochu Německo. Česko od nich není daleko. V současné době máme deficit vepřového masa, kterého spotřebováváme víc, než ho pro tuzemský trh produkujeme. A ačkoli ho máme málo, hodně ho vyvážíme. Obdobně je tomu s drůbežím masem. Hovězího masa či mléka produkujeme víc, než spotřebováváme a významnou část těchto komodit vyvážíme. Ono je to, samozřejmě, složitější. Jsme velice otevřeným trhem a potravinová soběstačnost už daleko víc souvisí s tím, co se produkuje v rámci Evropské unie.

Zatímco se dřív chodívalo „100 jarních kilometrů“, teď s rostoucí popularitou domácího cestovního ruchu začíná být in i „100 pivních kilometrů“. Co se týče pivovarnictví, sladovnictví a chmelařství, Česko stále patří mezi přední země světa.
Pivo, na to jsme hrdí. I na jeho tradice. Bývávalo, že v téměř každé větší obci měli pivovar. Mám radost, když přijedu někam, kde se k tomu vracejí. Obnovují se a vznikají nové malé pivovary. Určitě je to dobrá zpráva pro lidi, kteří chtějí poznávat naši vlast. Navíc Česká republika zůstává významným exportérem piva. Mrzí mne ale, že občas v Německu zjistím, že tam jde české pivo – i jiné potraviny – v obchodních řetězcích koupit levněji než u nás. Také to je problematika, kterou se teď český ministr zemědělství (kromě spousty dalších věcí) zabývá. Jak je možné, že to, co si vyprodukujeme tady v Česku, je v zahraničí (i po odečtení daňové zátěže) levnější? Věřím, že díky pivu budeme slavní i v budoucnu, přestože nám Evropská unie, co se týká pěstování chmele a některých dalších komodit, hodně ublížila.

Bohužel, hlavně díky vstřícnosti českých vyjednávačů. Určitě na to „šli hodně od lesa“… Ostatně, lesy mohou být dalším tématem našeho povídání.
Platí, že stát je v České republice velmi významným vlastníkem lesů. Na lesy se můžeme dívat z řady hledisek. Ekonomický pohled říká, že státní podnik Lesy České republiky má tak významné zisky jako nikdy předtím. Na druhé straně si pokládám otázku, jestli nebereme příliš z budoucnosti. Zda se o lesy staráme tak, jak máme. Jestli děláme potřebné kroky k tomu, abychom v souvislosti s lesním hospodářstvím zachovali regionální zaměstnanost. Mám pocit, že střední stav lesníků v Česku ubývá díky trendu dávat zakázky co největším dřevařským firmám. Proto se snažím hledat kompromis, který by nám lesníky zachoval. Bez této profese není správa lesa do budoucna možná. Podobně důležitá je i existence malých regionálních firem v lesnictví. Les ale není jenom hospodářskou entitou. Jeho existence a kondice souvisí s řadou věcí, jež vstupují do života lidí. Má i významnou rekreační funkci. Samozřejmě, že lesy mají obrovský vliv i na kvalitu životního prostředí. Na dostatek vody, protože zadržují vláhu. Bohužel, naše země má velké problémy s úbytkem spodních vod. Do značné míry za to může předchozí režim – násilná kolektivizace, kdy se scelovaly pěstební plochy, narovnávala se koryta toků a dělaly meliorace. Dnes řešíme opačný problém a následky vodní a větrné eroze, kvůli kterým přicházíme o ornici. Sklízíme plody chaotického komunistického tažení a hledáme způsob, jak se vrátit k tradičnímu hospodaření. Naše babičky a dědové totiž dobře věděli, jak moc si půdy musíme vážit. Samozřejmě, jsme technologicky dál, ale v minulosti se udělala spousta tak hrubých zásahů, že teď vynakládáme obrovské finanční částky i na to, abychom vlastníkům zajistili přístup na jejich pozemky. Totéž se týká i lesů.

• http://eagri.cz