Ubytování v hotelu – identita ubytovaného

Téměř každý z nás za svého života využije, ať už v rámci dovolené, nebo pracovní cesty, služby ubytovacího zařízení – hotelu. Ubytování hostů v hotelu se uskutečňuje na základě smlouvy o ubytování uzavřené dle občanského zákoníku, jejíž úpravu nelze zaměňovat s nájmem, a to z důvodu odlišných práv a povinností z těchto institutů vyplývajících. Zajímavou rovinou v rámci ubytování v ubytovacích zařízeních je povinnost ubytovacích zařízení vést evidenci ubytovaných osob, za současného respektování zákona o ochraně osobních údajů.
V případě lázeňských či rekreačních pobytů v lázeňských místech a v místech soustředěného turistického ruchu za účelem léčení nebo rekreace je ubytovatel povinen vést evidenční knihu (v písemné podobě), do níž je zapisována doba ubytování, účel pobytu, jméno, příjmení, adresa trvalého pobytu a číslo občanského průkazu (příp. cestovního dokladu) ubytovaného. Ubytovatel je v těchto případech povinen uchovávat evidenční knihu po dobu 6 let od provedení posledního zápisu, to vše z důvodu zákona o místních poplatcích.
V ostatních případech ubytovacích zařízení, tj. typicky v případě pracovní cesty, je ubytovatel oprávněn identifikovat ubytovaného pouze na základě údajů jemu poskytnutých za účelem uzavření smlouvy o ubytování. K platnosti takové smlouvy je zapotřebí, aby její smluvní strany byly jednoznačně identifikovány, aby údaje takto poskytnuté mohly v budoucnu sloužit pro účely identifikace ubytovaného, a to v případě spáchání trestného činu či přečinu zjištěného až poté, co dojde k ukončení pobytu ubytovaného. Takovými osobními údaji jsou jméno a příjmení ubytovaného ve spojení s číslem jeho občanského průkazu (či cestovního dokladu). Přitom u českého státního občana postačuje jméno, příjmení, datum narození a adresa trvalého pobytu ubytovaného. Další osobní údaje jsou nadbytečné a ubytovaný má právo jejich sdělení a zpracování odmítnout.
Ubytovatel je oprávněn uchovávat osobní údaje o svých hostech (tj. ubytovaných) po maximální dobu 3 let (nejde-li o lázeňská či rekreační zařízení, jak jsou uvedena výše), poté je povinen tyto zlikvidovat, nebylo-li mezi ním a konkrétním ubytovaných zahájeno soudní či správní řízení. Zvláštní režim platí pro tzv. doprovázející osoby, tedy osoby, které sice využívají služeb hotelu, tj. jsou v něm ubytovány, nicméně děje se tak v závislosti na uzavření smlouvy o ubytování osobou jinou. Ubytovatel nemá právo na zpracování osobních údajů o osobě, která není smluvní stranou smlouvy o ubytování a své právo na ubytování pouze od této smluvní strany odvozuje. Argumenty ubytovatele, že má právo vědět, jaká osoba je v jeho zařízení skutečně ubytována, pak neobstojí, neboť jsou v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů. Dle jeho ustanovení lze totiž zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem dotčené osoby nebo na základě zákonné výjimky, která se však na doprovázející osoby nevztahuje. Pokud jde o zmíněný souhlas, ten musí být dobrovolný, tedy jím nemůže být podmíněna možnost ubytování. Údaje o ubytovaném poskytnuté na základě jeho souhlasu je ubytovatel povinen zlikvidovat ihned po odchodu ubytovaného, nikoliv až po třech letech jako v předchozím případě.
S ohledem na současný velmi striktní postup ke zpracovávání osobních údajů osob lze jen doporučit všem ubytovacím zařízením postupovat plně v souladu s předpisy na jejich ochranu, neboť dotčené subjekty se mohou nápravy závadného stavu domáhat v krajním případě i formou žalobního návrhu.
JUDr. Lucie Kolářová, Advokátní kancelář Vácha & Kolář

• www.vacha-kolar.cz