Menu

Třetí role Univerzity Karlovy

05. 01. 2014

Panevropská společnost pro kulturu, vzdělávání a vědecko-technickou spolupráci Comenius předávala 29. listopadu 2013 ve Španělském sále Pražského hradu diplomy „Českých 100 nejlepších“ ženám a mužům, kteří dosáhli mimořádných podnikatelských a manažerských úspěchů. V kategorii Gentleman Pro ji převzal proděkan 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., s nímž jsem rozhovor 3. prosince 2013 začal konstatováním:
Pane profesore, hovoříme na půdě staroslavné Univerzity Karlovy, která má zářivější zvuk v cizině než doma.
Když ve světě – v Japonsku, USA či západní Evropě – řeknete: „Jsem z Charles University of Prague,“ tak vám to otevírá dveře. Naše alma mater je brána jako špičková prestižní univerzita s tradicí, netěží ale jen z ní. Hlavně žije současností a budoucností. V dnešní době, kdy je mezi vysokými školami obrovská konkurence, patří k půldruhému procentu nejlepších univerzit světa. Bohužel, u nás je běžné, že ke svým velikánům se národ vrací, až když už tu nejsou, jak lze ilustrovat na příkladu Emy Destinové, Bedřicha Smetany a dalších. Některé instituce pak vnímáme tak samozřejmě, že si neuvědomujeme jejich význam. Znak Karlovy univerzity má mnohasetletou tradici a je stále stejný. Nevím o značce, která by na našem území přežila 665 let. I státní znak se v posledních pětadvaceti letech měnil několikrát. Když vídám reklamy na české produkty, které proklamují, že jsou tradiční a nejznámější, říkám si, že by si Univerzita Karlova, která po více než šest set let vychovává generace našich a světových učenců, badatelů, profesorů, zasloužila vyšší pozornost společnosti než dosud. Znak univerzity znázorňuje Karla IV., jak klečí před svatým Václavem. Karel IV. byl v době, kdy zakládal univerzitu, nejmocnějším mužem tehdejšího světa. Pokud bychom jeho osobu přenesli do současné doby, byl Vladimirem Putinem a Barackem Obamou v jedné osobě. Římským císařem, mužem vysoce vzdělaným a prozíravým. A přesto klečí před patronem českého království, což symbolizuje, že hmotné statky pomíjejí, zatímco ty duchovní, k nimž patří vzdělanost, kultura, umění, přetrvají věčnost. Karel IV. držící v rukou zakládací listinu s pokorou dává svoji univerzitu pod ochranu duchovních, etických a kulturních hodnot evropské společnosti.

Když jsem v roce 2001 hovořil s Jiřím Srncem (viz www.e-vsudybyl.cz, článek „Jiří Srnec vrací Mágii na jeviště“), meditovali jsme o roli impresária. Zmínil jsem, že produkt či činnost mohou být samy o sobě úžasné, ale pokud nedojdou uplatnění či společenského uznání, jako by nebyly. Proto je v první fázi spíše než to, co se říká či dělá, stěžejnější, kdo to říká nebo dělá, aby to publikum zaujalo. Pane profesore, Univerzita Karlova si vás pro příští akademické období zvolila svým rektorem, tedy tím, kdo má řídit a zastřešovat její prosazování se.
Univerzita Karlova vychází z tradic. Jsou věci, které musí mít kontinuitu, jiné zase vyžadují diskontinuitu. To znamená, že je třeba opouštět staré a vyvíjet nové způsoby vzdělávání, aby studenti získávali další dovednosti, nejen ty, které se přímo vztahují k oborům, jež studují. Hovoří se o dvou tradičních rolích univerzity, a to je vzdělávání a věda. K nim ale v posledních letech přibývá tzv. třetí role, a to vztah univerzity a společnosti a komunikace s ní. Objasňování, co se na univerzitě odehrává, k čemu zemi a jejím obyvatelům slouží. Dále se jedná o zaujímání odborných stanovisek k různým procesům ve společnosti, ať je to demografický vývoj, ekonomické a společensko-vědní otázky, sociální aspekty, a samozřejmě novinky z přírodních věd, matematiky, biologie, medicíny, chemie, ale i sportovní úspěchy studentů a absolventů naší Fakulty tělesné výchovy a sportu.

Naše země je úžasně disponovaná. Proč z jejích dispozic tak málo těžíme?
Asi to bude národním naturelem. Zejména to vyvstává ve srovnání se zeměmi, jejichž obyvatelé jsou hrdi na svoji vlast, na vše pozitivní, čeho jejich země dosáhla, kteří se s ní identifikují. Je to otázka výchovy a vzdělávání. Bohužel, nejen v době minulé. V naší zemi nejsou dostatečně zakotveny klasické etické principy, které se vštěpují výchovou nejen v rodině, ale i ve společnosti. Jestliže lidé vidí špatné věci, které se dějí, a nejsou potrestány, vede to u mnohých k úvaze – proč bych se nechoval stejně? Je to i neúcta ke starým lidem. Neúcta mezi lidmi navzájem. Vytrácí se tak běžné věci, jako za něco poděkovat apod., a to má neblahý vliv na společnost, která se odosobňuje a stává se tvrdší, až bezcitnou. Je to i otázka ekonomické stagnace, která ovlivňuje životy řady lidí. A přispívá k tomu i jisté oddělení politiky a hlavně politiků od reálného života a problémů většiny obyvatel Česka.


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 02/2020
02/2020 číst aktuální číslo
Czt