Menu

Vítkovické železárny v r. 1828 založil olomoucký arcibiskup arcivévoda Rudolf Jan. Měly strategickou polohu blízko surovinových základen na trase plánované železnice z Vídně do polských solných dolů, pro níž měly dodávat kolejnice. Výstavby se ujal profesor vídeňské polytechniky F.X. Riepl. Provoz Rudolfovy huti byl zahájen na podzim r. 1830 zapálením první pudlovací pece v Rakousku. První vysoká koksová pec v monarchii tu byla zafoukána v r. 1836. S příchodem většinového vlastníka, vídeňského bankéře Salomona Mayera Rothschilda, začal vznikat unikátní soběstačný komplex a jedno z největších monopolních sdružení v Evropě. Strojírna vyráběla parní stroje, mosty, železniční vagony, důlní nástroje, stroje pro hutě, železniční kola i výhybky. O třicet let později bylo vytvořeno Vítkovické horní a hutní těžířstvo, které spoluvlastnili bratři Gutmannové. Do jeho čela byl postaven Paul Kupelwieser. S jeho příchodem se datuje rozsáhlý sociální program a modernizace. První válcovna trub v Rakousku byla postavena ve Vítkovických železárnách v r. 1883. Byl vybudován závod na litou ocel, zahájena výroba pancéřových desek a lodních hřídelí. Do r. 1906 se datuje sériová produkce ocelových lahví. Na počátku 20. století Vítkovické železárny úrovní technického vybavení, objemem produkce a nízkými výrobními náklady stály na čele evropských železáren. Po válce se rozhodujícím způsobem své strojírenské produkce podílejí na výstavbě jiných železáren. Byla zde vybudována výrobní základna jaderné energetiky. Dodávkou století se stala válcovna tlustých plechů pro závod Azovstal ve Ždanově. V 70. letech minulého století letech vyrobily Žďákovský most a televizní vysílač Ještěd. Přínos Vítkovic pro rozvoj národního hospodářství byl zcela mimořádný. Vznikaly zde výrobky pro energetiku, zařízení na výrobu oceli, sekundární metalurgie, kontilití, aglomerace, koksovny nebo velkostroje pro povrchovou těžbu. Uskutečnila se zde také dodávka ocelové konstrukce pro Kongresové centrum v Praze, víceúčelové haly v Ostravě a protlačovny trub pro německé železárny v Riese. Akciová společnost VÍTKOVICE byla zřízena v únoru 1992. V té době se podílí na realizaci žižkovského televizního vysílače, pylonového mostu v Ústí nad Labem, výstavbě fluidního kotle v Tisové, Centrálního tankoviště ropy v Nelahozevsi nebo na dodávce kontilití pro Novou huť Ostrava. V srpnu 2003 byla strojírenská část společnosti VÍTKOVICE privatizována českým kapitálem. Po privatizaci nastoupila cestu k získání čelného postavení ve výrobě vybraných strojírenských výrobků, k dosažení vyššího stupně finálních dodávek a ke zvýšení efektivnosti dodávek i služeb.

Tam, kde bychom měli být rychlejší a dravější

23. 01. 2011

Ing. Jan Světlík

Mohu konstatovat, že pro strojaře se doba lehce zlepšila. Nedokážu si představit, že bychom v takové míře mohli vyrábět a zaměstnávat lidi před deseti lety, kdy mě každá německá a rakouská firma lehce „smázla“, protože měla státně podporované financování, a my ne. Tím, že dnes Česká exportní banka a EGAP dokážou podpořit dobré projekty v zahraničí, můžeme realizovat zhruba tři až pět procent z celkového objemu našich exportů do mimoevropských zemí, které bychom bez jejich podpory dělat nemohli. Dnes díky tomu máme srovnatelné podmínky se zahraniční konkurencí a daří se nám.

S předsedou představenstva akciové společnosti VÍTKOVICE, a.s. Ing. Janem Světlíkem se potkáváme 15. prosince 2010 v Ostravě ve Vítkovickém zámku.
Pane Světlíku, VÍTKOVICE, a.s. už zase směřují k tomu být jedním z nejvýznamnějších evropských metalurgických a strojírenských komplexů, jako tomu bylo za Rakouska-Uherska a Československa.
VÍTKOVICE jsou podnikem založeným v roce 1828. Byly postaveny kuplovny, tj. výroba surového železa, pak výroba kolejnic pro Ferdinandovu dráhu. Byla to tehdy největší manufaktura v rakouské monarchii. V sedmdesátých osmdesátých letech devatenáctého století to už byl tak velký podnik, že šel do dalších komodit. Dělali se tu tlusté plechy, pancíře, zalomené hřídele. Byla to tak obrovská fabrika, že v ní začala působit první psychologická laboratoř zkoumající vliv pracovního prostředí na člověka a jeho schopnost vykonávat určité profese. Expandovala do energetiky, do těžkého strojírenství. V té době jsme byli přímořským státem, takže jsme tu vyráběli i lodě. Po rozpadu Rakouska-Uherska jsme o moře přišli, avšak v loďařině jsme zůstali. Protože umíme speciální ocele. Dělali jsme i do vojenské techniky, byť jsme tu nevyráběli finál, ale jen subdodávky. Rok 2003 znamenal definitivní privatizaci společnosti VÍTKOVICE s tím, že už byly bez hutních provozů, válcoven plechu a trub. Dnes nám zůstala vlastní metalurgie, kde vyrábíme nejkvalitnější oceli. Před dvěma lety jsme oslavili sto osmdesát let. Bylo tu půldruhého tisíce VIP hostů ze čtyřiceti zemí světa, pro něž jsme připravili program, v němž se odrážela celá naše historie. Vítkovický archiv totiž skýtá nepřeberné množství podkladů.

Proč jste se rozhodl pro VÍTKOVICE a podnikání směřované opačně, než je vedli po privatizaci např. majitelé Poldi Kladno či Škody Plzeň?
No, VÍTKOVICE, se rovněž položily. Moji předchůdci udělali všechno pro to, aby tato fabrika nebyla. To byl fenomén devadesátých let: Stehlík v Kladně, Pastrňák ve Vítkovicích, Inpro… Já jsem ale mezi tuto partu nepatřil. Taková ta pseudokapitalis­tická šlechta, která si myslela, že může všechno, přitom nic nevlastnila, nebo si to koupila, jenom aby mohla beztrestně dělat špatné obchody. To prostě byla jiná kategorie lidí. My jsme do Vítkovic přicházeli, když jsme si odkoupili jednu dceřinou společnost. Potom jsme rozhodli, že koupíme svoji bývalou „matku“, a tak jsme se nakonec dostali k celým Vítkovicím. VÍTKOVICE, a.s. tehdy měly ztrátu půldruhé miliardy korun. Byla to obrovsky riziková transakce, která vyšla proto, že to byl úspěšný projekt. Avšak už bych do něj nešel. Není radno přespříliš pokoušet štěstěnu. Teď je to otázka, jak uspět na globálním trhu. VÍTKOVICE vždycky budou firmou, která bude přesahovat hranice. V České republice se podílíme na zhruba padesáti procentech energetických investic. Po jejich dostavbě tu dvacet let nebudeme mít vůbec nic. Naše produkty proto musí být natolik úspěšné, abychom mohli dodávat do celého světa, což se daří. Projektů v energetice je po světě dost, a i proto jsme velkou exportní firmou. Dodáváme do Japonska, do Číny, do Jižní Koreje, do Indie, do Ruska, ačkoliv se pohybujeme po nejsložitější hraně strojírenství.

Pane předsedo, zmínil jste export. Cestovní ruch, na jehož podporu je Všudybyl zaměřen, rovněž generuje zahraniční inkaso. Posláním Všudybylu je šířit povědomí, že cestovní ruch je největším zaměstnavatelem v Evropské unii právě proto, že odbyt velmi širokého spektra zboží umožňuje tím, že na vnitřní trhy přivádí spotřebitele odjinud. V daném místě a zemi tak zvyšuje kupní sílu a touto poptávkou po výrobcích a službách indukuje obrovské množství pracovních a podnikatelských příležitostí. Bohužel, nechuť českých vlád a zákonodárců se cestovním ruchem jako platformou zahraničního obchodu zabývat, natož jej coby zahraniční obchod podporovat, neumožňuje, aby české hospodářství a sociální systém o řád víc těžily z návštěv zpravidla nadlimitně utrácejících spotřebitelů odjinud – zahraničních a domácích turistů.
Cestovní ruch v Česku, to je složitá otázka. Podmínky pro odbyt zboží prostřednictvím lidí přijíždějících na naše území, se zhoršují. Soustřeďuje se na jedno místo, na Prahu, a to je špatně, byť mám Prahu rád. To nesvědčí o tom, že jdeme správným směrem. Moravskoslezský kraj je velmi složitá destinace. Pokud si o nás přečtete v některých zahraničních bedekrech, dozvídáte se, že tady hoří haldy, všechno je černé, že nemůžete vyjít ven, protože jste pod příkrovem škodlivin. Za minulých dvacet let ale Ostrava snížila polétavý prach o 97 %. I tak je ale třeba trvale dbát na ochranu životního prostředí, byť už tu nejsou primární zdroje znečištění. Ostrava se v dosahu do tři čtvrtě hodiny nachází mezi dvěma horstvy – Beskydami a Jeseníky. Náš kraj je vyhlášenou golfovou destinací – a hlavně, máme tu úžasné industriální památky. Kde se ale dozvíte, jakým způsobem jsou hodnoceny ostravské projekty na podporu turismu, nebo kdy se vám dostane do ruky přehled nejúspěšnějších výstav? U nás např. proběhla výstava „Sváry zření“, na kterou během tří měsíců přišlo pětatřicet tisíc návštěvníků. Hornické muzeum Landek má v roce 2010 přes sto tisíc návštěvníků, a rovněž není v žebříčku. Jsou to sice hrátky, ale i tabulky, z nichž čerpají cestovatelé a cestovní kanceláře. Když jsme v rámci kandidatury na titul Evropské hlavní město kultury 2015 prezentovali projekt „Ostrava 2015“, jehož mottem bylo: „Místo pro šťastný život“, hlavní výtka byla, že je na Ostravu příliš ambiciózní. A že tady nepotřebujeme bumážku z Bruselu? Ale ano! Moc by se Ostravě hodila! Je totiž o indikaci byznysu. Výtka, že náš projekt je díky velkorysosti vhodný tak pro Londýn nebo Liverpool, a co bychom s tím v Ostravě dělali? To je absolutní nepochopení ze strany Evropské unie a Prahy toho, co se u nás děje.

Nicméně kdyby vám někdo házel klacky pod nohy v oblasti klasického exportu, to byste se dokázali ozvat jinak! V cestovním ruchu je to ale permanentní stav. Navzdory tomu i takto stíhaný český průmysl cestovního ruchu po řadu let generuje zahraniční inkaso v objemu cca 4 až 5 mld. € ročně (což je zlomek možného). Být kapacitně schopni vystavit víc českých vstupních víz koupěchtivým turistům z Číny, Indie, Ruska a okolních zemí, kteří chtějí v Česku utrácet peníze? Tak to je zatím nedostupná „vyšší dívčí“. Už jen díky tomu Česko přichází o mnoho miliard korun zahraničního inkasa ročně, vzdor tomu že 41 korun z každé stokoruny, kterou turisté v Česku utratí, jde do veřejných rozpočtů. Zkrátka Kocourkov. Na jedné straně stát sabotuje významný zdroj svých příjmů, na druhé si trvale vypůjčuje peníze. Dluhová služba je sice stabilní a výnosný byznys, ale jak pro koho…
Vízová politika Česka, to je obrovský problém. Potkal jsem se s ním ve Vietnamu. V Rusku a okolních zemích je to otázka nekonkurenčně dlouhého vyřizování oproti zakladatelským zemím Evropské unie. Německo vízum vystaví do tří dnů, my prý do týdne, ale pokud vůbec, běžně nejdřív do čtrnácti dnů. Je tedy jasné, že bohatí turisté ze zemí s vízovou povinností raději volí jiné evropské destinace. Tam, kde bychom měli být rychlejší a dravější, jsme pomalejší a hloupější. To je špatně. Zahraniční politika devadesátých let z nás udělala bijce a vývozce demokracie, kteří peskují velmoci. A já, jako exportér, to dostávám se vší parádou zpátky. Teď po dvaceti letech snad už začínáme lehce vnímat, že tato orientace není to nejlepší. Věřím proto, že státní struktury získají lepší vztah i k zahraničnímu inkasu z turismu, a tedy i k vydávání víz. Ne že bychom si sem měli pouštět nějaké extrémisty nebo to dělat jinak než Rakousko, Francie, Německo, Británie atd., ale srovnatelně s nimi zajistit průchodnost našich vízových pracovišť. To jsou všechno věci, které bych rád, aby se začaly dít. A snad máme i naději, protože na Ministerstvu zahraničních věcí ČR se mi zdá, zavál nový vítr. Pasování se na hlavního šiřitele demokracie do ekonomicky fungujících zemí nám nepřísluší. To bychom měli přenechat jiným. Zato bychom se měli víc starat o domácí ekonomiku. O svůj rozpočet a tyhle věcí. Ať jsme féroví, když venku nastane problém, ať máme na to tam těm lidem pomoci.


 

Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

Česká chuťovka
ahr - volba