Menu

Počátky naší státnosti 30 – Střed Bohemie – hora jako symbol

15. 07. 2012

Se jménem Praotce Čecha
a bájným příchodem Slovanů do české kotliny je v naší historii neodmyslitelně spjata hora Říp. Kronikář Kosmas nejspíše na základě relace římského filozofa Tita Livia, který ji jmenoval Rif, s onou horou spojil i nejstarší mytické dějiny Bohemie. Její název znali Římané a po nich mnoho etnik, která prošla krajinou Polabí. Říp pro ně byl mezníkem, významným bodem a nejspíše i kultovním místem.
Již na první pohled
každý vytuší, že nejde o horu obyčejnou, jakých je v naší kopcovité krajině nepočítaně. Říp – nápadný čedičový útvar vyrůstá jako přízrak z roviny Polabí a Poohří. S vrcholem v nadmořské výšce 456?m vystupuje nad okolní terén jen nevelkým převýšením okolo 250?m, a ani v našich poměrech nepatří mezi horské velikány. Přesto od nepaměti poutá lidskou pozornost. Osamoceností, tvarem i měřítkem evokuje dílo vytvořené uměle, připomíná obří mohylu vzešlou z rukou dávných stavitelů, jejichž síla a moc budila respekt. Říp podněcoval představy o skrytých časech Země. Dodnes v sobě uchovává kouzlo tajemnosti a mýtu o prvním z archaických králů, jenž byl nazván Praotcem.
V dávných kulturách světa
mají výjimečné hory symbolický význam. Připomeňme řecký Olymp jako sídlo helénských bohů, posvátnou Kailás v Tibetu nebo horu Sinaj, kde prorok Mojžíš přijal zákoník, legendární Archu úmluvy. Říp v Polabí však není Olympem ani himálajskou velehorou. Spíše připomíná symboliku starozákonní hory Nebo v Zajordánsku. Tam Mojžíš po čtyřicetiletém putování z egyptské poroby přivedl svůj lid a z jejího vrcholu spatřil vyvolenou zemi, současný Izrael. Motiv měl jistě svoji obdobu i v jiných kulturách, nicméně právě v biblickém příběhu se inspirovali další Kosmovi následovníci při tvorbě legendy o našem Praotci. K původnímu strohému podání o muži jménem Boemus přidali starozákonní námět; výstup všemi uznávaného vůdce lidu na vrchol hory a do úst mu vložili rčení o zemi zaslíbené, medem a strdím oplývající. Stejně jako zůstal neznámý hrob Mojžíšův, ani Praotec po sobě nezanechal víc než starobylý mýtus. Pokud zůstaneme v biblické krajině, Říp tvarem nápadně připomíná horu Tabor v Galilei. V Knize soudců věštkyně Debora k hoře vyslala Baraka, vůdce Izraelitů, aby tu podle Hospodinova proroctví porazil kanánské vojsko. V křesťanské tradici se na hoře Tabor událo Proměnění Páně, Ježíš zde promlouval s Mojžíšem a Elijášem. Tady mu byla předpovězena smrt mučedníka. Neobyčejná místa mají svůj příběh a Říp byl našim letopiscům vděčnou inspirací. Avšak mnohé naznačuje, že mytickou úlohu posvátné hory měl již v hlubší minulosti, dlouho před příchodem Slovanů nebo keltských Bójů.
V krajině vnitrozemské Evropy
je Říp natolik specifickým útvarem, že nelze pochybovat o jeho dávném geografickém významu. Jako mezník vyznačuje soutok tří nejvýznamnějších „migračních“ řek české kotliny: Labe, Ohře a Vltavy. V dávnověku se jejich vody setkávaly pod samým úpatím hory, až novodobý hydrologický vývoj ústí řečišť přenesl k Mělníku a Litoměřicím. Výstup na vrchol za jasného počasí nabízí úchvatný panoramatický výhled do české kotliny. Okolo se rozprostírají úrodné pláně Polabí a Poohří. Přes masiv Krušných hor dohlédneme k Ještědu i hřebenům Krkonoš, na východě je tušit kopcovitá krajina českomoravského pomezí, jih zaujímá horstvo Šumavy pokračující hřbetem Čerchova k Českému lesu. Uzavřený věnec hor po obvodu akcentoval výjimečnost země. Takový pohled se naskytl všem, kteří vstoupili do Bohemie po Ohři, po Labi či sledovali břehy Vltavy. Ti všichni na své pouti došli k Řípu. Minout ho nelze.
Mimořádná poloha,
tvar a patrně i starobylé jméno hoře dodávaly kultovní rozměr, jehož význam vnímala i křesťanská církev. Říp vzbuzoval respekt a jitřil lidskou představivost. Sv. Ludmila prý v dívčím věku z rodného Mělníka vídala nad Řípem ohnivou záři vylétajícího draka. Drak byl symbolem pohanství a místa jeho uctívání církev zabírala stavěním kostelů zasvěcených sv. Jiří. Ikony ho zobrazují jako rytíře na bílém koni, drak pod kopyty se svíjí v prachu země a světec jej usmrcuje kopím. Sv. Jiří představuje křesťanského bojovníka proti dávným vírám. Na Řípu rotunda svatojiřského zasvěcení stojí, její dostavba je datována k událostem v roce 1126. Původní kostel neznáme a neumíme určit ani jeho stáří. Skalní podloží pod základy toho současného nedává naději na mimořádný objev, vtírá se však pochybnost, zda teprve ustanovením Pražského biskupství (973–6) došlo na Řípu k založení křesťanského svatostánku. Nedaleké kostely na Levém Hradci a hradišti Budeč jsou téměř o sto let starší, nicméně misionáři a národy, které přijaly křesťanství, krajinou kolem Řípu procházeli již o celá staletí dříve. Země dávala obživu generacím osadníků. Zvláště pro lid obdělávající půdu měl svatý Jiří, řecky Georgios, svébytný význam. Ne jako ničitel víry otců, ale jako symbol starobylého a uctívaného kultu. Geo znamená Zemi a přípona orgios obdělávání, orbu. Jméno uchovává svědectví, že sv. Jiří je křesťanskou obdobou bájného Oráče, toho, který ovládl zemské „dračí“ síly a byl obdařen vyšší mocí. Ze svatojiřského patrocinia lze usuzovat na dávné kultovní místo, které si předávaly zemědělské kultury pravěkého lidu až po naši současnost. Překvapivý smysl a pokračování tradice „svátku Georgia“ je však jen zlomkem tajemství Řípu.
Uctívání kultu
provázené zakládáním ohňů na zdaleka viditelných místech, na umělých návrších nebo vrcholech kopců, bývalo znakem většiny posvátných rituálů. Vyvýšeniny, kde hořely ohně, se patrně nazývaly „hor-a“, „hor-i“, místa provozování kultu „horam“, tedy chrám. I kostelní chór či kúr jsou odvozeninami prvotního výrazu, jehož základem je slovo hor. „Hor“ byl také představitelem staroegyptského božstva, několik tisíc let staré hrobky známé jako pyramidy zjevně souvisejí s ohněm, jehož řecký název je pyros. Říp si jistě dokážeme představit jako místo, kde o nocích plály ohně, jako posvátnou mohylu nesoucí starověké označení Rip – po otočení písmen Pyr…! Zápis v řečtině – ???/??? – je výmluvnější. Přesmyčka měla chránit před vyslovením zapovězeného jména, kultovního tabu. Obdobou je „had/dah“, nebo-li duch. Chrám na vrcholu hory Říp, místo ohnivého kultu po příchodu křesťanství zasvěcené sv. Jiří, promlouvá tisíciletou symbolikou, záhadnou řečí ztracené, nebo záměrně upravené minulosti.
Poohří a střední Polabí
patří k nejstarším trvale osídleným krajinám na našem území. Lovecké skupiny pozdního paleolitu se změnou klimatu nahradila zemědělská civilizace, která zvolna nenásilnou formou kolonizovala nížinné polohy podél řek a do české kotliny dospěla někdy před 7 až 8 tisíci lety. Stovky generací zde poté vytvářely krajinu, jakou kolem Řípu známe dnes, bezlesou, s obdělávanými poli a lukami. Tisícileté osídlení tu však vyjma kulturně přeměněné krajiny nezanechalo zřetelnější stopy. Žádné starověké monumenty, jaké známe ze Středomoří. Způsob života dávných rolníků, trvale obdělávaná půda, dřevo a hlína jako stěžejní stavební materiál, omezené výrobní prostředky i působení vodních toků, které tu v četných ramenech měnily svá řečiště, nedaly vzniknout na první pohled viditelným prehistorickým památkám. Přesto se počátky české archeologie začínají psát právě zde. Ve druhé polovině 18. stol. se mezi českými vzdělanci šíří idea národního obrození a Podřipsko nemohlo zůstat stranou. Nálezy kostí a starých hliněných nádob, které pro svou neužitečnost zůstávaly stranou zájmu sedláků i vrchnosti, tehdy vzbudily zájem obrozeneckých učenců. V roce 1786 Josef Dobrovský na základě nálezu z Hořínského zámeckého parku u Mělníka napsal Pojednání o způsobu pohřbívání Starých Slovanů vůbec a Čechů zvláště. Dnes bychom dodali, že ostatky náleží lidu tzv. šňůrové keramiky z pozdního eneolitu (kolem 2500 př. n. l.), a ač se nejednalo o Slovany, z pohledu geografické příslušnosti bylo možno je nazvat dávnými Čechy. Nejvýmluvnějším pojítkem s našimi předky tak zůstává řeč pohřebního ritu, spirituální tradice kultur, které území kolem Řípu obývaly a zanechaly tu svoji stopu v podobě svatyní a nekropolí. Tato místa, pokud nebyla nenávratně zničena, objevuje archeologická věda.
Dominanta Hory
uprostřed historické krajiny činí z Řípu evropský Omfalos, mytický střed světa řady dávných kultur. Tvar opisující zdánlivou nebeskou klenbu zosobňoval dokonalost, již člověk napodoboval při budování pozemských chrámů, uměle vršené Hory se stávaly příbytkem králů na věčnosti. Kruh nesoucí symbolickou klenbu, po níž putovalo slunce, měsíc i hvězdy, patří k základnímu konceptu svatyní neolitického lidu. Slavná anglická Stonehenge má své předchůdce na kontinentě, pravěké rondely nalezneme i nedaleko Řípu. Jedno z největších kruhových ohrazení, resp. jeho část, bylo nedávno objeveno při letecké prospekci u obce Kly, na soutoku Labe s Vltavou. Neolitický rondel známe i z Poohří u Skupic. Někdy před 6 tisíci lety na dohled Řípu vznikla jedna z prvních svatyní, jež opustila tvar kruhu. S příchodem rádla – vítězstvím Oráče nad silami Země – se do popředí dostává pravoúhlý tvar pole, obrazec vzniklý křížovou orbou. Pravěký „čtverec“ u Makotřas zdaleka předchází vytyčení egyptských pyramid.
Hora-chrám,
kterou máme stále přímo na očích, však stojí stranou zájmu soudobých vědců. Názor, že útvar Řípu po tisíciletí kulturního vývoje české kotliny setrvával bez povšimnutí a první, kdo zaujal vrcholovou partii, byl až křesťanský kostel raného středověku, je stěží obhajitelný. Starobylé, napříč etnicitě po generace užívané jméno i zřejmá symbolika vypovídají, že Říp by neměl zůstat ve stínu seriózního výzkumu a žádá si pozornost moderní medievistiky.
Radek Míka


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 02/2020
02/2020 číst aktuální číslo
Czt