Stát to za hoteliéry nevymyslí
aneb Věnovat se přeměně kvantity v kvalitu

Jen malí lidé se perou o prestiž,
velcí ji mají.
Karel Čapek 1890 – 1938

Každé zboží potřebuje dobrý marketing, avšak v tom má Česko, jako turistická destinace, kterou je radno prosazovat ve světové konkurenci, jisté minus. Už proto, že si mnozí jeho nejvyšší pletou byznys s dovolenkováním. Ale byznys je o vydělávání peněz a dovolená o jejich utrácení. Jistě nikdo nebude podezírat prezidenta Bushe z toho, že do USA zve celý sympatizující svět pouze proto, aby si jel do Ameriky odpočinout.
J.K.

• cestovní ruch umí enormně zvýšit koupěschopnost v tom kterém turisty navštěvovaném místě světa • cestovní ruch a jeho efekty začátkem devadesátých let pomohly překlenout prvotní transformační fázi české ekonomiky • mám strach, že se povytrácela česká kuchyně • pokud si kdo myslí, že na nás Evropská unie čeká, pak samozřejmě ano, ale renomé rovného s rovným si musíme vybojovat • posunout cestovní ruch dále z Prahy, to je obrovský úkol, který stojí před námi přede všemi • našimi největšími vyslanci po celém světě jsou lidé, kteří nás již navštívili • nespokojit se s prvotním efektem, ale usilovat o dlouhodobou perspektivu •

Pane předsedo, byl jste tak laskavý (je pátek 5. října odpoledne), že jste si našel čas na to, oslovit prostřednictvím Všudybylu lidi, kteří své podnikatelské (resp. životní) osudy spojili s cestovním ruchem. Přesto, že se potkáváme na různých akcích, ať při křtech letadel, na konferencích hoteliérů, zahajování nových provozů na letišti apod., cestovní ruch nebyl v uplynulých letech zrovna vaší prioritou.
Já se ale řadím spíše k těm, pro něž je cestování povinností. Cestuji téměř nepřetržitě, ale není to dobrovolné cestování za výletem či dovolenou. Teď, když spolu hovoříme, si sbírám věci ze stolu, protože za chvíli bych již měl poprvé po 11. září letět do Spojených států. Cestuji pořád, přesto ale cestovní ruch ve smyslu byznysu není světem, ve kterém žiji.

Pane profesore, cestovní ruch téměř jako jediné české hospodářské odvětví neutrpěl transformační šok. Liberalizace a přechod do tržního prostředí vedly k jeho nevídanému rozvoji, který jste ocenil i ve svém projevu při slavnostním zahájení mezinárodního kongresu European Hotel Managers Association 15. února t.r. ve Smetanově síni Obecního domu v Praze (viz třetí vydání Všudybylu str. 14–15). Vzhledem k charakteru průmyslu cestovního ruchu, vytvářejícímu příležitosti především pro drobné a střední podnikatelské subjekty, u něj nedošlo k tak bolestnému odlivu kapitálu. Naopak od samého začátku transformace začal v oblasti cestovního ruchu do Česka nastupovat zahraniční, tak jako všude tam, kde má možnost se nejlépe zhodnocovat.
Ano, cestovní ruch začátkem devadesátých let pomohl překlenout prvotní transformační fázi české ekonomiky. Jeho efekty částečně eliminovaly obrovský výpadek jiných částí, zejména průmyslu. O tom není sporu. Bez přínosu cestovního ruchu bychom byli daleko níže. Jsem ale přesvědčen o tom, že právě v cestovním ruchu je značný nevyužitý prostor. Musíme pokročit obrovský kus za „prodávání Hradčan“. Musíme být schopni diverzifikovat nabídku. „Dotáhnout“ cizince do České republiky i za jiným účelem. Dokonce bych si troufnul říci, že nejen za středověkem a naší historií, ale i za lecjakými projekty a produkty naší soudobé civilizace. To je asi jedna moje poznámka k této věci.
Druhá je, že musíme vytvářet tlak na kvalitu našich služeb. Já vím, že to leckdo nechce slyšet. Ale jak jsem vždycky spokojen, když vidím, že tamto je opraveno, tohle se zlepšilo, tady vytvořili hotýlek, restauraci, vinárničku a mám z toho dobrý pocit, tak musím přiznat, že když přijedu tu do Rakouska, tu do Itálie, do Francie, kolikrát si říkám: ,ježišmarjá', to jsem zase neměl vidět. Pořád jsou o kus před námi. Takže prostor v téhleté věci je u nás obrovský. Zejména mám strach, že se povytrácela česká kuchyně. Neutrální mezinárodní jídla se u nás dělají velmi zploštěle. Bez chuti či zápachu. Bez vtipu. Bez invence pana kuchaře. V tom spatřuji obrovský problém a takhle bych mohl pokračovat. Dodnes se setkávám v kvalitním hotelu v České republice (teď nevím, je-li výraz „kvalitní“ namístě), tedy spíše v drahém hotelu, že je ve skříni v hotelovém pokoji, stejně jako za komunismu, nedostatečný počet ramínek. A já se mohu zbláznit, protože vím, kolik daný hotelový pokoj na tu jednu noc stojí, a jak ta ramínka v onom drahém pokoji drahého hotelu vypadají. Jako ve stavbařské ubytovně někdy v roce 1975. Prostor pro zlepšování vidím obrovský.

Trochu bych si dovolil oponovat, co se týče Rakouska, Itálie, Francie… Pokud necestujete individuálně a téměř inkognito, pravděpodobně navštěvujete místa, která si návštěvu předsedy Parlamentu ČR zasluhují. Tím vám, chraň bůh, nepřeji ona hotelová ramínka, ale mám na mysli to, co je vám v zahraničí ukazováno. Znám spoustu hotelů po celé České republice, které drží špičkovou kvalitu. Naopak jsou věhlasná města, k jejichž koloritu, zrovna tak jako pověstná mlha, patří vysoké ceny vybydlených pokojů ohvězdičkovaných hotelů.
To, co jsem řekl na adresu české infrastruktury cestovního ruchu, nemíním jako kritiku, ale jako potenciál. Jako prostor ke zlepšování, k cestě kupředu. Každou chvíli navštívím nějaký český hotel a říkám si, to bych musel přestavit nábytek, než bych zde měl pocit, že to je ono.

Rád bych se vrátil k české kuchyni. Pro období let 2001 – 2005 Česká centrála cestovního ruchu připravila marketingová motta s řadou doprovodných akcí, které mají podporovat konkrétní aktivity jednotlivých ročních hesel. Rok 2002 bude ve znamení české kuchyně. Loňského roku se velmi zdařile pro Českou republiku uskutečnila gastronomická olympiáda v německém Erfurtu. Je pořádána jednou za čtyři roky a schází se na ní světová elita. Jeden z nejlepších kuchařů světa, šéfkuchař Francouzské a Plzeňské restaurace v Obecním domě v Praze, pan Jiří Král, který na olympiádě vybojoval stříbrnou medaili, k naší účasti ve druhém vydání letošního Všudybylu (str. 18) uvedl:
„Stále jsme vnímáni jako ,taková postkomunistická země'. Evidentní to bylo u juniorského národního týmu, kterému bezdůvodně srazili body. Podali jsme protest, ale ,bylo nám vysvětleno', že se s tím nedá nic dělat.“
Pokud si někdo myslí, že na nás svět čeká, pak samozřejmě ano, ale renomé rovného s rovným si musíme vybojovat. Co se týkalo mé kritiky české kuchyně, nemluvil jsem o špičkových příkladech. Každou chvíli jsem v některé z restaurací, kde si určitě dají velmi záležet na tom, aby to, co mi dají, bylo opravdu pěkné. Hovořil jsem o průměru. A ten je jenom o tom, že je tam velký kus masa a strašně moc zeleniny. Ale tato fáze je za námi a musíme se věnovat přeměně kvantity v kvalitu.

Pane profesore, svou předchozí úvahu jste ukončil tvrzením, že se musíme věnovat přeměně kvantity v kvalitu. Již několik let zhruba čtyřmiliardové zahraniční inkaso cestovního ruchu (v dolarech) je ale záležitostí kvantity individuálních snah a ne kvality státem vytvářených podmínek pro podnikatelské prostředí či dokonce státní propagace turistické destinace Česká republika.
Řekl jste čtyři miliardy zahraničního inkasa? Včera jsem zde měl na státní návštěvě předsedu slovenského parlamentu pana Migaše, který se ptal: „Je to pravda, že ze zahraničního cestovního ruchu inkasujete čtyři miliardy dolarů? To je neskutečné. To vůbec nemůže být pravda. Něčeho takového zdaleka nedosahujeme.“ To číslo teď slyším dvakrát za sebou v posledních čtyřiadvaceti hodinách.
Nevím, je-li nadějné, že bychom ze sebe vytvořili takovou cestovně ruchovou zemi, jako je Rakousko. Máme sice více turistických atraktivit než oni, více hradů, zámků. Máme deset památek zapsaných do seznamu UNESCO, ale do Rakouska lidé nejezdí za zámky a hrady. Ti tam jezdí za unikátním seskupením hor a za službami, které Rakousko umělo pro turisty připravit. Pohybujete-li se po rakouských horách, tak vám navíc řeknou, že poměr efektu zima – léto je jedna ku deseti, někde osm ku dvěma. Efekt je primárně zimní. Kdyby měli jenom letní hory, tak Rakousko zahyne. Takže než se něco udělá s našimi zimními horami, než couvnou všichni strážci KRNAPů, šumavských národních parků a Jesenických parků a než nám dovolí, abychom tam zřídili ještě další lyžařské terény, tak mám strach, že z cestovního ruchu nevyždímáme v žádném případě více. Efekt přírody je obrovský a zužitkování naší převahy v hradech, zámcích je bezesporu zapotřebí, ale masu turistů do sebehezčího hradu už jen z kapacitních důvodů (viz Hradčany, Karlštejn, Konopiště) asi nedostaneme. Posunout cestovní ruch dále z Prahy, to je obrovský úkol, který stojí před námi přede všemi.

Základem úspěchu jakéhokoliv posuzování, rozhodování či byznysu jsou správné vstupní informace. Hovořím nejenom o informacích, které se dostávají či nedostávají vám politikům, o marketingových pro podnikatelskou sféru, ale i o informacích přímo pro spotřebitele, tj. pro domácí a zahraniční turisty. A ty téměř nejsou! Bezprostředně před vámi jsem dělal interview s generálním ředitelem hotelu Inter.Continetal Praha, panem Ing. Pavlem Hlinkou, který zmiňoval, že američtí turisté, kteří jsou ubytováni v jeho hotelu (účastníci zájezdů a la „jestliže je úterý, musíme být v Belgii“, které začínají v Paříži a končí ve Vídni nebo v Budapešti), se až na místě dozvídají o Praze, kterou navštívili jenom proto, že byla součástí programu, a že velmi často říkají cosi ve smyslu: „Ježiš, takové krásné město, nikdy bych neočekával, že to bude tak fantastické.“
Já ale nevidím žádnou jednoduchou metodu. Proslulost České republiky jako turistické země se šíří nejrůznějšími cestami. Myslím, že našimi největšími vyslanci po celém světě jsou lidé, kteří tady již byli. Ti jsou vždy neskonale úspěšnější, než rozdávání nějakých brožurek, které budeme strkat každému do ruky. Strašně moc jde o to, aby zde turista nebyl jenom jednou a my neměli primární radost z toho, že zde jednou nechal nějaké peníze „a pak potopa“. Jsem přesvědčen, že si klientelu musíme budovat. Usilovat o to, aby přijela znovu, aby o nás co nejlépe mluvila. Nespokojit se s prvotním efektem, který je zřejmý, ale velmi usilovat o dlouhodobou perspektivu.

Navíc jsme naprostá ořezávátka v antipropagandě, vůči hláškám, které na adresu destinace Česká republika zaznívají z jiných zemí, majících až dojemnou péči o zahraniční turisty, kteří jezdí utrácet peníze k nám, a ne k nim. Např. v podmínkách Itálie jsou kapsáři běžný folklor…
To je známá věc. Kdysi, když jsem tam studoval, mi policejní úředník na magistrátu, kde jsem si byl pro nějaké razítko, šetrně sdělil: „Mějte pořád zapnutou kapsu, protože vám jinak všechno okamžitě ukradnou.“ To je pravda. Ale opět si nemyslím, že máme nějakou bezprostřední metodu, jak tomu zcela zabránit.

Odvětví cestovního ruchu dává příležitost obrovskému množství malých a středně velkých podnikatelských subjektů. Také v tom je jeho slabina, protože i díky tomu nikdy nedokázalo a asi ani nedokáže vytvořit takový tlak jako jiná odvětví. Takže, venkoncem si za svoji míru vlivu může samo. Jeho lobby je, oproti jiným hospodářským odvětvím, chabé. Ono ani příliš jiné být nemůže. Cestovní ruch je natolik multioborové odvětví, že lidé, kteří si osobují hovořit jeho jménem, nejsou akceptováni většinou dalších součástí jeho spektra. Co profesionálům cestovního ruchu vzkážete závěrem?
Že s vámi hluboce nesouhlasím. Pokud se v oblasti cestovního ruchu co podařilo, a nebylo toho málo, není to díky úředníkům, či chcete-li státu, ale je to právě díky desetitisícům lidí, kteří v něm pracují a podnikají. Mám pocit, že spousta našich hotelů, dokonce penzionků, si už hledá svoji klientelu. Už má své propagační materiály. Už je všude na internetu. Už hledá svou šanci a musí v tom být agresivnější, aktivnější, nápaditější. Stát toho za hoteliéry asi moc nevymyslí. Cestovní ruch byl v České republice jedním z mála odvětví, které si skutečně dokázalo pomoci samo. A vsaďte se, že v této nelehké době, kdy do Evropy přestává jezdit zejména americká klientela a kdy globálně dochází k poklesu zájmu o ubytovací služby, to dokáže opět. Rád bych všem v souvislosti s hlavním tématem tohoto vydání Všudybylu, v neposlední řadě hoteliérům, vyjádřil své ocenění a svou podporu.