Síla lobby a priority politiků

Proč musíme pokácet většinu lesů a předchozí vláda dopustila tak ohromné přemnožení kůrovce, když v Rakousku, kde je stejně horké a suché klima, umějí kůrovce zkrotit? Proč naše předchozí vlády podlehly lobby aktivistů?
Proč vláda nezajistí regulaci kamionové dopravy a dál vystavuje lidi smrtelnému nebezpečí na přetížených komunikacích?
Proč kraje a ministerstvo neomezí přijímání žáků na střední školy zvýšením náročnosti přijímacích zkoušek ve prospěch učňovských oborů chybějících řemesel?
Proč jde tak pomalu realizace opatření na udržení vody v krajině?
Proč stát léta podstatně víc podporuje zahraniční firmy v Česku než ty české?
Proč politici utrácejí víc a víc za státní mzdy a nezajímá je, jestli na ně vyděláme?
Proč předchozí vláda podpořila tlak odborů a znemožnila českým firmám zajistit si dostatek pracovníků, aby je i přes pokles produktivity práce musely přeplácet?
Proč parlament dovolí veřejnoprávním mediím šířit tendenční zkreslené informace?
Proč se zaměstnavatelé neozvou, co české výrobní firmy tíží?
Jak to, že si poslanci Parlamentu ČR dovolí upřednostnit projednávání piva pro vodáky a cyklisty a vypustí z jednacího programu podporu zaměstnávání invalidů?

Takové a desítky dalších otázek mi kladou lidé ve výrobních firmách a místech, které jsem v průběhu uplynulých měsíců navštívil.
Ve vyjádření ke třem z otázek se pokusím nastínit některé z příčin, proč jsou tyto problémy řešeny tak zdlouhavě a často bez výsledků.

Příklad první: České silnice a dálnice jsou kamiony přetíženy do té míry, že je traumatem po nich jezdit. V uplynulých dvou letech jsem ministrům dopravy i vládě navrhl, aby kamionovou dopravu regulovali, a tak přispěli ke snížení nehodovosti. Aby ulehčili lidem dopravu do práce a cestování na víkendy. Stačilo by na nejfrekventovanější místa umístit značky zakazující kamionům předjíždění. Omezit jejich provoz v pondělí od tří do dvanácti hodin a v pátek od dvanácti do dvaadvaceti hodin a zvýšit mýto na úroveň sousedních států. Nestalo se však nic. Umístili jen pár značek. Dík chabému dohledu policie se tak kamiony dál zbytečně předjíždějí i v zákazech. Pravidlo se bez kontroly a sankcí zkrátka nestane pravidlem. Zástupci spedičních firem navíc vyskočili s argumenty, že kamiony omezit nejde, protože by zkrachovalo české hospodářství. Ministr se údajně bojí snížení příjmů z mýtného a policie prý nemá lidi na práci. To jsou důvody, které se sice vedle záchrany životů, zdraví a majetku jeví méně podstatné, přesto budeme dál potkávat konvoje kamionů od Aše až po Ostravu. Trčet v zácpách a stále častěji zaznamenávat zprávy o smrtelných nehodách a hromadných haváriích. Slováci ani Rakušané nekrachují a pozitivní vliv regulace kamionové dopravy poznáte hned po přejetí jejich hranic.

Příklad druhý: Slyšeli jste poslance parlamentu při projednávání veřejných výdajů, kdy bezuzdné utrácení podporují i pravicové strany? Poslouchali jste odboráře a sociální demokraty při prosazování růstu mezd a rušení karenční doby? Zaznamenali jste u nich jediné zamyšlení, co se udělá na podporu těch, kteří na to musejí vydělat? Že by se někdo z nich ozval, že zvyšovat mzdy a rušit karenční dobu za situace, kdy na trhu práce chybějí lidé, kdy se snižuje produktivita práce a ve světě klesá dynamika ekonomiky, je hazardem? Napadlo by vás vzít si hypotéku, když tušíte, že vás za pár týdnů propustí z práce nebo vám sníží plat? Dokud budou politici usilovat o přízeň voličů hlavně vzájemným pomlouváním, populistickými gesty, a nikoli skutečnými výsledky práce, tak se situace nezlepší.

A ještě třetí příklad: Víc než dvacet let volají zaměstnavatelé po koncepci školství, která by se, zejména v učňovském školství, vrátila k osvědčeným praktikám. Naše země mívala vynikající úroveň školství a vzdělanosti. Vydržela do poloviny devadesátých let, kdy nás spontánně přijaté změny srazily z nejvyšších příček hodnotitelského žebříčku na nejnižší. Současná vláda začala jako první tento problém skutečně řešit. Ministr školství prezentoval záměr platit středním školám odučené hodiny, nikoli dotace na žáka. Neprošel však ani návrh krajů, aby byly zpřísněny přijímací zkoušky. Takže i žáci, kteří se nedokázali připravit na studium střední školy, na ně budou dál přijímáni, protože školy jsou placeny podle počtu žáků. Veřejné z veřejných financí, soukromé rodiči studentů. Měsíčně jde o tisíce korun na jednoho žáka. Zpřísnění přijímacích zkoušek by středním školám řadu dětí neumožnilo přijmout a posílilo možnosti učňovského školství. Majitelé a management škol ale mají silnou lobby, a tak se nedivme, že se dobré koncepce nelze dočkat.

Proč „jim“ neřekneme, co výrobní firmy tíží?
Věřte, že „jim“ to říkáme. Politici i úředníci znají naše stěžejní problémy. Dáváme jim návrhy na jejich řešení, ale řešení je nezajímá. Otázkou zůstává, co všechno se musí stát, aby pochopili, že rozdělovat peníze mohou tehdy, když jim je vyděláme. A abychom je vydělali, nesmějí nám házet klacky pod nohy. Motivace soukromého vlastnictví a kapitálu je silným motorem. Ale každý motor, který jen ženete do otáček a nedáte mu dost oleje, se jednou zadře. Politici by proto na prvním místě měli pečovat o zdroje peněz a teprve následně o to, za co peníze a kolik z nich utratí. Zatím to dělají obráceně.

V závěru něco pozitivního. Ministrem průmyslu je Karel Havlíček. Znám ho řadu let a vím, že je to zodpovědný, pracovitý člověk. O potřebě podpory tuzemských firem živnostníků a společností, jejichž matky sídlí v České republice, jsme měli řadu jednání. Věřím, že svou prací podpoří pro budoucnost českého průmyslu to nejpodstatnější – a tím je výroba vlastního produktu, omezení nerentabilní práce ve mzdě a omezení výroby komponent pro zahraniční firmy.
Rostislav Dvořák

• www.scmvd.cz