Menu

Designový hotel Yasmin****

S Ivanem Chadimou nejen o hotelu Yasmin

18. 05. 2006


Výjimečnou polohou, přijatelnými cenami a nadstandardním servisem plní hotel Yasmin veškerá očekávání. Nový hotel byl v Praze otevřen v březnu 2006 pár kroků od Václavského náměstí. Disponuje 198 plně klimatizovanými pokoji (187 standardních pokojů a 11 apartmá) vybavenými minibarem, trezorem, LCD televizorem se satelitními a Pay-TV programy, vysokorychlostním internetovým připojením a prostornou koupelnou. Café restaurant „Noodles“ nabízí bufetové snídaně, obědy a večeře ve velmi atraktivním prostředí. Když vstoupíte do hotelu Yasmin z Václavského náměstí, objevíte letní zahradu. Hotel nabízí konferenční prostory pro 130 osob. K relaxaci a odpočinku je možné využít saunu a fitness studio.

Čtvrté vydání Všudybylu 2006 (str. 23) v článku „Hotel Yasmin – 30 milionů eur do designu“ (viz www.e-vsudybyl.cz, heslo pro fulltextový vyhledávač: „Yasmin“) přinesl informaci o otevření nového pražského design hotelu, v němž se potkáváme s panem Ivanem Chadimou. A protože jméno „Ivan Chadima“ je v českém (a nejen v českém) hotelovém průmyslu pojmem, zavedl jsem řeč na to, jak se dostal k hoteliérské profesi.
Spíš náhodou. Po osmiletce ve třinácti letech (protože jsem šel do školy o trochu dřív) v hluboké totalitě padesátých let jsem možnost volby takřka neměl. Na umístěnku mi byly nabídnuty tři profese: holič, zedník a kominík. Ale to jsem věděl, že dělat nechci. Řízením osudu (a štěstím) jsem se dostal do Školy pro společné stravování v Praze v Podskalské ulici. Byli jsme tam čtyři kluci a šest set holek, a bylo to tam hrozně příjemné. Tato někdejší rodinná škola kladla důraz na vaření, obsluhu, ekonomiku veřejného stravování atd. Mému otci se pak podařilo zařídit mi přestup do třetího ročníku Hotelové školy v Mariánských Lázních. Tu jsem ukončil maturitou v sedmnácti letech. I tam se odehrávaly boje o umístěnky. Nebyl jsem žádný zářivý student. Spíš mne bavily praktické předměty. Nicméně jsem se dostal do pražského Alcronu – v té době pravděpodobně nejlepšího hotelu v Československu. Ačkoliv tam zaměstnanci nebyli samí hodní lidé, všichni byli profesionálové. Uměli řemeslo a velmi jim na něm záleželo. Tam jsem strávil deset let, opravdu se naučil, vyučil a vše později zúročil. V roce 1967 jsem si moc přál pracovat na Expu v Montrealu. V té době se konaly soutěže nejlepších chef de rang z interhotelů. Vyhrál jsem české kolo a jako vítěze mne měla čekat letenka do Montrealu. Neměl jsem ale ty správné kádrové předpoklady. Všichni už byli jmenováni, a já stále ne. Až jednoho dne si mne zavolal generální ředitel pan Hříbek a řekl, že si soudruzi myslí, že bych tam zůstal. A já odtušil, že těžko o tom mohu se „soudruhama“ polemizovat. Načež se vyslovil, že když mu slíbím, že tam nezůstanu, že si se soudruhy promluví. Zřejmě promluvil, já byl jmenován do kontingentu a letěl do Kanady. Byla to nádherná zkušenost. Opravdu jsem se vrátil a navíc do Československa, kde se začaly dít věci. Formoval se tu např. i Hotelový institut Čedoku, který si jej zřídil s cílem vychovat druhou generaci generálních ředitelů pro své Interhotely. Ředitelem školy byl jmenován někdejší tajemník Jana Masaryka Ing. Vladimír Tlustý, který do té doby řídil karlovarskou školu pro cestovní ruch. Chytrý, osvícený člověk, který na Fordovo stipendium vystudoval Harward. Do této školy nás ze zhruba šesti set adeptů přijali devatenáct. Měli jsme spoustu předmětů, včetně tenkrát velmi neobvyklých, jako např. hraní karet, tenisu atd. To abychom vstřebali společenské věci kolem hotelového byznysu. Přednášelo se pouze anglicky nebo německy. Ve škole jsem nikdy moc neexceloval, ale v téhle jsem byl jednička. Úžasně mne to bavilo. Odbyli jsme první rok. O letních prázdninách jsem pracoval jako ředitel hotelu Savoy ve Špindlerově Mlýně. 21. srpna 1968 jsem byl náhodou v Praze. V neděli po příchodu spřátelených vojsk jsem odjel z Československa a už se nevrátil (ještě tak mám někde ve Špindlu skříňku s keckami, tenisovou raketu a další věci).

Jak jste objevil Ameriku či spíše, jak Amerika objevila Ivana Chadimu
Chtěl jsem do Kanady, kde už jsem šest měsíců pracoval v rámci Expa, měl reference atd. Moje maminka žila od roku 1966 v Německu. Její druhý manžel byl tenisovým trenérem v Erlangenu. Odjel jsem přes Rakousko a byl u ní až do ledna následujícího roku. Setkal jsem se tam se svou sestrou Karlou. Ta se ale před Vánoci vrátila do Československa a vzala si Honzu Třísku. Já už zůstal. Sehnal jsem si místo v restauraci v Norimberku a na československé poměry vydělával obrovské peníze. Vždycky jsem byl dobrý číšník. Velmi brzy jsem si vybudoval vlastní klientelu. Vrchním byl český Němec, který po válce opustil Československo. A jak Němci říkávají: „Aber bei uns,“ on tím vždycky myslel Čechy. Docházelo tak k pro mně komickým situacím, neboť s oblibou mentoroval: „No, to už jsme dávno měli“ (jako u něj doma – v Československu). Velký český vlastenec, ale Němec jako poleno. Nechtěl jsem zůstat v Německu a zařídil jsem si emigraci do Kanady. V Německu totiž trvá až dvě generace, než se člověk integruje. Věřil jsem (a správně), že Amerika taková není. Všichni tam totiž přišli odněkud. 13. ledna 1969 jsem odletěl do Kanady. Pracoval jsem ve velmi dobrém hotelu Chateau Champlain, jenž patřil společnosti Canadian Pacific. Byla to obrovitá dopravní společnost. Vlastnila aerolinie, lodní flotilu, železniční a kamionovou dopravu. V metropolích podél železnice, všude měli nádherné hotely. Pak jsem se v jejich výroční zprávě dočetl, že hotelový byznys jim tvoří 0,4 % příjmů a řekl si, že tady mi asi moc štěstí nepokvete. V Chateau Champlain jsem se setkal s panem Šroubkem, synem majitele druhdy slavného pražského hotelu Šroubek, který emigroval v padesátých letech. Pak do Kanady vstoupila hotelová společnost Ramada Inn – v té době po Holiday Inn druhá největší na světě. Pan Šroubek byl partnerem jednoho z hotelů, který Ramadě v Montrealu prodali. Zůstal v něm jako viceprezident, mne si vzal k sobě a nechal dělat spoustu věcí. Byla to velká zkušenost. Mezitím jsem se dobře doučil angličtinu. Dva roky jsem pak jenom chodil na univerzitu v McGill v Montrealu. Byla to nejlepší investice, co jsem kdy udělal. Za dobu, co jsem byl u Ramady, jsme v Kanadě otevřeli dvanáct hotelů. Ve všech jsem nějak figuroval. Po pěti letech starý pán Šroubek umřel a já se rozhodoval, co dál. Nabídli mi místo viceprezidenta Ramady a chtěli, abych se přestěhoval do Arizony do Fenixu. Moc se mi tam nelíbilo a ještě jsem řešil komplikovanou situaci, protože z Československa zrovna utíkala moje sestra s Honzou Třískou a jejich dvěma dětmi. Začal jsem se tedy starat, abych je dostal do Kanady. Jeden z důvodů, proč jsem do Fenixu nešel, bylo také to, že jsem potřeboval být někde, kde se za ně budu moci zaručit. Z Ramady jsem přestoupil do Four Seasons Ottawa s tím, že mi slíbili, že pokud budou otvírat hotel v Torontu, že tam nastoupím. To se vyplnilo po půl roce. Mým osudem bylo, že jsem dělal buď nové projekty nebo renovoval staré hotely, kompletní remarketing, přejmenování, nové koncepce apod. Ve Four Seasons jsem byl pět let. Ta společnost pro mě byla nejpříjemnější profesní štací. Pak jsem přijal nabídku do New Yorku do hotelu Ritz Carlton. Byl to vstup do velikého světa a hlavně do světa bez záchranných sítí. Four Seasons byla taková rodina, kde když člověk potřeboval, vždycky mu někdo pomohl. V Ritz Carltonu jsem byl na všechno sám a stále (před každým) ve střehu. Vydržel jsem to dva a půl roku. Ale byla to obrovská zkušenost, která mi kariérně velmi pomohla. Pak jsem dostal nabídku pracovat v United Nations Plaza hotelu, který byl na rozdíl od Ritz Carltonu v rukách města a státu New York. Zase to byl hotel, který nebyl dobudován. Měl zprovozněnu jednu část a my pak otevírali ještě jednou tak veliký komplex. Moc mne to tam bavilo. Byl nádherný, postavený slavným architektem Kevinem Rochem, laureátem Pritzkerovy ceny za architekturu. Tam jsem vydržel sedm let. V roce 1990 do New Yorku přijeli naši porevoluční představitelé. Znal jsem se dobře s Karlem Schwarzenberkem, který rozhodl, že budou bydlet u mne. To byl začátek mé další kariéry. Řekl jsem si, že jestli chci někdy dělat sám pro sebe, že je to možná poslední příležitost. Začal jsem postupně fungovat v Československu. Pak mi došlo, že není možné být na obou stranách oceánu, a v roce 1992 jsem se přestěhoval zpátky do Prahy.

A proč teď hotel Yasmin?
Mým partnerem zde je irská společnost Quinlan Partners, která teď v České republice mj. vlastní hotel Four Seasons, v němž jsem pro původní majitele pracoval jako konzultant. Když jim byl Four Seasons prodán, nechali si mne tam. Po zhruba dvou letech jsme si začali povídat o novém projektu. Shodli jsme se, že v Praze je prostor pro tří až čtyřhvězdičkový hotel svérázného stylu, a začali hledat příležitost. Objekt v ulici Politických vězňů jsme vyhodnotili jako optimální. Rozhodli jsme, že jej nezačleníme do žádného většího nadnárodního celku. Vymysleli jsme koncept, logo i noodles restauraci orientovanou spíš na místní trh. Je to dobrá čtvrť, takže obědy už fungují perfektně a doufám, že totéž budu moci zanedlouho konstatovat i o večeřích. Věřím, že z názvu hotelu uděláme značku, která bude fungovat i přes hranice. Příští projekt asi budeme realizovat v Bratislavě. Pak možná v Krakově a třeba i někde jinde. To záleží na úspěchu pilotního projektu – pražském hotelu Yasmin. Je to full time job.



www.hotel-yasmin.cz

Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 02/2020
02/2020 číst aktuální číslo