S Adventurou do exotiky

Návraty k drsné přírodě mi umožňují překonávat nástrahy podnikání a další těžkosti, které si my lidé sami na sebe svým lidským údělem bereme. Za to, že vím, jak se vybavit, pohybovat se v ní a chovat, děkuji spoustě kamarádů. S vděčností vzpomínám na svá členství v horolezeckém oddílu Lokomotiva Teplice, v oddílu výkonnostní turistiky Sokolu Sedloňov v Orlických horách, a zejména na kamarády, s nimiž jsem lezl nebo se scházívával na Králickém Sněžníku a víkend co víkend opouštěl města, v nichž jsem kdy pracoval. Jsou ale místa, na něž se sólo jezdí pouze jednou, a to pouze tam. Ostatně, dodnes v mé mysli po mně zeje temná díra v ledovém škraloupu nad ledovcovou trhlinou na Ťan Šanu, z níž bych se bez kamarádů nikdy nedostal. Visím na cepínu v šesti a něco tisících pod Huascaránem, kde jsem usnul, a pokud by mne kdosi neprobudil, spím svůj věčný sen, protože sněhová stěna se záhy poté zřítila. Sjíždím děsivě vyhlížející „Parogy“ – slapy – řeky Šugor na severním Urale, které naši ruští přátelé raději přenášeli a kde nám pak říční hlídka v ústí do Pečory tvrdila, že jsme „pjérvyje inostránci po bálšoj okťábrskoj“. Tyhle prožitky mám dodnes v živé paměti, protože hodnotový systém funguje i co se týče intenzity prožitků. Nezúčastněný pozorovatel, byť třeba vášnivý fotbalový fanoušek, pravděpodobně není schopen prožít takové rozechvění, a to ani když národní tým vsítí rozhodující gól na mistrovství světa, jako hráč okresního přeboru, který dá rovnocennému nebo silnějšímu soupeři branku. Aby obdobně intenzivní prožitky mohli mít lidé, pro něž pohyb v drsné přírodě není součástí životního stylu, to umožňují specializované cestovní kanceláře. Proto jsem v souvislosti s hlavním tématem prvního Všudybylu roku 2004 požádal o vyprávění ředitele cestovní kanceláře Adventura RNDr. Jana Bíma.

Pouští a pralesem
Když jsem se k Adventuře dostával a když její majitelé tuto cestovní kancelář zakládali, bylo to proto, že cestujeme s radostí, s velikým srdcem. Víme, jak je důležité plnit si sny. Zažil jsem to na zájezdech už mockrát. Člověk stoupá k vrcholu Kilimandžára a lidé roztávají. Měl jsem tam pána, takový drobný úředník, a ten tím žil. Od dětství si říkával, že jednou by rád. Nějak se protloukal životem a když se rozvedl, byl v koncích, a pak se mu tento sen splnil. Od té doby je mým kamarádem. Opravdu je to rozdíl, zdali se někam přijedu podívat, nebo zažít a poznat. Adventura své klienty vozí často do exotiky. Chodíme s nimi pralesy, do vysokých hor, do opuštěných míst jako je Ladak – část Kašmíru v Himaláji patřící Indii. Cestování se snažíme dělat srdcem.To je to, co Adventuru odlišuje od mnoha jiných cestovních kanceláří. Tak, abychom v kontextu s navštěvovanými místy poznali i sebe sama. O tom je hloubka prožitku. Naše dovolené obvykle nevypadají tak, že se přijede do hotelu, pak nasedne do autobusu, který se liší jenom tím, jestli je zapnutá klimatizace naplno (to jsme v exotice), nebo jen napůl (pak jsme v Evropě). Jede na nějakou památku, tam se vystoupí, udělá kuk sem, kuk tam… My se v navštívené zemi s našimi klienty snažíme žít a poznávat, jak se žije. Jaká je tam kultura. Jak se chovají k přírodě. Jaké jsou běžné starosti lidí. Velmi často se nám k místním lidem podaří dostat hodně blízko. Pokud spíme v hotelích, snažíme si vybírat takové, které mají kolorit a jejichž služeb využívají. To vše děláme na různých úrovních námahy a služeb, tak abychom měli akce pro „turisty s kufrem“ i pro zdatné dobrodruhy.

Průvodci, kteří zasvětili život
Snažíme se, aby průvodci, kteří na takovéto zájezdy jezdí, měli k danému místu a kultuře vztah. Velmi často to jsou lidé, kteří dané oblasti zasvětili svůj život. Například paní Ivanka Bakešová. Odmalička se zabývá Čínou. Je přední sinoložkou. Tamní lidé jí skládají poklony, protože čínsky hovoří lépe a má bohatší slovní zásobu než oni sami. Paní Bakešová provádí naše klienty (termín „klienty“ ale používám nerad, spíš se hodí říkat „přátele cestovatele“) a ukazuje jim Čínu takovou, jaká je. Nejen notoricky známé atraktivity. Pochopitelně i naši přátelé s ní navštíví Velkou čínskou zeď, Zakázané město apod., ale také předměstí Pekingu. Zapadlou vesničku. Jezdí místní dopravou, která je překvapivě kvalitní.
Další je Jana Tomíšková. Mnoho let žila v zemích, kde převládá islám. Umí turecky, arabsky, persky, urucky, hindsky, sanskrt. Prostě je famózní. Když ji vidíte poprvé, kladete si otázku: „Jak tak křehká dívka může dělat průvodkyni?“
Nebo Olina Vilímková, ta naše přátele provází především po Peru. Je to paní, která se profesně zabývá původním obyvatelstvem. Rok tam za své peníze učila na indiánské škole daleko od měst. Založila „Nadaci Inka“, aby lidem v Česku umožnila přispívat původním obyvatelům na vzdělání.

Nejvíc, cestuje-li vlastní silou
Sami na sobě jsme se mnohokrát přesvědčili, že člověk z toho nejvíc má, cestuje-li vlastní silou. Naše zájezdy často kombinují klasické druhy přepravy s přemísťováním se pěšky, na kolech, raftech atd. Na kolech jezdíme i pouští, např. v Maroku nebo v Tunisku. V Tibetu nebo Bolívii na nich jezdíme přes horská sedla ve výškách přes pět a půl tisíce metrů. Disponujeme speciálním terénním náklaďáčkem české provenience – značky Ros. Jezdíme s ním napříč Islandem nebo Saharou. Už to sice není úplně pohyb vlastní silou, ale je to o tom poznat pustinu na vlastní kůži. Prožít to, co prožívají černoši, když putují za prací do Evropy. Jen auto a poušť. Máme na něm naloženy zásoby vody a nafty a téměř nic jiného. Když jsem jel poprvé, byl to pro mne jeden z největších zážitků. Měl jsem to štěstí přivézt s sebou přátele, kteří by se tam jinak nedostali. Paráda. Napříč Saharou jsme velmi dobrodružně dojeli až na jih Libye do pohoří Akakus. Je celé z černých pískovcových skal bizarně modelovaných erozí. Jsou tam prehistorické malby lidí, kteří zde žili v dobách, kdy tato země oplývala vodou, bohatou flórou a faunou, společně s hrochy, nosorožci a krokodýly. Člověk tam může úžasně intenzivně, až fatálně, pocítit sepětí s přírodou. S tím, že se musí spoléhat pouze sám a sám na sebe. Spoustu zájezdů děláme do hor. S našimi přáteli jsme stoupali na nejvyšší horu jižní i západní polokoule, na Aconcaguu (6962 m n.m.). Leží na hranicích Chile s Argentinou. Byl jsem tam už dvakrát. Letos se nám podařilo, že jsme na vrcholu stanuli úplně všichni. Šli jsme nadvakrát, dva dny po sobě.

Škola sportů a pohybu v přírodě
Abychom si mohli dovolit dělat takovéhle věci, musíme mít perfektně připravené průvodce. Proto jsme před třemi roky v Adventuře založili „Školu sportů a pohybu v přírodě“. Jejím hlavním posláním je vychovávat průvodce tak, aby splňovali podmínky Živnostenského zákona. Vychováváme horské průvodce a sportovní průvodce se specializací na cyklistiku, vodní turistiku, rafting a vysokohorskou turistiku. Máme kurzy pro horolezecké instruktory. Náplň všech kurzů je náročná. Je třeba projít mnoha hodinami výcviku. Všechny obsahují společný blok, a to základy průvodcovské teorie, práva kolem průvodcovské činnosti, základní věci kolem pojištění, techniky vedení lidí, komunikace apod.

Velmi intenzivní zdravotnický blok
Zdravotnický blok probíhá trochu jinak než školení Červeného kříže. Také se tam učí, jak se fixuje zlomená ruka, provádí umělé dýchání apod. Je však zaměřen na první pomoc v divočině. Účastník kurzu se učí nejenom to, jak provést vlastní ošetření, ale jak se rozhodovat. Jak zhodnotit situaci. Zdali nehrozí další rizika. Na to zapomínají i lékaři u profesionálních záchranek. Prvně by se totiž měli starat o to, jestli nehrozí nějaké nebezpečí jim samotným. Jestli nespadne další lavina, další balvan apod. Potom musí vyhodnotit zdravotní situaci. Kolik je zraněných lidí. Kolik on sám má lidí k dispozici a jak je může řídit. Vyhodnotit, kteří lidé jsou nejvíce ohrožení na životě. Tady téměř bez nadsázky platí heslo: „Kdo křičí, tomu nic není.“ Lidé mají tendenci jít nejdřív zachraňovat toho, kdo nejvíc křičí, a kdo jen tak tiše leží, tak jim přijde, že tomu jakoby nic nebude. Školitelé lékaři učí, že tomu bývá obráceně. Formou hry vysvětlují, jak se s čím pracuje. Pak dojde k simulacím možných zranění a nemocí prostřednictvím figurantů. Kurz končí záchrannou akcí, kdy se vyrazí do divočiny. U nás je mnoho lokalit (a to i v rámci Prahy), do kterých se dá vyrazit simulovat velký zásah.

Vysokohorská turistika
Speciální blok věnovaný vysokohorské turistice, který jsem absolvoval, je rovněž rozdělen na tři části. První se odehrávala v Krkonoších a zahrnovala pohyb v lavinézním terénu. Co se má dělat, když spadne lavina. Pohyb na skialpinistických lyžích a vedení skupiny ve skialpovém terénu. Záchranu z ledovcové trhliny apod. Druhá část byla zaměřená na pohyb na skalách. Metodický i praktický nácvik lezení a jištění. Jak vystupovat ve skupině. Dva a půl dne bylo věnováno záchraně ve skalním terénu. Když horolezec nebo turista uvízne ve stěně. Jak jej dostat dolů. Jak se k němu dostat, přepnout si jej na sebe a slanit s ním nebo jej vytáhnout nahoru. I tento blok vyvrcholil noční záchrannou akcí. Byli jsme rozděleni do pětičlenných družstev zasahujících v padesátimetrové skalní stěně a vyprošťovali figuranta, který uvízl vprostředku. Celé to vyvrcholilo třídenním soustředěním v Alpách na ledovci. Zde se nacvičovalo chytání pádu do trhliny a vedení skupiny mezi trhlinami. Učili jsme se vysvětlovat lidem, jak správě pracovat s mačkami a cepínem.

Rafting
Spolupracujeme s mezinárodní rafterskou organizací. Na konci školení mohou absolventi skládat zkoušky Mezinárodní raftové federace. Ti nejlepší získávají osvědčení „vůdce akce“. Ti, kteří nejsou tak zdatní v komunikaci nebo ve zdravovědě, ale jízdu na raftu zvládají perfektně, dostávají osvědčení „vedoucí lodě“. Ta je opravňuje vést loď, avšak ne celý zájezd. Všichni naši hlavní i pomocní průvodci musí projít takovýmto školením. Odpovídá to i legislativě, kdy od října 2004 takovéto akce ze zákona nesmí průvodcovat člověk bez kvalifikace. Získat ji může v akreditované škole. Těmi v tuto chvíli jsou Fakulty tělesné výchovy a sportu a naše „Škola sportu a pobytu v přírodě“.

www.adventura.cz