Menu

Rumunské magistrále 7

02. 03. 2003

O hůlčičkách hnáty křivé
21.7. V devět hodin stále v mracích. Před čtyřmi roky mne obdobné počasí po tři dny drželo tady nahoře. Kolem desáté vařím obligátní poridge. O půl jedenácté se rozhoduji sbalit mokrý stan a sejít mezi normální lidi. V jedenáct třicet na vrcholu La Om (2239 m) zjišťuji, že mi výškoměr v hodinkách ukazuje správně – 2240 metrů nad mořem.
Prvních dvě stě výškových metrů mi mokrým svahem dolů směr refugiu Grind trvá tři čtvrtě hodiny. O hůlčičkách (hnáty křivé) se belhám po šutrácích, suti, hlíně a trávě a nejsem s to určit, co klouže méně. Kolenní klouby už zase bolí jako blázen.

Do krasového kaňonu
Na refugiu Grind (1620) ve 13.10 obědvám poslední kousek loveckého salámu s česnekem. Mračna, mračna, mračna. Piatra Craiului je od nějakých 1960 metrů výš stále v mracích. Na pěšině ze Zarnešti značené červeným křížem potkávám čtyři Čechy. Chtějí přejít La Om a pokračovat na Fagaraš. Konzultují se mnou taktiku. Přes pastviny pokračuji dolů. Postupuji kolem stády rozbahněných cest. Sbírám houby. Dostávám se na silnici a po ní do obrovského krasového komplexu. Cestou fotím skupinky lezců, pro něž vzdorovat gravitaci je výzvou, kolmé i lehce převislé stěny sportovním náčiním i společenskou zábavou.

Ovidiu marně
V Zarnešti tipuji hospodu, do níž si pak zajdu. Nakukuji do obchoďáčku a marně se po obchůdcích poptávám po Ovidiu. Přemýšlím, za co utratím svůj milión tři sta tisíc peněz. Klukům asi koupím autíčka a sobě brandy. A bude. Na nádraží opisuji, v kolik mi jedou vlaky do Brašova. Pak mne přepadla chuť na pivo. Žádná z hospod (a že jich míjím) mi není dost dobrá. Že na tomhle konci Zarnešti už žádnou nenajdu, jsem si uvědomil až za městem na silnici směr Plaiul Foii. Uvažuji, že si ještě naposled vyběhnu nahoru na Piatra Craiului s tím, že bych mohl bydlet v sedle, z něhož jsem před čtyřmi roky mířil na refugiu Ascul. Stan ale stavím dole u bystřiny na rozcestí modré a žluté značky. Vařím houbovou polévku a houbami vylepšené rizoto.

Poslední dvojnásob drahé kutnohorské
22.7. Probouzím se kolem šesté. Prší. Kolem osmé poprchává. V devět mezi poprcháváním a pršením vařím svůj poslední rumunský poridge. Čekám na sluníčko. Kolem jedenácté jdou kolem dva chlapi s klučinou. Poklekají a křižují se u kamenného kříže. Vnucuji jim poslední Marlborky a svíčky, které jsem s sebou celou dobu zbytečně vláčel. Na otázku v jejich očích: „Proč?“ naznačuji, že letos s Rumunskem končím. Za chvilku již blaženě kouří mé dvojnásob drahé české kutnohorské ameriky.

Nebylo by mi lépe ve smršti blesků?
V Zarnešti zacházím do penzionu Moserel, kde trávím poslední noc před odjezdem. Je blízko nádraží. Má slušnou úroveň. Nábytek v masivu, tlusté koberce, mramorové schodiště. V luxusně zařízené koupelně několikanásobně páchám očistu horkou vodou. Pak čučím z verandy na nedaleké pohoří Bucegi a vychutnávám vynikající brandy Alexandros, zatímco mi schne stan, větrá spacák a péřová vesta. Poté se vydávám na nákupy.
23.7. Ráno po snídani nasedám do osobáčku do Brašova a zpátky do tenat civilizace. No, nebylo by mi přeci jenom lépe ve smršti blesků a v orkánu vzdorující gemičce?





Archiv vydání

2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 03/2019
03/2019 číst aktuální číslo
Czech specials new
Restaurace Novoměstský pivovar