Menu

Rumunské magistrále 5

27. 12. 2002

Mezi rumunskými vojáky
08:10 Jdu někam do kopce mlhou a prudkým větrem. Přecházím na pěšině ležící hořící cigáro. Záhy se již proplétám mezi rumunskými vojáky se samopaly, kteří na zádech vlečou bágly s visícími karimatkami, vlajícími igeliťáky a dalšími cipovinami (nejinak, než by v reálu vypadala obdobná horská výprava záklaďáků u nás v Česku). Jsou laskaví a dělají mi, spěchavému cvokovi s báglem a hůlkami, na úzké horské pěšince prostor, abych je mohl předbíhat. Vesměs mlhou a travnatými úbočími a terény docházím v poledne do sedla Zirnei, kde jsem před čtyřmi roky zažil všemožné (viz Rumunské pastorále 4 – Všudybylí toulky www.e-vsudybyl.cz ). Cestou předcházím skupinu Čechů. Zdraví mne rumunsky. Asi tak nějak vypadám. Další skupina Čechů mne také.

A mám jasno
V refugiu v sedle Zirnei dávám oběd – jako vždycky, kus lovečáku, česnek a chleba. Záhy dorážejí Čechové, které jsem předběhl. Jedna z dívek se mne zvědavě optala, odkud že jsem. Odpověděl jsem, že z Česka. Ale jí to nestačilo. Neměl jsem ale příliš chuti rozvádět, kde jsem se narodil a tak… Ale byla neústupná. Nakonec mne přiměla konstatovat, že momentálně bydlím v Praze. „To já su z Brna,“ hrdě odvětila. A měl jsem jasno.

Špatné počasí zůstalo na druhé straně
Za sedlem Zirnei se podstatně změnil charakter pohoří i počasí. To evidentně špatné zůstalo na druhé straně sedla. Procházím travnatými kopci. A protože možnosti nabrat vodu jsem propásl, rozhodl jsem se dojít až na salaš, kam jsem se před čtyřmi roky vnutil na byt a stravu. Letos jsem zde ale pouze fotil, jak chlapi dojí ovce, a dle jejich instrukcí pak došel až k vodě. Kousek pod salaší jsem si v lesním průseku postavil stan. Ihned začalo pršet.

Šlo přese mě stádo ovcí
19.7. Ráno stále poprchává. Kolem osmé hodiny přese mne přešlo stádo ovcí. Psi ani moc neštěkají a zvědavě nakukují ke mně do stanu. Snídani jsem uvařil vleže ze stanu. Poté sbalil věci, nádobí a vařič. Opět jsem zalehl v naději, že mi stan oschne. Neoschnul. O půl desáté jsem se rozhodl, že vyrazím a stan usuším (pokud) po cestě. Ledva dobaluji, začíná pršet. Postupuji pomalu vpřed. Každou chvíli zastavuji pod nějakým velkým stromem. Idyla.

Obdobně jako na Šumavě
Déšť ustal. Kráčím mokrou převysokou trávou lesním průsekem. Nadávám jako špaček, obdobně jako nedávno na Šumavě na tzv. „šumavské ochranáře“, díky nimž se přestaly séci po staletí kosené louky. Opět mi do bot teče vrchem. Několikrát, a to důkladně, jsem po cestě ždímal ponožky, ale proti trávě a mladým smrčkům jsem bez šance. Docházím na travnatý kopeček. Je 12:30. Slunce. Vybaluji všechny věci a vystavuji je paprskům, které pěkně pálí. Stan je v mžiku suchý. Poněkud horší to je s botami. Obědvám ve 13:30. Ani se mi odtud nechce. Není kam spěchat.

Vole, přešel jsi Fagaraš
Zrovna z tohohle kopečku odbočuje značka na Rudaritu. Od někdejší hájenky předělané ve výletní sídlo vyšších vrstev vede „drum modernizata“. Je víkendový den. Níže kolem meandrů říčky se srocují Dacie a rostou kolonie stanů a la Duhový hrad. Docházím na Cabana Plaoi Foiu. V místní pivnici Ciucas dávám stejnojmenné pivo. Po třetím a půltém si v euforii říkám: "Vole, přešel jsi Fagaraš!"a vzápětí mi dochází: Ano, vůl přešel Fagaraš, místo toho, aby se jím ještě tři dny bezstarostně toulal.





Archiv vydání

2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 03/2019
03/2019 číst aktuální číslo
Restaurace Novoměstský pivovar
Czech specials new