Postavit se krizi v eurozóně
31. 12. 2012
Pod patronací místopředsedy vlády a ministra zahraničí
České republiky Karla Schwarzenberga se 26. října 2012 v Paláci
Rytířská v Praze konala 10. mezinárodní konference European
Governance – Corporate Governance „Perspektivy eurozóny“. Byla
organizována ve spolupráci s Českou spořitelnou a Czech Institute of
Directors – Institutem členů správních orgánů s podporou Evropské
komise, Nadace Konráda Adenauera a společnosti Sekyra Group. Zval na ni
viceprezident Centre International de Formation Européenne Ferdinand Kinsky.
Moderovala ji výkonná ředitelka Institutu členů správních orgánů Monika
Zahálková. Řečníky byli guvernér České národní banky Miroslav Singer;
předseda představenstva a generální ředitel České spořitelny Pavel
Kysilka; prezident Institutu členů správních orgánů Kamil Čermák;
ředitel Konrad-Adenauer-Stiftung Praha Werner Bohler; předseda představenstva
Sekyra Group Luděk Sekyra; Ferdinand Kinsky; člen Národní ekonomické rady
vlády České republiky Michal Mejstřík a stínový ministr financí Jan
Mládek. Po konferenci následoval workshop „Kultivace české
společnosti“.
Rozhovor s předsedou družstva pro ekonomická, politická a
sociální studia FONTES RERUM Ing. Janem Mládkem, CSc., se kterým jsem se
při té příležitosti setkal, jsem zahájil provokativním konstatováním,
že peníze se dají buď krást, nebo tržit. Při té příležitosti jsem se
vrátil k úvodníku devátého vydání Všudybylu 2012: „Kupní síla je
v tržním hospodářství rozhodující veličinou. Nejsou-li peníze,
není-li, kdo by práci a zboží kupoval, nastává kolaps. Je-li trh
limitován brzděnou kupní silou desetimilionové populace, což je případ
Česka, lze jeho limity překračovat exportem nebo cestovním ruchem. Cestovní
ruch do zemí a míst přivádí spotřebitele a investory zvenčí a na
vnitřním trhu tak generuje nejen domácí, ale také zahraniční inkaso.
Cestovní ruch ale v Česku není vnímán – natož deklarován – jako
tržní platforma. Vždyť značná část české populace včetně politické
reprezentace má cestovní ruch za cestování a základní předpoklad pro co
největší příliv peněz do našeho národního hospodářství v tomto
segmentu zahraničního obchodu – totiž proslulost Česka coby oblíbené
pohostinné země – za nedůležitou věc. Bodejť by česká ekonomika,
navzdory růstu výkonnosti řady výrobních firem, rekordním ziskům bank a
dalších firem se zahraniční majetkovou účastí, nestagnovala, když je
většina aktiv vyváděna do ciziny a spotřebitele, kteří by tu umožnili
tržit další stovky miliard korun, stát ignoruje nebo odklání na
konkurenční trhy. A tak místo toho, aby naše úžasně disponovaná vlast
vytvářela další pracovní a podnikatelské příležitosti a vydělávala na
sebe (tedy i na sociální jistoty obyvatelstva a ještě větší profit zde
působících nadnárodních společností) tím, že je odsuzována se
zadlužovat.“
Především značně nesouhlasím s tím pořadím. Peníze se především
vydělávají obchodem a pak občas i někdo krade. Co se týče cestovního
ruchu – incomingu, který do českého národního hospodářství
přináší peníze, a domácího cestovního ruchu, který je nevyvádí, je
váš pohled zbytečně skeptický. Přece jen zaznamenávám určité
chápání toho, že zahraniční turista, který přijede do Česka a nakupuje
tu sklo, pije pivo atd., představuje vnitřní export. Souhlasím s tím, že
se stále nedělá dost pro to, aby těch turistů bylo víc. Vidím dva body,
ve kterých by se situace dala zlepšit. Především to chce větší snahu.
Být pružnější a vydávat víc víz pro turisty ze Společenství
nezávislých států. Jen málo lidí si tady uvědomuje, že mají jednu
obrovskou výhodu – svátky podle pravoslavného kalendáře. Jsou tak
schopni přijet a velkoryse utrácet i jindy než západoevropští turisté
nebo Američané. V zásadě jde o větší vstřícnost a zajištění toho,
aby individuální turisté (těch je nepoměrně víc než skupinové
klientely) a cestovní kanceláře měli šanci získávat česká víza ve
stejné míře, v jaké jsou jim vydávána německá, francouzská či
rakouská.
V minulém vydání Všudybylu na stejný problém upozorňuje
předseda Senátu České republiky Milan Štěch, když říká: „Ročně
k nám přijíždí přes sto tisíc Jihokorejců, ale zdaleka ne tolik Indů.
Přitom v Indii je zhruba tři sta padesát milionů lidí disponujících
vysoce nadprůměrnou kupní silou. Také v Číně rychle roste vrstva velmi
dobře situovaných až extrémně bohatých obyvatel, kteří chtějí – a
hlavně už mohou – cestovat. Náš stát například vynaložil ohromné
finanční prostředky na svoji účast na výstavě EXPO 2010 v Šanghaji.
Záhy po něm měla řada zejména pražských hotelů spoustu rezervací od
turistických skupin čínských cestovních kanceláří. Bohužel, takřka nic
z toho nebylo realizováno, protože čínští touroperátoři nebyli s to
zajistit v daném časovém horizontu pro své klienty dostatek českých
vstupních víz.“ (viz www.e-vsudybyl.cz, článek: „Cestovní
ruch je pro české hospodářství velkou příležitostí“).
Obecně je sice pravda, že Čína je nejméně z poloviny zemí lidí, kteří
mají nízký příjem, zejména pokud jde o populaci žijící na venkově.
Ale také platí, že v Číně je nejméně dvě stě milionů lidí, kteří
mají dobrý příjem střední třídy, mohou cestovat a v České republice
ještě nebyli. To je nevyčerpatelná zásoba bonitních turistů na několik
desetiletí. Jen to chce pro to něco udělat. Nejenom víza, ale také přímé
lety z Pekingu, Šanghaje, protože ty neexistují. Pokud sem letíte
z Čínské republiky, musíte někde přestupovat. Tam osobně vidím
největší rozvojové možnosti. Existuje také řada menších zdrojových
trhů incomingu, ale Rusko a Čína jsou hlavní.
Pane inženýre, na konferenci vás moderátorka představila coby
stínového ministra financí.
Můj příspěvek byl především o tom, jak se postavit současné krizi
v eurozóně. V našem zájmu je, aby se vyřešila nějakým přijatelným
způsobem. Eurozóna, i kdyby se zmenšila, zůstane naším největším
exportním trhem, na kterém budeme hospodářsky závislí. Kromě toho jsem tu
také hovořil o tom, co by dělala sociální demokracie, pokud by se
podílela na vládě na centrální úrovni. Těch věcí je několik. Za prvé
by přestala s negativním přístupem vůči Bruselu. Samozřejmě, že by
hájila národní zájmy České republiky, ale ne nesmyslným prosazováním
cílů, které jsou s nimi v rozporu. To by okamžitě zlepšilo situaci
i naše vztahy nejen s Bruselem, ale také s Berlínem a Paříží jako
s klíčovými mocnostmi Evropské unie. Obě jsou zainteresovány na tom, aby
Evropská unie fungovala, byť se třeba občas neshodnou, jak přesně.
Případná nová vláda je odhodlána udělat velmi konkrétní kroky pro to,
aby se zlepšily hospodářské vztahy se zeměmi BRICS (Brazílie, Rusko,
Indie, Čína, Jihoafrická republika), a to především se dvěma
nejdůležitějšími obchodními partnery z této skupiny, tj. s Ruskem a
s Čínskou lidovou republikou. Kromě toho jsem hovořil o tom, že nová
vláda bude čelit nelehkému úkolu, protože oblastí, kde věci nefungují,
je zkrátka moc. Počínaje tím, že nefunguje správně CzechInvest, jenž má
získávat pro Českou republiku nové investice, které by generovaly další
pracovní místa. Dobrá zaměstnanost, to je jeden z velmi důležitých
cílů. Pokud jde o fungování veřejné správy, potřebujeme profesně
zdatné odborníky, kteří v ní nebudou po každých volbách měněni –
často až po úroveň vedoucích odborů a oddělení. Tedy takovou veřejnou
správu, která bude zajišťovat kontinuitu správních procesů a je
předpokladem pro naplňování dlouhodobých vizí vývoje a stability země.
Usilujeme o to, aby výběr daní byl spravedlivý, aby vypsané daně platili
skutečně všichni a neexistovala významná část těch, kteří se poctivým
plátcům smějí a neplatí. Rád bych, doktore, na závěr řekl, že situace
je sice obtížná, ale ne beznadějná. Není důvod, aby lidé propadali
přílišnému pesimismu. Pokud bude fungovat vláda, která bude reflektovat
zájmy lidí, situace v naší zemi se může relativně rychle zlepšit.
