Menu

Počátky naší státnosti 41 - Kníže Slavibor – krušnohorské stříbro

01. 03. 2016

Na dohled od Wogastisburku,
stolové hory u Kadaně památné Sámovým vítězstvím nad merovejským králem Dagobertem, leží ves Pšov. Název je jistě starodávný, v Kosmově kronice je tak jmenován památný rod, z něhož pocházela svatá Ludmila, legendární vychovatelka svatého Václava. Kněžna v dobách svého mládí sídlila na hradě Mělníce. Ten se zval dříve Pšovem a Ludmilin otec byl pšovským knížetem. Kosmas, píšící na počátku 12. století, hrad nad soutokem vod Labe a Vltavy vzpomíná jako sídlo kněžny či královny Emmy, urozené manželky Boleslava II. O žádném hradu Pšově, z něhož vládl kníže Slavibor, v jeho časech již nebylo nic známo. Mělník, jako věnný dvůr českých kněžen, naopak vzkvétal. Stejnojmenný hrad, přesněji raně středověké hradiště, ale skutečně existoval. Zánik hradu Pšova mohl nastat v 10. století z příčiny vzniku nové hradské soustavy, s rostoucí mocí přemyslovských knížat a přesunem hospodářského těžiště do jiné oblasti. Název zůstal vsi na předhradí opuštěného hradu.

Ves Pšov
je poprvé zmíněna k roku 1186, již jako majetek Pražské kapituly. Zdejší kostel sv. Kříže má barokní podobu, doložen je však ve 14. století a vzhledem ke starobylému patrociniu nelze vyloučit ani jeho ranější původ. Skvělou ukázkou takové stavby je nedaleký dosud stojící románský kostelík sv. Jakuba ve Vroutku, který je spojován s hornickou tradicí. Dřívější kostel v Pšově, pokud vůbec existoval, mohl stávat v místech dnešní hřbitovní kaple západně od obce. Ke kapli totiž přiléhá lokalita hradiště, v odborné literatuře podle stejnojmenného vrchu zvaná Rubín. Rozlehlé hradiště je známo od poloviny 19. století jako místo pozoruhodných nálezů, zde možná hledejme i původ označení Rubín. Šperky s drahými kameny rudé barvy byly jistě vítanou kořistí při rabování lokality, nejen v dobách archeologických začátků. Odtud prý putovalo mnoho povozů naložených lidskými i zvířecími kostmi pro zpracování v mydlovarech. Přes počáteční divoký průzkum hradiště jsou odtud zdokumentovány cenné šperky i předměty jako zbraně a koňská kování, které svědčí o významu osídlení prokazatelně již v 7 a 8. století. Ač současní historici rádi uvádějí legendární pšovský hrad za neznámý, není nijak odvážné spojovat zdejší hradiště s historickým Pšovem, který patřil mezi nejstarší slovanská opevněná sídliště na našem území. Pšov je od „Wogastisburku“ vzdálen pouhých 16?km a nachází se na dávném území kmene Lučanů. Poloha hradiště v jihozápadním okraji Poohří má vrchol na nejvyšším bodě 352?m n. m. Ten ze severu a západu strmě klesá k Doláneckému potoku a odtud také tvoří krajinnou dominantu, na jihu a jihovýchodě terén plynule ustupuje ke vsi Pšovu. Odtud hradiště v současném reliéfu není nijak patrné. Vrch Rubín je někdy z důvodu archeologických nálezů datovaných do 7. stol. ztotožňován přímo se Sámovým Wogastisburkem. Pro boj s převahou lépe vyzbrojeného franského vojska byla však vhodnější přírodou dokonale chráněná stolová hora Úhošť nad stezkou podél Ohře než vzdálenější a méně příhodný Pšov s nutností nákladného opevnění. Tady na dohled Úhošti mohli mít Sámo a jeho lidé spíše hospodářskou základnu při očekávání vojska Franků. Lze proto předpokládat, i vzhledem k poloze, že zdejší vládce byl Sámovým spojencem. S tím nabývá na významu otázka, zda rod kněžny Ludmily, ženské zakladatelky přemyslovské dynastie, pocházel z Pšova již v r. 632, kdy byla zaznamenána bitva u Wogastisburku.

Svatá Ludmila
podle tradice byla dcerou pšovského knížete Slavibora. Z rodu Slaviborova měl pocházet i jistý Hrabiš, údajně snad bratr sv. Ludmily, od něhož se odvozoval rod pánů s erbem hrábí. Ti za přemyslovské vlády patřili k předním družiníkům českých knížat i králů. Hrabišici kontrolovali velkou část severozápadních Čech, téměř se překrývající s územím, které dříve připisujeme kmeni Lučanů. Jejich vliv a bohatství však pramenily již nikoliv pouze z polního hospodaření, jak tomu asi bývalo v Sámových dobách. Rod původem z Pšova patrně započal s těžbou vzácných kovů, které se krušily ve zdejších pohraničních horách. Těžká hornická činnost dala těmto horám jméno Krušné. Když v roce 806 Pipin, syn Karla Velikého, s vojskem opakovaně přitáhl na pláně Bohemie a porazil Lecha, uložil zde povinnost odvádět do Franské říše tribut, roční daň ve výši 500 hřiven stříbra a 120 volů. Je zřejmé, že při stanovení tributu ve stříbře byly zdejší zásoby cenných kovů již známy a jejich získávání má počátky daleko dříve než v 9. století. Za tažení Franků r. 806 je písemně zmíněno také dobytí hradu nazvaného Canburg. Jméno i neznámá poloha bojů však stále vyvolávají řadu dohadů. Docela dobře mohlo jít o hrad Pšov, u něhož význam jména nebyl vyložen správně či měl hanlivý podtext. Pšov má základ nejspíše ve slově „pša“, tj. pšenice či obilí obecně, a významem odpovídá dalším sídlům v Lucké oblasti, jako jsou Žatec (žatva obilí), Louny (lány), Mělník (mlýn, mnělnění)… Frankům ale mohl kdosi název Pšov vyložit jako „psov“, tedy v souvislosti se psy, latinsky „canis“. Franské přejmenování hradu Pšova na Can-burg již není tak nemožné.

Těžba žádaného stříbra,
také však cínu, mědi a jiných kovů v Krušnohoří se stala pro české knížectví významnou ekonomickou základnou, o staletí dřívější než kutnohorské dolování. Sever Bohemie, nejméně z tohoto důvodu, začali brzy osidlovat nezemědělští přistěhovalci. Rodiny horníků s sebou přinášely technologickou znalost hlubinné těžby a efektivní postupy zpracování, které místním rolníkům nebyly vlastní. Vidina zbohatnutí přitahovala i obyvatelstvo ze vzdálenějších konců země. Vzpomeňme na rozhořčení vladyky Horymíra, že mladí a silní muži, než aby se zabývali obděláváním polí, raději odcházejí do hor za zlatem a stříbrem. Význam, který kníže přikládal pracovní síle v horních oblastech, ilustruje i tradované odsouzení Horymíra vyšehradským sněmem. Bohatství země tehdy náleželo jen panovníkovi a předním mužům jeho družiny. Můžeme se právem domnívat, že v mladém českém knížectví k takovým patřil i původem pšovský rod s erbem hrábí. Velmož Kojata z rodu Hrabišiců byl v polovině 11. století správcem Bílinského kraje. Hrabiš je k roku 1103 zmiňován jako rada knížete Bořivoje II., Milhost v roce 1199 na Teplicku založil cisterciácký klášter. Význam Hrabišiců nepoklesl ani po ustavení království. Slavek či Slavko se v roce 1222 stal nejvyšším komorníkem krále Václava I., založil město Ostrov a nejspíše již z hradu Bečova ovládal doly na stříbro a cín v Horním Slavkově. Z jeho rodu pocházejí mocní páni z Oseka, kteří na ochranu cínových, měděných a stříbrných dolů v Krušných horách vystavěli hrad Osek-Riesenburk. Krušnohorské stříbro bylo ještě v 16. století za Šliků výnosným podnikem. Jáchymovský „tolar“ ražený ve zdejší mincovně nabyl takové proslulosti, že jméno „dolar“ dnes nese řada světových měn.

Mincovnictví
jako obor také souvisí s užíváním symbolů a erbů. V našich krajích severně od Dunaje se mince začínají razit teprve v 10. století. Do té doby převládal směnný obchod, mezi elitou byly ceněny importované římské nebo byzantské mince, ty však často procházely proměnou v okrasné šperky, jaké známe z velkomoravských pohřbů. Hodnotou vysoké ceny byly stříbrné hřivny, hrubé pruty vzácného kovu stejné váhy, ve kterých se odváděl tribut Frankům. Okolnosti obchodu a čilejší dálková směna zboží počínaje 9. stoletím, v neposlední řadě ale také rostoucí prestiž českých panovníků ve století následujícím, vyžadovaly vlastní mince z cenného kovu. Vzorem byly ražby z ciziny, většinou s abstraktně pojednanou tváří se jménem vladaře, na rubu symbol země, jíž vládl. Mocní si za svůj symbol volili silné, rychlé a bystré zvíře, zpravidla orla či sokola, vzácněji draky a lvy. Také český kníže na svůj bojový praporec a štít umístil orlici. Malovaný štít se stal předobrazem erbu, erbovní znamení logem panovníka a jeho družiny. Každý z družiníků si záhy tvořil vlastní erb, osobní znamení, z něhož se odvozovalo jméno pozdějšího rodu. Hrabiš, nesoucí symbol hrábí, pokud skutečně pocházel z pšovského rodu sv. Ludmily, jako správce Lucka a stříbrných dolů v Krušných horách patřil k nepostradatelným v přemyslovském knížectví. Sňatek Ludmily s prvním z Přemyslovců měl silný mocenský, ale ještě více ekonomický podtext.

Hrábě
Proč by si mocný rod vybral za svůj symbol obyčejné zemědělské nářadí, umístil je do svého erbu a jméno odvozoval od hrábí? Obdobně jako knížecí rod, Slaviborovi potomci mohli zvolit vznešené zvíře, jelena či orla, nebo zbraň zdůrazňující moc. Hrabišicům byly ale nejsilnějším argumentem hrábě, symbol odhalující kořeny rodu. Páni s erbem hrábí se hlásili k selskému původu, obdobně jako vládnoucí Přemyslovci. Už jejich knížecí předci sídlem na hradě zvaném Pšov disponovali obrovským územím obdělávané půdy, kde se pěstovala pšenice a jiné plodiny symbolizující hospodářskou prosperitu. Po staletí takovým územím byla pole a luka podél středního a dolního toku Ohře až k hraničním horám, kde ležely zásoby stříbra, platidla českého knížectví. Do souvislosti můžeme uvést také titul „hrabě“, ve franské oblasti „Graf“. Hrabata Franků byla podřízena králi a ve svém hrabství vykonávala úřad správy, soudu, výběru daní a poplatků. Za tažení do Bohemie
v l. 805 a 806 mohl být jeden z luckých předáků určen „hrabětem“, tzn. vykonavatelem vůle krále Karla Velikého. Mohl jím být pšovský kníže, kterému připadl nepopulární, avšak o to významnější úkol spojený s prestiží – ručit za odvod tributu. Češi mají hezké slovo pro shromažďování pozemských statků, trefné i pro výběrčí daní: hrabivost. Syn Slavibora, bratr Ludmily, nemusel nést jméno Hrabiš, mohl to být titul Pánů s erbem hrábí.

Zánik hradu Pšov
mohl nastat již za střetu s Franky v roce 806. Úpadek Pšova jako sídla luckých knížat napovídá i legendární usazení pšovského knížete Slavibora ve druhé pol. 9. století již do Mělníka. Úplný zánik hradu však proběhl spíše o dalších sto let později, neboť se dochovalo jméno převzaté vesnickým osídlením. Nástupcem Pšova v nově budované soustavě správních center s knížecím hradem se v historickém Lucku stává Žatec. Nově vystavěný hrad byl již plně podřízen přemyslovské moci a stal se jádrem hospodářské sídelní aglomerace kraje. Starý Pšov, vzdálený od Žatce pouhých 7?km jihozápadně, musel ustoupit novým pořádkům, včetně předání správy země svrchovanému vládci. V případě pšovského rodu a jeho vazeb na Přemyslovce byl nejspíš sjednáván úřad kastelána v domovském nebo sousedním kraji, jak tomu nasvědčuje Kojata jako správce na knížecím hradě v Bílině. K roku 950 se váže pozoruhodná zmínka o hradu tehdy zvaném Nový (Nova domus). Císař Ota I. přitáhl do Bohemie a oblehl zde hrad, v němž se právě nacházel syn Boleslava I. Mnohé naznačuje, že obléhán saským vojskem byl nově budovaný Žatec, ale císař pouze vytvářel „diplomatický“ tlak na českého knížete, než aby (nedokončený?) hrad dobýval. Nejspíše v Žatci Boleslav I. po patnácti letech odporu uzavřel mír a postavil se na stranu Oty Velikého, do koalice Svaté říše římské.

Lucká hegemonie
v kraji kolem Ohře skončila v 9. století legendární bitvou u Turska, zabit byl Vlastislav, kníže na Sutomi (Počátky naší státnosti č. 32, 36 a 37), ale význam pšovského rodu, tehdy sídlem na Mělníce, naopak vzrostl. Ludmila, dcera knížete Slavibora, se stala ženou prvního vládce celé Bohemie a výchovou synů i vnuků se zasloužila o nový vládnoucí rod, který se od časů „báby Ludmily“ odvozuje od Přemysla. Rod to nebyl chudý, z pole povolaný, jak legendárně vstupuje do dějin země a vznikajícího českého národa. Krušnohorské stříbro zajistilo Přemyslovým pokračovatelům dobré vyhlídky uspět v konkurenci sousedů a položit základy skutečného státu.
Radek Míka


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001