Menu

Počátky naší státnosti 39

03. 11. 2015

Braná moc Moravanů
za vlády Svatopluka I. byla v 80. letech 9. stol. rozhodnou jednoticí silou v zemích západních Slovanů, zemědělsky prosperujících kmenů od Dunaje k Baltu. Ctižádost Svatoplukova šla daleko za hranice Moravy jeho předchůdců Rastislava a Mojmíra. Nespokojil se s podřízenou rolí k Východofranské říši. Jako vládce chtěl stát na úrovni křesťanských králů, být spojencem i protiváhou jejich velmocenské politiky. Po upevnění vztahů s Římem, které byly roku 880 stvrzeny papežskou bulou Industrae Tue, Svatopluk podnikl v letech 883–884 mohutné tažení do Panonie zakončené mírovým jednáním s východofranským králem Karlem III. Vstupem do zájmových oblastí Franků se odhodlal i ke geopolitickému ovládnutí Bohemie, která byla vázána franským tributem ještě z dob krále Karla Velikého. Tím Svatopluk učinil významný krok přiblížení ke svému cíli. V době míru s křesťanským západem mohl budovat své „Moravské impérium“ s novými centry, která záhy přerostla význam starých knížecích hradů u Mikulčic nebo Veligradu.

Původní Svatoplukův úděl
zahrnoval nejspíše jen Nitransko, doménu vyhnaného velmože Pribiny, připojené k Moravě za vlády knížete Mojmíra I. (831–845). Sjednocovací proces z dolního Pomoraví překročil Váh a pokračoval ke slovenskému východu na řece Slaná. Na jihu se hranice raného Moravského státu ustálila na středním Dunaji, se strategickou oporou na Děvíně (Dowina) a Bratislavském hradě (Praslavespurch), na základech starých římských pevností. V období panování knížete Rastislava (846–870) patrně již započal růst vlivu také ve směru na sever a západ, kde přírodní hranicí byla málo prostupná horstva karpatského masivu a české kotliny. Komunikační spojnice do Polabí tuto lesnatou hráz překonávaly tzv. Trstenickou stezkou. Na sever do Malopolska procházely dávné obchodní cesty Moravskou branou. Růst knížectví byl podmíněn lidskými zdroji. Účelem lokálních válek raného středověku nebylo pouhé plenění a spížování nebo obchod s otroky. Boje, za nichž zanikala stará hradiska, cíleně nahrazovaly nové sídelní celky, kde lidnatost byla předpokladem vyšší zemědělské produkce, rozvoje řemesel i odbytištěm obchodu. Kníže do svých hradů (grad – u Slovanů synonymum města, zpravidla s jedním nebo více hrazenými dvorci) dosazoval nejen své velmože, zabezpečoval je hospodářsky, ale vojenská družina vládce přijímala i bojovnické elity ze sousedních kmenů. Pokud tací osvědčili oddanost vůči knížeti, byla jim ponechána politická moc, sídlo i podíl na kořisti při výbojích, jichž se museli z rozhodnutí vládce zúčastňovat. S podporou místních velmožů přibývalo i mužů ve zbrani rekrutovaných z nových krajů pod vlivem Moravy. Raně středověký stát však sílil a upadal v závislosti na osobě panovníka. Uchopení moci Svatoplukem, když v roce 870 zradou knížete Rastislava usedl na trůn, již předznamenalo jeho mimořádné schopnosti při prosazování vlastních zájmů. Stejným dílem o rok později naložil s dřívějšími spojenci z Bavor a jako vládce Moravy nastoupil čtvrtstoletí nevídaného rozmachu říše a její vojensko-politické síly. Svatoplukova moc a královské bohatství strhávaly na stranu křesťanské Moravy další slovanská etnika. Kdo se nepoddal, byl podmaněn. Závislá území se účastnila hospodářského, vojenského i náboženského života tzv. Velké Moravy, v níž byl Svatopluk svrchovaným panovníkem nad zemí i veškerým lidem.

Pronikání kulturních vlivů
přerostlo v mocenskou přítomnost Moravanů také v Hornomoravském úvalu. Přirozenou cestou z jádra knížectví na sever byl tok řeky Moravy, podél níž nejspíše již od pravěku existovala spojnice Dunaj–Balt, obchodní cesta, proslulá jako Jantarová stezka. Největší velkomoravská centra, u Bratislavy, Valy u Mikulčic i Veligrad v dnešní aglomeraci Uherského Hradiště, ležela na této strategické cestě a profitovala z obchodu. Významnou obchodní stanicí Jantarové stezky ve středním Pomoraví bylo hradisko Povel, existující již v době předvelkomoravské, jež v průběhu 9. století přerostlo v rozsáhlý sídelní celek, z něhož vzešel hrad a metropole Hané, město Olomouc.

Dominantou Olomouce
je hradní kopec vystupující nad nivu řeky Moravy a obtékaný jedním z jejích vedlejších ramen. Terénní útvar kopce sestává z trojice stejně vysokých návrší nesoucích jména patronů zde vystavěných kostelů – Michalské, Petrské a Václavské. Chrám sv. Václava byl knížecím kostelem přemyslovského raně středověkého hradu. Blízké návrší se sv. Petrem stálo v roce 1063 u obnovy moravského biskupství, Svatopetrský chrám byl označen za „matku všech kostelů provincie“. Skalní výšina nad řekou i církevní symbolika značně připomínají pražský Vyšehrad (Počátky naší státnosti č. 33–35). Celý kopec, ale zejména Michalské návrší byly výjimečné ještě četnými zdroji puklinové vody. Při srovnávání Vyšehradu a olomouckého kopce se nabízí ještě jedna pozoruhodná shoda: obojí byly strategické lokality vhodné k založení hradiště nebo dobře chráněného osídlení. Do 9. století se však Slované jejich obývání spíše vyhýbali, ač bylo okolí prokazatelně zalidněno. Obě přírodní dominanty byly s vysokou mírou pravděpodobnosti předurčeny k jinému účelu. Pro širší sídelní aglomeraci sloužily jako sněmovní místa významného předkřesťanského kultu. Obsazení olomouckého kopce a nahrazení staré víry křesťanskou symbolikou byly přímým důsledkem politiky Mojmírovců, kteří v 9. stol. ovládli Moravu, zaujali významné středisko obchodu v Olomouci a za knížete Svatopluka měli prostředky i sílu postoupit dále na sever.

Soudobé písemné prameny
o životě arcibiskupa Metoděje (?885) mluví o vynuceném křtu nejmenovaného, avšak mocného pohanského knížete kdesi na řece Visle. Několik řádek textu v podání některého z Metodějových žáků nám poskytuje svědectví o vlivu moravské církve v zemi severních sousedů v Polsku. Vynucování křtu však nebývalo dílem pokojných misií, ale vojenských tažení ve jménu šíření křesťanství. V úvahu připadá Svatoplukova expanze přes moravské Slezsko do jižního Polska, při níž byla ovládnuta země s některým s knížecích center. Takovým byl Krakov, kde nad Vislou dominuje posvátný Wawel. Krakov s královským hradem mají pro naše polské sousedy obdobnou symboliku jako Praha. Na Moravě toto postavení zaujímá (Brňané mne omluví) Olomouc. Stojí za úvahu, jakým významem v době Velké Moravy poutaly pozornost zmíněné budoucí metropole. Patrně tato místa bývala knížecími sídly se soustavou více hradišť, rozlehlá osídlení v okruhu kultovního jádra sněmovního charakteru.

Tradice krakovského Wawelu
souvisí, obdobně jako na pražském Vyšehradě, s dávným kultem „Kroka“. Krok či Krak je mytickou postavou také zdejších pověstí. Na Wawelu se potýká s drakem, nenasytným netvorem z nitra země. Démon hlubin tu vystupoval na povrch průduchem, „dračí“ jeskyní ve skále nad řekou, neboť slovo „valve = průduch“ není ničím jiným než názvem Wawelu. Skalní dóm uvnitř hory totiž skrýval moc, které se lidé obávali. Svátek zdejšího Kroka se oslavoval na jaře v období Velikonoc, jako poděkování za drakovu smrt. Hladový netvor byl zabit lstí, když mu Krokův syn, v novějších podáních mladý pastevec nebo rytíř, podstrčil v ovčí kůži zašitou síru. Shoda se starořeckou bájí, kde mysteriózní bůh Kronos pojídá své děti a nasycen kamením v ovčím rounu je uvržen do hlubin Tartaru, není náhodná (TAR-TAR, opak AR-AR-ATu, představoval nejhlubší místo na zemi). Také v Polsku, Čechách i na Moravě vnímáme Kroka jako neúprosného soudce, tím je čas – Kronos, zaručující v přírodě smrt i narození, koloběh ročních období. Bájný boj byl každé jaro oslavován jako božský zápas života se smrtí, vítězství jara nad hladovou zimou. Odchodem trýznivého období roku začínají pohanské svátky Velikonoc, které v novozákonním sdělení o Kristově ukřižování a zmrtvýchvstání převzalo také světové křesťanství. Kronos, Krok, Rok, Kruh, Kříž (Krux; řecké „x“ se vyslovuje „ch“) i jméno Krista a prolité Krve propojují dávno zastřenou minulost se současnou evropskou kulturou, aniž bychom bájeslovní souvislost tušili nebo o mocném starověkém kultu byli zpraveni. Vraťme se však do jižního Polska; pod Wawelem vyvěrají sirné prameny, které nejspíše daly vzniknout pověstem o drakově smrti. Krakův mýtus se pak otiskl do jména a symboliky města. Krakov jako významné kultovní a knížecí centrum musel přitahovat zájem mocenské i misijní politiky moravského Svatopluka.

Expanze do Polska
se uskutečnila mezi léty 873 a 882, počínaje návratem biskupa Metoděje z bavorského zajetí, tažení do Panonie v l. 883–884 již vázalo Svatoplukovy síly jižně od Moravy. V této době můžeme předpokládat stálou přítomnost Moravanů ve Slezsku. Pozůstatkem jsou opevněná hradiska v Chotěbuzi-Podoboře, Němčí nebo Dobroměři, nálezy zbraní a jezdecké výstroje velkomoravského původu. Kníže Svatopluk je zmiňován v krajových pověstech, jeho slezská účast by bez armády sotva byla myslitelná. Spojenecké síly a knížecí hradiska hájily hospodářskou základnu Velké Moravy a jako zázemí Svatoplukovu vojsku umožňovaly průchod do Malopolska, které vrcholilo uvedením tamního vládce do závislosti. V Krakově křesťanství nuceným křtem knížete ještě hlubší kořeny nezapustilo a Krakův kult zdaleka nepominul. Patrně tu však moravská církev zanechala nejméně jednu křesťanskou stavbu. Základy dřevěného kostela byly nalezeny na předpolí Wawelu, další církevní památky přibývaly již na Wawelském návrší. Uctívání Kraka se nejpozději v té době přeneslo na nedalekou hradištní polohu, kde se zachovala lidová tradice vršení Krakovy mohyly. Skon arcibiskupa Metoděje v roce 885 přinesl rozkol v moravské církvi. Rozchod Metodějových žáků mohl přispět k misijnímu působení i v započatém Malopolsku. Rozpadem Moravského knížectví po roce 907 vládnoucí elity opouštěly chudnoucí hrady i sídla, mezi nimi i další představitelé církve, kteří nacházeli uplatnění v nových metropolích, v Praze, Olomouci a nepochybně i v polském Krakově.

Z roku 965
pochází zpráva Ibráhima ibn Jakúba, vyslance kordóbského chalífy, o cestě z Prahy do Krakova. Obchodní středisko Malopolska tehdy přináleželo k území českého knížete Boleslava I., setrvalo v „moravském dědictví“, k němuž se pokračovatel přemyslovské dynastie hlásil. Spojnice Bohemie s východem se v raném středověku větvila právě při Olomouci. Po průchodu Trstenickou stezkou se cesty rozcházely na sever Hornomoravským úvalem k Moravské bráně a Krakovu. Podél řeky Moravy pak na jih k Veligradu a Dunaji. Jižním směrem se patrně někdy v létě roku 955 vydal kníže Boleslav I., aby pod svoji vládu získal i někdejší centrum Svatoplukovy říše. Věrnými spojenci mu byly velmožské rody z Polabí, držitelé Gradiče (Hradce Králové), Libice, Minic u Kutné Hory, Staré Kouřimi i dalších sídel. Jejich vazba ke křesťanské Moravě byla časnější a pevnější, než mohlo nabídnout malé knížectví vzešlé na Levém Hradci. V legendě o Bořivojově křtu také konverzi tohoto knížete vykonává biskup Metoděj ze Svatoplukovy vůle. Křest Čechů tak mohl být vynucen obdobně jako u vládce Krakova, pouze s tou výjimkou, že již nezapadl v čase, neboť politickými vazbami Svatopluka I. bylo prakticky rozhodnuto o jeho prvořadých zájmech v Bohemii. Kult na Vyšehradské skále ztratil někdejší sílu, ve vltavské aglomeraci se symbolem a dominantou stal nově budovaný Přemyslovský hrad Praha.
Radek Míka


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 02/2020
02/2020 číst aktuální číslo
Czt