Menu

Počátky naší státnosti 34 - Vyšehrad – ambice nezávislosti, první část

01. 12. 2014

Konec pohanského kultu
na skále, podle dávné tradice považované za Krokův hrad, Kosmasem zvaný Chrasten či Krasten, Krokův kámen (viz Počátky naší státnosti č. 33), souvisel s přijetím nové křesťanské víry. Místo nepozbylo na významu, jak nám zachovaly staré báje a pověsti, jen došlo k jeho přeměně v centrum nového, vládnoucí elitou přijatého náboženství. Když si po roce 1070 kníže Vratislav II. zvolil Vyšehrad za své sídlo, stavbě baziliky sv. Vavřince musel ustoupit již dřívější kostel, nejspíše zasvěcený svatému Klimentovi. Základy současného Vyšehradu tak byly položeny dlouho před Vratislavem, někým, kdo měl vliv i prostředky vystavět Svatoklimentský chrám v místě pro tuto zemi tak mýtickém. Lidem uznávaný a velmi starý „Krokův“ kult s věštírnou a soudní pravomocí setrvával v paměti generací. Jeho pohanskou podstatu mohl změnit teprve silou i skutky přesvědčivý panovník, pro nějž bylo křesťanství nástrojem budování státu.

V létě 2014
česká média zaplavila zpráva, že na Vyšehradě byl učiněn unikátní objev, který má váhu přepsat dějiny země. Pod základy raně románské baziliky sv. Vavřince byly nalezeny pozůstatky církevní stavby pozoruhodných rozměrů a neobvyklého tvarosloví, chrámu se třemi apsidami v protilehlých stěnách v rozvrhu kříže. Bez senzačních titulků je na místě informaci doplnit; základy tohoto věky skrytého kostela byly nalezeny při archeologických vykopávkách již o čtyřicetiletí dříve Bořivojem Nechvátalem. V roce 2014 proběhl revizní průzkum, který hmotu stavby upřesnil a interpretoval ji jako tzv. trikonchu. Rozměry a forma skutečně překračují měřítka tehdejší Bohemie. Kostel vznikl a sloužil před rokem 1070, následná stavba baziliky nerespektuje jeho základy a v objemu je téměř dvakrát větší. Pozoruhodná zjištění vyvolala opětovný zájem o křesťanské počátky Vyšehradu, hledané v zakladatelské aktivitě některého z českých vládců 10. nebo první poloviny 11. století, kam archeologové zbytky trikonchy datují. V retrospektivním pořadí mohl tímto mužem být kníže Spytihněv II. (1055–1061), Břetislav I. (1034–1055), Oldřich (1012–1033), Jaromír (1004–1012, 1034), Boleslav Chrabrý z polské větve piastovsko-přemyslovské (1002–1004), Boleslav III. (999–1002), Boleslav II. (972–999) a Boleslav I. (935–972). Panovníkům, jejichž vladařské činy jsou poměrně hodnověrně popsány v dobových letopisech, předcházejí knížata z nejranějších počátků přemyslovské genealogie, o kterých mluví více křesťanské legendy než doložitelná fakta; Svatý Václav (921–935), jeho babička Svatá Ludmila (921) a otec Vratislav I. (915–921). Pokud máme být důslední, je na místě zmínit i Spytihněva I. (895–915) a mocného knížete Moravanů Svatopluka (870–895), v jehož době byl do čela Bohemie dosazen Bořivoj (?883–889). S výběrem nejvhodnějšího z kandidátů na „zakladatele Vyšehradu“ by nám mohly pomoci písemné památky, které zároveň poodhalí i dějinné souvislosti s nejstarším kostelem.

Na vyšehradské skále
počátkem 11. století kostel již stával, a to nijak bezvýznamný. Mluví o něm kronika Dětmara z Meseburku vztahující se k událostem ze září roku 1004. Tehdy prý zvony vyšehradského kostela oznámily vstup právoplatného knížete Jaromíra do země s vojskem krále Jindřicha II. a přispěly k překotnému útěku Boleslava Chrabrého ze stoličného hradu Praha. Kronikář Kosmas informace doplňuje o dřívější Jaromírův azyl na Vyšehradě poté, co u Velízu strpěl hořké ponížení od Vršovců (1002). Na Vyšehradě se údajně konala i sláva při příležitosti Jaromírova návratu na trůn Bohemie. Denáry ražené za vlády Boleslava II. a Jaromíra přinášejí svými opisy VVISEG, VAISG, VSEGRAD zprávu o jménu „Vyšehrad“ a jsou uváděny jako důkaz existence zdejšího knížecího hradu s mincovnou. Nutno však připomenout starší indicie tohoto pojmenování pro širší sídelní aglomeraci na obou březích Vltavy i eventualitu, že označení „Vyšehrad“ se výhradně na lokalitu bájného či již skutečného knížecího sídla přeneslo teprve v 10. či 11. století. Pokud tehdy místo nabývalo významu hradu, při knížecím paláci byl křesťanský kostel takřka povinností. Ve zdejším palácovém okrsku však stávala rotunda sv. Jana, skromnější a výrazně mladší než kostel na základech trikonchy. Navíc, archeology zjištěná trikoncha leží vně původních hradeb, nemá obvyklou formu církevní stavby přemyslovské hradské správy a nejspíše předchází i výstavbě knížecího sídla.

Prvopočátky hradu
na vltavském pravobřeží provázejí rozpaky. Doklad o opevnění Vyšehradu pochází teprve z 11. století, se stavbou se započalo snad za pohnuté vlády knížete Jaromíra. Jeho otec i děd, Boleslav II. a Boleslav I., měli své sídlo na hradě Praha, s knížecím stolcem a hrobkou rodového světce knížete Václava. V roce 973 bylo při pražském kostele sv. Víta a sv. Václava zřízeno biskupství. Pražský hrad tak měl veškeré náležitosti sídla vládce, kdo ovládal „Prahu“, byl knížetem celé Bohemie. Až přelom 10. a 11. století přinesl mocenský rozvrat. Boleslav III. byl neschopný a mstivý panovník, jeho mladší bratr Jaromír se v zájmu vlastní bezpečnosti patrně uchýlil na protější dominantu do blízkosti něčím významného a také chráněného kostela. Obdobně se o půlstoletí později zachoval Vratislav II., když před svými bratry knížetem Spytihněvem a pak i ctižádostivým biskupem Gebhartem přesídlil na Vyšehrad. Tam svoji nezávislost posílil založením kapituly podřízené přímo stolci sv. Petra, římskému papeži. Ve středověkém vnímání byl Řím centrem světa, o římské tradice se opírala moc papežů i křesťanského císaře. Vyšehrad tudíž od počátku sledoval odlišný záměr, na skryté minulosti stavěla i existence „mocenského protipólu“ knížecímu hradu Praha. Za Vratislava II. byla na místě původního a nejspíše již (formálně i staticky) nevyhovujícího kostela vystavěna bazilika tzv. hirsauského typu, inspirovaná clunyjským reformním hnutím ve Francii, v domácím prostředí zprostředkovaným přes Sasko. S tím patrně souvisí i nově zvolené patrocinium sv. Vavřince. Řada okolností nasvědčuje, že stavitelem nejstaršího a tvaroslovím neobvyklého kostela nebyl kníže Jaromír ani žádný z jeho pokračovatelů. V době jejich vlády v letech 1004–1061 kostel na Vyšehradě již existoval. Za Vratislava II. však neplnil svůj účel a byl stržen. Chrám na základech trikonchy vznikl v 10. století. Vodítkem k osvětlení křesťanských dějin bájné skály nad Vltavou je „ztracený“ kostel svatého Klimenta.

Zpráva o vyšehradském zasvěcení
svatému Klimentu pochází z opisu zakládací listiny Vyšehradské kapituly datované k roku 1088. Zde je latinsky zaznamenáno „Ad ecclesiam SS. Apostoli Petri et Pauli sanctique Clementis Mart. et Pont. in civitate Vyssegrad constructam“. Patrocinium (nikoliv sám kostel) je zmiňováno v souvislosti se založením kapitulního chrámu, při němž se později Svatý Kliment uvádí již jen jako kaple. Existenci kaple sv. Klimenta na hoře Vyšehradské stvrzují i listiny králů Přemysla Otakara I. z r. 1222 a krále Václava II. z r. 1240. Kaple zanikla nejspíše někdy v bouřlivém 15. století za husitských nepokojů, Svatoklimentské patrocinium se však nadále udrželo v titulu kapitulního kostela, který až do 18. století nesl jméno sv. Petra, Pavla a Klimenta. Malou kapli tohoto zasvěcení opětovně zřídil v roce 1873 kanovník Václav Štulc v budově proboštství, se záměrem uchovat paměť na nejstarší kostel vyšehradský, který podle tradice dal stavět kníže Bořivoj (!). Kostel svatého Klimenta na Vyšehradě po léta vzbuzoval mezi odborníky pochybnosti a u řady historiků jeho existence dodnes nenachází větší podporu. A to i přes nesporný fakt, že archeologové v 60. letech 20. století pod základy zaniklé románské baziliky sv. Vavřince skutečně odhalili starší stavbu, zprvu pokládanou za menší kostel křížové dispozice. Již při této příležitosti vyvstala otázka, zda kostel mohl být oním sanctique Clementis, o němž podává zprávu zakládací listina kapituly. Patrocinium sv. Klimenta se totiž poněkud vymyká zvyklostem převážně latinsky orientovaného kléru v Bohemii 10. a 11. století, církevně podřízeného bavorskému Řeznu a po roce 973 zřízením pražského biskupství příslušné arcidiecézi v Mohuči. Svatý Kliment spíše upomíná na staroslověnskou liturgii a písemnictví, které do naší krajiny doputovalo z Moravy třetí třetiny 9. století společně s tradicí a žáky věhlasného arcibiskupa Slovanů sv. Metoděje.

Svatý Kliment
se v 1. století po Kristu stal druhým římským biskupem, přímým nástupcem svatého Petra. Podle legendy jej římský císař Traján poslal do vyhnanství do Chersonu, na poloostrov Krym u Černého moře. Protože ani tam nepřestával hlásat křesťanskou víru, byl na císařův rozkaz svržen do moře s kotvou uvázanou kolem krku. Krymští křesťané jeho tělo vyzdvihli a nad Klimentovým hrobem vystavěli kapli. Svatý Kliment podle křesťanské tradice patří k prvním mučedníkům, bývá zobrazován s kotvou a rybou, které připomínají oběť ve vodní hlubině. Téměř o sedm století později, v roce 861, přišli do Chersonu vyslanci byzantského císaře, Konstantin zvaný Filosof a jeho starší bratr Michael. Zbožnost jim vnukla myšlenku nalézt tělo mučedníka Klimenta a jeho svaté ostatky přenést do Konstantinopole nebo Říma. Jak se rozhodli, tak v duchu své víry i učinili. Tato pozoruhodná dvojice v zemích Slovanů proslula pod jmény Cyril a Metoděj. Oba bratři byli vysláni na Moravu jako byzantští zvěstovatelé křesťanství, roku 863 s sebou přinesli také ostatky svatého Klimenta. Svatoklimentské patrocinium proto významně souvisí s misijní činností soluňských bratří a zejména s působností prvního moravského arcibiskupa Metoděje ve Svatoplukově slovanské expanzi.

Bohemie
v osmdesátých letech 9. století podléhala moravskému knížeti Svatoplukovi, jednomu z nejmocnějších panovníků raně středověké Evropy. Svatopluk disponoval vojenskou silou, které se obávali i franští králové. Ve jménu křesťanství vstupoval do zemí sousedů, do Polabí, Polska i Panonie. V jeho moci bylo podmaňovat si místní aristokracii, regionální knížata jako byl Bořivoj, kteří pod tlakem okolností více či méně dobrovolně přistupovali na křesťanskou víru. Také založení kostela na Bořivojově Levém Hradci, datovaného do let 883–84, a jeho zasvěcení svatému Klimentovi tehdy bezpochyby vyšlo ze Svatoplukovy vladařské vůle, zprostředkované Metodějem a jeho moravskou církví. Svatoplukovo „křesťanské“ vojsko při expanzi zaujímalo strategické polohy, obsazovalo významná hradiště, ničilo pohanské idoly. Při vstupu Moravanů do vltavského údolí zanikala stará kultovní místa, byla nahrazována novou křesťanskou symbolikou. Stranou tohoto zájmu jistě nezůstal ani Vyšehrad, tehdy ještě kultovní skála mezi lidem uctívaná jako Krokův kámen.

Ordál
svrhávání odsouzenců do vodních hlubin, soud, který provázel smrt mučedníka svatého Klimenta, nejspíše mohl dát podnět také k zasvěcení zdejšího křesťanského chrámu. Svatý Kliment na Vyšehradské skále se ikonicky vypořádal s pohanskou minulostí Krakova obětiště. Avšak zdejší kostel jako místo křtu, chrám s baptisteriem, v němž se symbolickým ponořením slavilo znovuzrození člověka ve víře v Ježíše Krista? Příliš smělá fantazie? Nebo také reálná hypotéza, vysvětlení církevního významu Vyšehradu oproti světské moci panovníků, jejímž centrem se měl stát knížecí hrad Praha na protější straně Vltavy. Do zastřených a nejspíše i přepisovaných dějů křesťanské Bohemie 10. století nahlédneme v příštím pokračování.
Radek Míka


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001