Počátky naší státnosti 33 – Vyšehrad – Krokův kámen
13. 07. 2014
Úvod do naší historie
zprostředkovávají báje a pověsti. Jejich literární podoba (Kosmas,
Pulkava, Hájek, Jirásek…) není reálným obrazem dávné skutečnosti, ale
zrcadlem vypravěčova poznání. Vzniká nový příběh postavený na
zlomcích či ozvěně mnohdy již autorovi nesrozumitelných faktů.
K předním místům opředeným bájemi a tajemnem, které žádný
z letopisců v úvodu do českých dějin neopomněl zmínit, patří skála
nad řekou Vltavou, již v naší současnosti nenazveme jinak než
Vyšehrad.
Vyšehrad je dnes
součástí pražského panoramatu a novogotické věže baziliky sv. Petra a
Pavla vyvažují na druhém břehu Vltavy hradčanskou katedrálu svatého
Víta. Pražský hrad a Vyšehrad, dvě nejvýznamnější lokality
přemyslovského státu, jako by odedávna byly jádrem sídelní aglomerace.
Přesto ve starých pověstech o výšině knížecího hradu neslyšíme, ale
skála nad řekou na sebe váže bájnou minulost jako magnet. S Vyšehradem si
spojujeme soudce Kroka, kněžnu Libuši, prvního z dynastie budoucích
českých králů Přemysla, Horymírův soud, tady prý vědma Libuše
prorokovala hvězdnou slávu Prahy. Naproti tomu knížecí hrad se svojí
světskou i církevní mocí až do historického období českých dějin
zůstává ve stínu bájí o tzv. Vyšehradu.
Název Vyšehrad
je značně rozšířené pojmenování pro sídla Slovanů, obecně ve významu
opevněného „města“ ve výšinné poloze na kopci či ostrožně
chráněné svahy. Vyšehrady známe z Polska i Panonie, několik Višegradů
je také v Srbsku. Samo jméno není tudíž nijak výjimečné a pro bájnou
minulost našeho Vyšehradu není vodítkem. Vyšehrady naopak může být
původním pojmenováním širší lokality současné Prahy. Dějiny Loršské,
známé i jako tzv. Pilgrimova falza, sahají k 9. století a uvádějí
tento název v posloupnosti místních jmen. Text obhajující působnost
bavorské církevní provincie mluví o tzv. Moesii, ve které jsou od
východu: Tyrana (Trnava), Nytraba (Nitra), Seclavia (patrně rozlehlá
aglomerace podél řeky Moravy), Vetrava (? Olomouc, Hradec), Curimia (Kouřim),
Wissegrada a na konci Herbipolis, což je staré pojmenování pro Würzburg
v dnešním Německu. Mezi Kouřimí a Würzburgem tak leželo významné
osídlení specifické několika výšinnými hrady. Takovým místem je
budoucí město na Vltavě mezi přítokem Mže na jihu a Labem na severu,
které je Prahou zváno až koncem 9. století podle nově založeného
knížecího hradu.
Nad soutokem Vltavy a Mže
(Berounky) vznikla nejpozději ve 2. století před Kristem významná
sídelní aglomerace připisovaná Keltům, kmeni Bójů, s ústředním
hradištěm na Závisti. Jeho dobové pojmenování není známo, Římané tato
keltská hrazená „města“ zvali obecně oppidum. To „pražské“
patřilo k největším v české kotlině a navazovalo na soustavu oppid a
sídel Bójů na Vltavě a jejích přítocích u Mže a Ogary, jak řeku Ohři
nazývali již dávní Keltové. Kontinuita osídlení v širší aglomeraci
budoucí metropole nejspíše přetrvávala i v době tzv. stěhování
národů po rozpadu římského impéria v 5–6. století, neboť na cesty
podél Ohře a Labe navazovaly pradávné transkontinentální komunikace.
Vltavské údolí s okolní členitou krajinou poskytovaly zbytkům původního
i nově příchozímu obyvatelstvu (s rostoucím podílem slovanského etnika)
poměrně bezpečné útočiště. Někdy v té době byly osidlovány
vyvýšené, snadněji hájitelné polohy ostrožen a planin oddělených
roklemi, mnohde s využitím předchozích pravěkých fortifikací.
Nejpozději k 8. století lze klást počátky zdejších opevněných
hradišť Slovanů, kteří v průběhu předchozích generací asimilovali
nejen původní osídlení, ale nepochybně vstřebávali i jeho kulturní
vlivy. Nelze pominout ani významnou skutečnost, že Vltava a Mže spojovaly
českou kotlinu s rozvinutějším, tehdy již křesťanským Podunajím
(zejména s centry v Salcburku a Řezně). Po Labi pak přicházely vlivy
z východu, z rodící se říše Moravanů.
Na skále nad Vltavou
však žádný hrad až do pozdního 10. století nejspíše nestál,
archeologický výzkum zde dosud žádnou starší fortifikaci ani osídlení
neodhalil. Mince ražené knížetem Boleslavem II. se zkomoleným názvem
Vyšehrad (VSEGRAD, WISEG, VAISG) mohou ještě reflektovat přechodné období
neustáleného názvosloví, tedy původní pojmenování Prahy. Kronikář
Kosmas v souvislosti s bájným Vyšehradem dokonce zmiňuje bizarní historku
o hradu zde postaveném z chrastí, a místo nejprve nazývá Chrastenem.
Teprve poté sem umisťuje sídlo bájné Libuše a skále přidává jméno
Vyšehrad. Kosmův Chrasten, latinsky zapsaný jako Hvrasten, však zaslouží
hlubší pozornost, neboť jméno v sobě uchovává pozoruhodnou minulost a je
klíčem k poznání Vyšehradu.
**Pověstí o Krokovi **
pokračuje Kosmovo podání nejstarších bájí poté, co se okolo Řípu
usadili lidé vedení praotcem zvaným Boemus. Kronikář píše; „Kdys žil
jeden muž jménem Krok. Podle jeho jména byl znám hrad, již stromovým
zarostlý, v lese u vsi Zbečna. Byl to pán svého věku dokonalý, bohatý
pozemskými statky, v úsudku rozvážný a důmyslný. K němu scházeli se
lidé jak včely k úlům, nejen z vlastního jeho rodu, nýbrž všichni
z celé země, aby je rozsuzoval. Tento znamenitý muž měl tři dcery, jimž
příroda udělila nemenší poklady moudrosti, nežli jaké dává
mužům…“ Text vychází z velmi starých mýtů, jak si je ústně po
staletí předávali naši předkové, když ještě neznali ani písma, kterým
by je uměli zaznamenat. Až teprve latinsky vzdělaný kanovník pražské
kapituly Kosmas na počátku 12. století zachytil pradávnou pověst
o jakémsi Krokovi. Z tzv. bájného vyprávění starců znal pouze jméno,
které latinsky zapsal Crocco, a dávno již zaniklé sídlo, které nazval
hradem. Nejdůležitější Krokovou vlastností byl však úsudek, rozvaha a
důmysl v jeho rozhodování, proto byl Krok vyvolen lidi rozsuzovat, každého
bez ohledu na jeho kmen či rod. Soudil všechen lid celé země. Kdo byl oním
bájným Krokem, komu příslušelo soudit lidské činy? Člověku? Ne, pouze
bohům. Vždyť dodnes „poslední soud“ vynáší Bůh, i v současných
soudních síních najdeme symbol Ježíše Krista, Božího syna. Bůh měří
lidské pohnutky i rozhodování… Proto vyvstává otázka: patřil „soudce
Krok“ k dávným božstvům?
Vypravme se ke Krokovu hradu
Kosmas píše o poloze u vsi Zbečna, kde nad řekou Mží ční z vody
skála, v místním povědomí známá jako Kazín. Mohutným skaliskem nad
touže řekou je Tetín, dávné hradiště spojované s posledním soudem –
obětí – kněžny svaté Ludmily. Kazi i Teta, obě byly v Kosmově
podání dcerami soudce Kroka. Krokovo sídlo pak lidová tradice klade na
vyšehradskou skálu, nedaleko soutoku Mže a Vltavy, kde svůj bájný hrad
měla třetí a nejvýznamnější z Krokových dcer, již Kosmas pojmenoval
Libuše. latinsky Libissa. Skála nad řekou byla místem věšteckých výroků
a soudů nad spory lidí. Kosmova zmínka o zdejším jménu Chrasten pak
pozoruhodně zapadá do bájeslovné historie. Název nemá nic společného
s hradem z chrastí. Latinský zápis Hvrasten nepřesně interpretoval
fonetické znění, které mohlo být Krasten, Krakstein – Krokův neboli
Krakův kámen! Skála – stein, stone související s kultem bájného
Kraka. Její rituální význam ještě umocňuje orientace strmé stěny
k západu, nad vodou „zánik“ slunečního svitu otevírá vstupní bránu
do podsvětí. Tato okolnost vysvětluje i pozdní založení skutečného
hradu v poloze posvátného kultu, místa, které bylo pro obyčejné lidi
„tabu“, neboť Krakův kámen byl významným věšteckým a rituálním
místem. Zdejší Libuše byla přece vědma, zasvěcená rituálu pohanských
božstev, nesmírně vlivná žena, podle Kosmase zvaná Libissa. Nabízí se
líbivé české jméno „odtabuizovat“, LIBISS číst odzadu a koncový
vokál přiřadit zpátky na konec: SIBILA. Zda „Libušino“ jméno vytvořil
starořeckých dějin znalý Kosmas, nebo mezi lidem bylo skutečně v tomto
tvaru užíváno, je věcí dalšího bádání. Lze pouze dodat, že ve
starší Kristiánově legendě z konce 10. století se v souvislosti se
založením hradu jménem Praha zmiňuje pouze jakási hadačka, její jméno
autor legendy neuvádí.
Křesťanský kostel na Vyšehradě
vznikl záhy po vzniku českého knížectví. Archeologický průzkum zde
narazil na základy kostela s křížovou dispozicí, které předcházely již
baziliku sv. Vavřince. O jeho stáří se vedou spory, nejspíše se jednalo
o kostel svatého Klimenta, jehož patrocinium s sebou na Moravu a do Čech
přinesli svatý Konstantin a Metoděj již ve druhé polovině 9. století.
V každém případě to byl jeden z prvních křesťanských svatostánků,
které vznikaly jen na místech zvláštního významu. Nejstarší památkou
Vyšehradu totiž budou tři kamenné stély neznámého původu a nejasného
významu, od kostela vzdálené jen několik desítek metrů. Říká se jim
„Čertovy sloupy“ a podle jedné z pověstí je tu ztratil (zanechal)
ďábel, rohatý čert. Jak můžeme pověsti rozumět? Ďábel je padlý
anděl, dříve obyvatel nebeského – duchovního světa, který za své
činy skončil v pekelných hlubinách země. Jeho moc tím však nevyprchala,
naopak, stal se obávaným duchem, Pánem podsvětí. Tzv. Čertovy sloupy
právě tady na Vyšehradě měly svůj význam. Z Vyšehradu vědma Libuše
soudila lid „podle Kroka“. U každého soudu stojí obvinění
z nějakého zločinu, zločin byl považován za posedlost temným duchem a
„posedlí“ byli uvázáni a souzeni u Krakorců – Čertových sloupů.
Věc končila vykonáním rozsudku vyšší mocí, kde právo nad obviněným
přebírají příslušná božstva, v tomto případě Krak – duch
podsvětí. Krok, Krak, Krake, Kraken, krokodýl, drak i podivný vodní tvor
rak či krab jsou příšernými obrazy téhož, lidským zpodobněním
tajemného a obávaného démona hlubin (Všudybyl, Počátky č.7). Mýtický
Krak představoval ty nejmocnější síly země a moří, jenom Krak měl
právo konečného rozhodnutí o vině souzeného člověka.
Jeden „Vyšehradský proces“
dobře známe z pověsti o Horymírovi. Horymír, vladyka ze vsi Neumětely,
dopustil se na svém lidu zločinu a byl za to souzen. Před porotou předních
velmožů stál jako obviněný. Horymír byl odsouzen, míru jeho skutku, vinu,
však neposuzovali sami lidé. Obyčejný člověk býval svržen ze skály do
vodních hlubin. Přežil-li, byl svobodný, duch podsvětí jej odmítl,
neshledal jeho vinu. Horymír coby muž urozeného původu mohl Krokův soud
podstoupit v sedle koně. Právě jeho Šemík mu zachránil život, když pád
ze skály na vodní hladinu smrtelně zranil koně, nikoliv jezdce. Horymír
vyvázl živ a z pohledu tehdejšího práva byl před lidmi i bohy osvobozen.
Tato pověst byla zapsána až někdy ve 14. nebo 15. století, ale netřeba
pochybovat o jejím velmi starém racionálním jádru. Ještě středověká
inkvizice obviněné z čarodějnictví (posedlosti ďáblem) podrobovala
zkoušce vodou; oběť takových praktik zpravidla utonula.
Místa rituálního soudu
byla vlastní všem dávným kulturám. U nás i jinde ve světě si lidé
vybírali dechberoucí polohy vysoko nad vodní hladinou. Takový byl pražský
Vyšehrad-Krasten, Tetín i Kazín. Také Morava má svůj soudní Vyšehrad,
patrně je jím dávná kultovní skála uprostřed Olomouce, na níž později
vyrostl přemyslovský hrad s kostelem sv. Václava. Můžeme se dohadovat
o obdobném původu polského Krakova, kde na skále nad řekou Vislou dnes
najdeme hrad Wawel.
Radek Míka
