Menu

Počátky naší státnosti 33 – Vyšehrad – Krokův kámen

13. 07. 2014

Úvod do naší historie
zprostředkovávají báje a pověsti. Jejich literární podoba (Kosmas, Pulkava, Hájek, Jirásek…) není reálným obrazem dávné skutečnosti, ale zrcadlem vypravěčova poznání. Vzniká nový příběh postavený na zlomcích či ozvěně mnohdy již autorovi nesrozumitelných faktů. K předním místům opředeným bájemi a tajemnem, které žádný z letopisců v úvodu do českých dějin neopomněl zmínit, patří skála nad řekou Vltavou, již v naší současnosti nenazveme jinak než Vyšehrad.

Vyšehrad je dnes
součástí pražského panoramatu a novogotické věže baziliky sv. Petra a Pavla vyvažují na druhém břehu Vltavy hradčanskou katedrálu svatého Víta. Pražský hrad a Vyšehrad, dvě nejvýznamnější lokality přemyslovského státu, jako by odedávna byly jádrem sídelní aglomerace. Přesto ve starých pověstech o výšině knížecího hradu neslyšíme, ale skála nad řekou na sebe váže bájnou minulost jako magnet. S Vyšehradem si spojujeme soudce Kroka, kněžnu Libuši, prvního z dynastie budoucích českých králů Přemysla, Horymírův soud, tady prý vědma Libuše prorokovala hvězdnou slávu Prahy. Naproti tomu knížecí hrad se svojí světskou i církevní mocí až do historického období českých dějin zůstává ve stínu bájí o tzv. Vyšehradu.

Název Vyšehrad
je značně rozšířené pojmenování pro sídla Slovanů, obecně ve významu opevněného „města“ ve výšinné poloze na kopci či ostrožně chráněné svahy. Vyšehrady známe z Polska i Panonie, několik Višegradů je také v Srbsku. Samo jméno není tudíž nijak výjimečné a pro bájnou minulost našeho Vyšehradu není vodítkem. Vyšehrady naopak může být původním pojmenováním širší lokality současné Prahy. Dějiny Loršské, známé i jako tzv. Pilgrimova falza, sahají k 9. století a uvádějí tento název v posloupnosti místních jmen. Text obhajující působnost bavorské církevní provincie mluví o tzv. Moesii, ve které jsou od východu: Tyrana (Trnava), Nytraba (Nitra), Seclavia (patrně rozlehlá aglomerace podél řeky Moravy), Vetrava (? Olomouc, Hradec), Curimia (Kouřim), Wissegrada a na konci Herbipolis, což je staré pojmenování pro Würzburg v dnešním Německu. Mezi Kouřimí a Würzburgem tak leželo významné osídlení specifické několika výšinnými hrady. Takovým místem je budoucí město na Vltavě mezi přítokem Mže na jihu a Labem na severu, které je Prahou zváno až koncem 9. století podle nově založeného knížecího hradu.

Nad soutokem Vltavy a Mže
(Berounky) vznikla nejpozději ve 2. století před Kristem významná sídelní aglomerace připisovaná Keltům, kmeni Bójů, s ústředním hradištěm na Závisti. Jeho dobové pojmenování není známo, Římané tato keltská hrazená „města“ zvali obecně oppidum. To „pražské“ patřilo k největším v české kotlině a navazovalo na soustavu oppid a sídel Bójů na Vltavě a jejích přítocích u Mže a Ogary, jak řeku Ohři nazývali již dávní Keltové. Kontinuita osídlení v širší aglomeraci budoucí metropole nejspíše přetrvávala i v době tzv. stěhování národů po rozpadu římského impéria v 5–6. století, neboť na cesty podél Ohře a Labe navazovaly pradávné transkontinentální komunikace. Vltavské údolí s okolní členitou krajinou poskytovaly zbytkům původního i nově příchozímu obyvatelstvu (s rostoucím podílem slovanského etnika) poměrně bezpečné útočiště. Někdy v té době byly osidlovány vyvýšené, snadněji hájitelné polohy ostrožen a planin oddělených roklemi, mnohde s využitím předchozích pravěkých fortifikací. Nejpozději k 8. století lze klást počátky zdejších opevněných hradišť Slovanů, kteří v průběhu předchozích generací asimilovali nejen původní osídlení, ale nepochybně vstřebávali i jeho kulturní vlivy. Nelze pominout ani významnou skutečnost, že Vltava a Mže spojovaly českou kotlinu s rozvinutějším, tehdy již křesťanským Podunajím (zejména s centry v Salcburku a Řezně). Po Labi pak přicházely vlivy z východu, z rodící se říše Moravanů.

Na skále nad Vltavou
však žádný hrad až do pozdního 10. století nejspíše nestál, archeologický výzkum zde dosud žádnou starší fortifikaci ani osídlení neodhalil. Mince ražené knížetem Boleslavem II. se zkomoleným názvem Vyšehrad (VSEGRAD, WISEG, VAISG) mohou ještě reflektovat přechodné období neustáleného názvosloví, tedy původní pojmenování Prahy. Kronikář Kosmas v souvislosti s bájným Vyšehradem dokonce zmiňuje bizarní historku o hradu zde postaveném z chrastí, a místo nejprve nazývá Chrastenem. Teprve poté sem umisťuje sídlo bájné Libuše a skále přidává jméno Vyšehrad. Kosmův Chrasten, latinsky zapsaný jako Hvrasten, však zaslouží hlubší pozornost, neboť jméno v sobě uchovává pozoruhodnou minulost a je klíčem k poznání Vyšehradu.

**Pověstí o Krokovi **
pokračuje Kosmovo podání nejstarších bájí poté, co se okolo Řípu usadili lidé vedení praotcem zvaným Boemus. Kronikář píše; „Kdys žil jeden muž jménem Krok. Podle jeho jména byl znám hrad, již stromovým zarostlý, v lese u vsi Zbečna. Byl to pán svého věku dokonalý, bohatý pozemskými statky, v úsudku rozvážný a důmyslný. K němu scházeli se lidé jak včely k úlům, nejen z vlastního jeho rodu, nýbrž všichni z celé země, aby je rozsuzoval. Tento znamenitý muž měl tři dcery, jimž příroda udělila nemenší poklady moudrosti, nežli jaké dává mužům…“ Text vychází z velmi starých mýtů, jak si je ústně po staletí předávali naši předkové, když ještě neznali ani písma, kterým by je uměli zaznamenat. Až teprve latinsky vzdělaný kanovník pražské kapituly Kosmas na počátku 12. století zachytil pradávnou pověst o jakémsi Krokovi. Z tzv. bájného vyprávění starců znal pouze jméno, které latinsky zapsal Crocco, a dávno již zaniklé sídlo, které nazval hradem. Nejdůležitější Krokovou vlastností byl však úsudek, rozvaha a důmysl v jeho rozhodování, proto byl Krok vyvolen lidi rozsuzovat, každého bez ohledu na jeho kmen či rod. Soudil všechen lid celé země. Kdo byl oním bájným Krokem, komu příslušelo soudit lidské činy? Člověku? Ne, pouze bohům. Vždyť dodnes „poslední soud“ vynáší Bůh, i v současných soudních síních najdeme symbol Ježíše Krista, Božího syna. Bůh měří lidské pohnutky i rozhodování… Proto vyvstává otázka: patřil „soudce Krok“ k dávným božstvům?

Vypravme se ke Krokovu hradu
Kosmas píše o poloze u vsi Zbečna, kde nad řekou Mží ční z vody skála, v místním povědomí známá jako Kazín. Mohutným skaliskem nad touže řekou je Tetín, dávné hradiště spojované s posledním soudem – obětí – kněžny svaté Ludmily. Kazi i Teta, obě byly v Kosmově podání dcerami soudce Kroka. Krokovo sídlo pak lidová tradice klade na vyšehradskou skálu, nedaleko soutoku Mže a Vltavy, kde svůj bájný hrad měla třetí a nejvýznamnější z Krokových dcer, již Kosmas pojmenoval Libuše. latinsky Libissa. Skála nad řekou byla místem věšteckých výroků a soudů nad spory lidí. Kosmova zmínka o zdejším jménu Chrasten pak pozoruhodně zapadá do bájeslovné historie. Název nemá nic společného s hradem z chrastí. Latinský zápis Hvrasten nepřesně interpretoval fonetické znění, které mohlo být Krasten, Krakstein – Krokův neboli Krakův kámen! Skála – stein, stone související s kultem bájného Kraka. Její rituální význam ještě umocňuje orientace strmé stěny k západu, nad vodou „zánik“ slunečního svitu otevírá vstupní bránu do podsvětí. Tato okolnost vysvětluje i pozdní založení skutečného hradu v poloze posvátného kultu, místa, které bylo pro obyčejné lidi „tabu“, neboť Krakův kámen byl významným věšteckým a rituálním místem. Zdejší Libuše byla přece vědma, zasvěcená rituálu pohanských božstev, nesmírně vlivná žena, podle Kosmase zvaná Libissa. Nabízí se líbivé české jméno „odtabuizovat“, LIBISS číst odzadu a koncový vokál přiřadit zpátky na konec: SIBILA. Zda „Libušino“ jméno vytvořil starořeckých dějin znalý Kosmas, nebo mezi lidem bylo skutečně v tomto tvaru užíváno, je věcí dalšího bádání. Lze pouze dodat, že ve starší Kristiánově legendě z konce 10. století se v souvislosti se založením hradu jménem Praha zmiňuje pouze jakási hadačka, její jméno autor legendy neuvádí.

Křesťanský kostel na Vyšehradě
vznikl záhy po vzniku českého knížectví. Archeologický průzkum zde narazil na základy kostela s křížovou dispozicí, které předcházely již baziliku sv. Vavřince. O jeho stáří se vedou spory, nejspíše se jednalo o kostel svatého Klimenta, jehož patrocinium s sebou na Moravu a do Čech přinesli svatý Konstantin a Metoděj již ve druhé polovině 9. století. V každém případě to byl jeden z prvních křesťanských svatostánků, které vznikaly jen na místech zvláštního významu. Nejstarší památkou Vyšehradu totiž budou tři kamenné stély neznámého původu a nejasného významu, od kostela vzdálené jen několik desítek metrů. Říká se jim „Čertovy sloupy“ a podle jedné z pověstí je tu ztratil (zanechal) ďábel, rohatý čert. Jak můžeme pověsti rozumět? Ďábel je padlý anděl, dříve obyvatel nebeského – duchovního světa, který za své činy skončil v pekelných hlubinách země. Jeho moc tím však nevyprchala, naopak, stal se obávaným duchem, Pánem podsvětí. Tzv. Čertovy sloupy právě tady na Vyšehradě měly svůj význam. Z Vyšehradu vědma Libuše soudila lid „podle Kroka“. U každého soudu stojí obvinění z nějakého zločinu, zločin byl považován za posedlost temným duchem a „posedlí“ byli uvázáni a souzeni u Krakorců – Čertových sloupů. Věc končila vykonáním rozsudku vyšší mocí, kde právo nad obviněným přebírají příslušná božstva, v tomto případě Krak – duch podsvětí. Krok, Krak, Krake, Kraken, krokodýl, drak i podivný vodní tvor rak či krab jsou příšernými obrazy téhož, lidským zpodobněním tajemného a obávaného démona hlubin (Všudybyl, Počátky č.7). Mýtický Krak představoval ty nejmocnější síly země a moří, jenom Krak měl právo konečného rozhodnutí o vině souzeného člověka.

Jeden „Vyšehradský proces“
dobře známe z pověsti o Horymírovi. Horymír, vladyka ze vsi Neumětely, dopustil se na svém lidu zločinu a byl za to souzen. Před porotou předních velmožů stál jako obviněný. Horymír byl odsouzen, míru jeho skutku, vinu, však neposuzovali sami lidé. Obyčejný člověk býval svržen ze skály do vodních hlubin. Přežil-li, byl svobodný, duch podsvětí jej odmítl, neshledal jeho vinu. Horymír coby muž urozeného původu mohl Krokův soud podstoupit v sedle koně. Právě jeho Šemík mu zachránil život, když pád ze skály na vodní hladinu smrtelně zranil koně, nikoliv jezdce. Horymír vyvázl živ a z pohledu tehdejšího práva byl před lidmi i bohy osvobozen. Tato pověst byla zapsána až někdy ve 14. nebo 15. století, ale netřeba pochybovat o jejím velmi starém racionálním jádru. Ještě středověká inkvizice obviněné z čarodějnictví (posedlosti ďáblem) podrobovala zkoušce vodou; oběť takových praktik zpravidla utonula.

Místa rituálního soudu
byla vlastní všem dávným kulturám. U nás i jinde ve světě si lidé vybírali dechberoucí polohy vysoko nad vodní hladinou. Takový byl pražský Vyšehrad-Krasten, Tetín i Kazín. Také Morava má svůj soudní Vyšehrad, patrně je jím dávná kultovní skála uprostřed Olomouce, na níž později vyrostl přemyslovský hrad s kostelem sv. Václava. Můžeme se dohadovat o obdobném původu polského Krakova, kde na skále nad řekou Vislou dnes najdeme hrad Wawel.
Radek Míka


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 02/2020
02/2020 číst aktuální číslo
Czt