Počátky naší státnosti 29 – Soudce Krok – počátek časů bájných knížat
14. 06. 2012
Úvod do našich dějin
si zpravidla neumíme představit bez Kosmovy kroniky, latinsky zvané Chronica
Boemorum. Vzdělaný a literárně nadaný kanovník Svatovítské kapituly
Pražského hradu svým dílem přispěl k uchování cenných údajů z doby
panování prvních přemyslovských knížat. Neváhal však nahlédnout
hlouběji a svůj výklad začít u bájného Praotce, onoho muže, jehož lid
zval „Boemusem“. Kdy vůdce kmene, již podle jména nejspíše keltských
Bójů, došel do kraje pod Řípem, kronikář nevěděl. Znal však místo,
kde jeho lid založil svá sídla a obdělal úrodná luka mezi Vltavou
a Ohří. Právě zde se po staletí tvořilo jádro země nazývané Bohemie,
počátky domény prvních v letopisech uváděných vládců na našem
území.
O vůdci Slovanů zvaném Sámo
a bitvě u Wogastisburku (632) Kosmas nepíše. Nezmiňuje ani tažení vojsk
Karla Velikého završené porážkou jakéhosi knížete Lecha u Canburgu
(805–6). Avšak obě události popisované franskými letopisci lze s vysokou
pravděpodobností umístit právě do tohoto kraje, do něhož kronikář
Kosmas zařadil i bájné vyprávění o Libušině proroctví a stadickém
Oráčovi. Věštbou a znamením, tradičními atributy vyšší moci, jež
zprostředkoval bílý kůň, byl Přemysl předurčen k vládě nad zemí
a jejím lidem. Než se však počala odvíjet historická éra panovníků
Přemyslova rodu, předcházela jí doba knížat bájných. Tu Kosmas začíná
u tajemné postavy, jíž nazval Krokem: „Mezi nimi [svobodným
lidem] povstal jeden muž jménem Krok; podle jeho jména je znám hrad,
již stromovým zarostlý, v lese u vsi Zbečna. Byl to muž za svého věku
naprosto dokonalý, bohatý pozemskými statky a ve svých úsudcích
rozvážný a důmyslný. K němu se sbíhali lidé nejen z vlastního jeho
rodu, nýbrž i všichni z celé země, aby je rozsuzoval.“
Krok, latinsky psaný Croco,
byl v Kosmově podání otcem tří legendárních dcer: Kazi, Tety
a prorocké Libuše. Jak je z textu patrné, kronikář jej neřadil mezi
vládce, ale Krokovi určil úlohu soudce. Ten byl podle Kosmase nadán vyšší
autoritou. Krokově vůli se podřizovala celá země bez ohledu na rodovou
příslušnost. Biblický Starý zákon vládě králů předřazuje věk
soudců. Nejspíše proto v církevní nauce vzdělaný Kosmas zvolil tuto
úlohu i pro „svého“ bájného Kroka. Kdo však byl Krok, jehož jméno
kronikář neváhal spojit s úvodem dějin Čechů?
Kosmas psal svoji kroniku
na počátku 12. století. Období prvních historicky doložených
Přemyslovců zná jen mlhavě. Tady vychází zejména z hagiografické tvorby
předchozích křesťanských autorů. Avšak úvodní kapitoly z bájeslovné
historie prý zapisoval z vyprávění starců. Vnímavý a literárně
zdatný kronikář jistě naslouchal tradičním příběhům, předávaným
po generace z otce na syna v ústním podání. Přesto své dílo zjevně
stavěl na určitých faktech, hledal pro ně oporu v klášterních
knihovnách. Obdobně jako příběh legendárního Praotce lze interpretovat
v souvislosti se záznamem římského historika Tita Livia o pochodu
keltského krále Segovesa (Počátky naší státnosti č. 1), tak i postava
bájného soudce nebude pouhou literární fikcí. Krokem začíná Kosmův
výčet bájných knížat, od něhož byl poté (!) odvozován dávný původ
Přemyslovců. Kosmas poprvé uvádí i jména Krokových dcer, nicméně
zdroj, z něhož nejspíše čerpal, měl patrně docela jiný význam
(Počátky naší státnosti č. 11). Počáteční slovo hypotetické listiny,
jíž Prof. V. Karbusický vyložil jako návrh smíru v bojích s Franky,
bylo foneticky blízké jménu, které kronikář zapsal latinsky Croco. Autor
měl zjevně povědomost pouze o dávné tradici jakéhosi Kroka, jehož název
nesl v Kosmových časech již dávno zaniklý (možná mytický) hrad
v lesích u Zbečna nad řekou Mží.
Pojmenování Croco
o bájném Krokovi patrně cosi prozrazuje a může být vodítkem
k nečekanému, avšak logickému vysvětlení. V latinském slovníku
okamžitě narazíme na výraz crocodilus – nám dobře známého
krokodýla. Respekt nahánějící vodní ještěr byl pro naše předky
ztělesněným démonem vod. Ve starořeckých bájích figuroval titán zvaný
Kraken. Asi stejného Kraka v podobě mytického tvora uctívali
Vikingové plavící se po severských mořích a řekách hluboko
do evropského vnitrozemí. Dračí symbol zpravidla nechyběl na žádném
z jejich plavidel. I v němčině je slovo Krak užito pro živočicha
z vodních hlubin, Krake je výraz pro chobotnici. Drak, krokodýl,
krakatice – v české kotlině poměrně exotická stvoření.
Do Severního moře ústící Labe jistě zažilo i návštěvy Vikingů
a tradice Kraka může být spojena s jejich kulturou. Nepomíjejme však
význam řek a jezer pro život našich předků, zemědělství bylo
na přístupu k vodě a jejím dostatku zcela závislé. Kolonizace se
šířila podél řek a osady zemědělců vznikaly při úrodných nivách,
kde byl dalším zdrojem obživy rybolov. Stejně jako pro bojovné seveřany,
Krok pro tehdejší lid nejspíše představoval ducha a strážce vod a jeho
domácím zpodobněním byl tajemný rak, kterého bychom ještě nedávno
našli v každém potoce. Starý a moudrý rak podle jedné pověsti hlídá
prameny Mže, řeky, na níž Kosmas umístil pradávné Krokovo sídlo. Tři
přítoky Mže – Úhlava, Úslava a Radbuza – mohou být tři
legendární Krokovy dcery…
Báje mají často racionální základ,
ústním předáváním se tvořily legendy a pohádková vyprávění.
Říčky a potoky vyvěrají na povrch ponejvíce v horách, dříve
nepřístupných a obávaných, kde počínají nejvydatnější řeky. Tou je
u nás Labe nastupující svoji pouť do Severního moře v místech, kde
pánem je Krakonoš! Od tohoto jména je odvozen i český název hor.
Pohádkovou postavu máme spojenou s vládcem Krkonoš, avšak starší
podání jej popisuje jako ducha podzemí, který na povrch vystupuje jen
výjimečně, aby svými skutky vyzkoušel obyčejné smrtelníky:
„O pánu Krkonošských hor“
Mezi Čechami a Slezskem rozkládají se Krkonoše, nejvyšší české
pohoří. V jeho útrobách sídlí podle pověsti horský duch, který se zve
Krakonošem. Mocný kníže duchů má na povrchu země jen nevelikou zahradu,
ohrazenou pásmem nepřístupných hor. Vlastní Krakonošovo panství počíná
několik sáhů hlouběji pod povrchem a sahá mnoho set kilometrů do středu
země. Občas Krakonoše napadne, aby si prohlédl svoji rozsáhlou podzemní
říši, hlubiny i zemské propasti, kde jsou nevyčerpatelné zásoby
minerálů, vod a drahých kovů. Přitom přehlíží zástup sobě
podřízených podzemních duchů a uděluje jim práci, poutá sílu ohnivých
proudů pevnou hrází a proměňuje obecné kovy ve zlato. Někdy se vzdá
panovnických starostí a vynoří se na zemský povrch. V bujné zpupnosti
tropí s lidmi žerty nebo se jim jen posmívá, neboť povaha tohoto knížete
duchů vyniká zvláštní vrtkavostí a nestálostí. Hned je veselý až
k rozpustilosti, náhlý a prchlivý, ba zlomyslný, hned zase dobromyslný,
citlivý a šlechetný; jindy mírný a současně zpupný jako vejce vhozené
do vřící vody, ač bylo měkké – ihned ztvrdne. Krakonoš dokáže být
upřímným přítelem, zítra chladným cizincem, vrtkavost jeho povahy je
nevyzpytatelná; jedná, jak ho právě napadne.
Vlastnosti Krakonošovi přisouzené
jsou nápadně podobné vlastnostem ohnivého a vodního živlu. Podzemní
síly, kterým lidé nerozuměli, vtělili do démona hlubin země, kde
pramení voda chladná i horká, odkud přichází bohatství ryzích kovů
a vzácného kamení. Země v sobě však ukrývá i tajemství života.
Dává sílu kořenům, rostlinám a všemu živému, člověka nevyjímaje.
Schraňuje vodu a minerály. Rübezahl (v překladu „vládne kořenem“)
či Krakonoš, ať jej nazveme německy nebo česky, představuje především
ducha podzemních vod. Prameny a lesní studánky lidé odedávna uctívali pro
jejich životodárnou moc a kouzelné účinky. Tradice Kroka jako
přírodního božstva či démona proto jistě sahá do pradávné minulosti,
kdy člověk zcela závislý na vodním zdroji s tajemnými vodními silami
prožíval dobré i zlé. Stejně jako se starobylý výraz „va“
vyjadřující vodu objevuje v mnoha světových jazycích (vada, wasr, watr,
wadi, aqva…), také jméno bájného Kroka se promítlo do řady slovníků
a bylo přisouzeno mytickým tvorům a podivným vodním živočichům.
Také úloha soudce,
o které se v souvislosti s Krokem zmiňuje Kosmas, může mít své
racionální vysvětlení. V kronikářově podání se patrně odráží
starodávný zvyk zkoušky vodou, kdy obviněný nešťastník byl svázán
a vhozen do řeky či jezera. O jeho vině měl rozhodnout duch vody, jednalo
se tudíž o „Krokův soud“. V obměněné formě jej užívala
i středověká inkvizice. Obdobný motiv nalezneme v pověsti o Horymírovi.
Za své skutky byl odsouzen ke svržení z Vyšehradské skály do Vltavy,
pád ale přežil a podle tehdejšího práva byl osvobozen. Nikoliv náhodně
lidová tradice sídlo bájného Kroka umisťuje na Vyšehrad, ač Kosmas nic
podobného ve svém díle neuvádí.
Křesťanský vzdělanec
a literát Kosmas paradoxně přispěl k uchování paměti o starém
pohanském kultu, o starodávných tradicích, které se katolická církev
snažila vymýtit nebo přetvořit ve svůj obraz. Bájný Krok má kořeny
hluboko v dávnověku a zcela jistě nesouvisí pouze s dějinami Čechů.
Uctívání Kroka můžeme přisoudit již protoevropskému obyvatelstvu
zemědělské kultury, která si s sebou do nových sídel přinášela
i původní zvyky a šířila nejen nové technologie, ale také kulturní
povědomí, které po tisíciletí spoluutvářelo naši společnou
historii.
Radek Míka
