Menu

Počátky naší státnosti 26 - Svatý Vojtěch – politický růst Polska a Uher

25. 03. 2012

Zběhnutí biskupa
z úřadu, tak kníže Boleslav II. a nejspíše i mohučský arcibiskup Willigis kvalifikovali další Vojtěchovo svévolné opuštění diecéze. Pro Boleslava však biskup „úřadující“ z Říma přinášel značná politická rizika a z pohledu domácích velmožů jeho jednání nebylo ničím menším než zradou panovníka. Pokud za hranicemi Slavníkovec již jednou posvětil územní ztráty na úkor vlastní diecéze ve prospěch sousedního Polska, dalo se očekávat, že totéž umožní v případě Vislanska s Krakovem, které někdy kolem r. 994 ovládl Boleslav Chrabrý. Knížectví pražských Boleslavů spělo k mocenskému a politickému rozkladu, nyní se oprávněně obávalo ztráty Moravy.

Tragédie slavníkovské Libice
nastala v září 995. Saský panovník Ota III. tehdy svolal tažení proti Slovanům na dolní Odru, jehož se účastnilo vojsko Boleslava Chrabrého, bojový oddíl vypravil také Slavníkovec Soběslav. Údajně byl přítomen i nejstarší syn pražského knížete, jehož absenci by král nejspíš považoval za zradu. Boleslav III. se tak nevyhnul povinnosti bojovat po boku svého soka proti otcovým spojencům, stát v jednom šiku s nenáviděným bratrancem Boleslavem Chrabrým proti slovanským Luticům. Zde stačilo, aby Soběslav prokazoval větší úctu polskému knížeti, vždyť pro Boleslava III. byli Slavníkovci ve vazalském postavení. Politika biskupa Vojtěcha i sbližování Soběslava s Polskem musely zákonitě vyvolat neblahou reakci. Napadení Libice a zúčtování s celým rodem mohlo být osnováno ještě před začátkem Otova tažení. Hněvu se jistě neubránil ani dosud panující a po mrtvici ne zcela soudný kníže Boleslav II. Z podnětu nelze vyloučit ani mladého Boleslava III. Jeho družinu mohl kdokoliv opustit a spěchat do Prahy s novým obviněním, zavelet k útoku na centrum polabské domény Slavníkovců. Libice prý byla napadena ve svátek sv. Václava. V čase Soběslavovy nepřítomnosti měl kníže poskytnout záruku, že zůstavším na Libici nic nehrozí. Stal se pravý opak. Hrad bez početnější posádky snadno podlehl útočníkovi, zvláště pokud se Boleslavovo vojsko tažení proti Luticům ve většině neúčastnilo. Zabiti byli Vojtěchovi bratři Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav. Rukou vrahů zahynula většina Slavníkova rodu. Nejstarší Soběslav se na Libici již nevrátil. Stal se členem družiny polského knížete Boleslava Chrabrého a čekal na příležitost k odplatě. Biskup Vojtěch musel tušit, že velký podíl viny nese na svých bedrech. Tragická událost jej připravila o domov, mařila naděje k povýšení i k návratu do diecéze. Představu, že by mohl řádně vykonávat církevní úřad v zemi, kde čelil zášti nepřátel a vyvolával ozbrojené nepokoje, nejspíše již nesdíleli ani jeho příznivci v Sasku či v Římě.

Císař Ota III.
v šestnácti letech vykonal tzv. Římskou jízdu, aby dne 21. května 996 již jako plnoletý přijal od papeže císařskou korunu. Na hlavu mu ji vkládal Řehoř V., vlastním jménem Bruno Korutanský, jenž pocházel z Otova příbuzenstva. Ten měl být císaři nápomocen s uskutečněním snu o Renovatio imperii Romanorum, obnově starověké Říše římské jako křesťanského impéria. Součástí měly být Itálie, Germánie, Galie a Sclavinie. Za původce myšlenky bývá považován Gerbert z Aurillaku, učitel a poradce císaře Oty II. i jeho syna Oty III. Gerbertovým posluchačem byl i Vojtěch, mající ambici zúčastnit se velkolepého projektu a stát se patriarchou slovanské církevní provincie. Pražský biskup čekal v Římě na podporu mladého císaře již druhým rokem. Avšak Otova koncepce nepřikládala knížectví českých Boleslavů větší význam. Politika císařovy matky Theofanu a poté i Oty III. se orientovala na Polsko, Vojtěchova problémová diecéze spolu s šancí na obnovu moravského arcibiskupství se záměry impéria příliš nekorespondovaly. Politickým a církevním centrem slovanské provincie tehdejší Svaté říše římské neměla být Praha ani některá ze starých moravských metropolí, ale severněji položený Magdeburk s Hnězdnem Boleslava Chrabrého.

Ze svého útočiště
v benediktinském klášteře na Aventinu mohl Vojtěch sledovat výstavbu Otova římského paláce. Panovník hodlal naplnit myšlenku mocné říše založené na rovnoprávnosti papežství a císařství, jejíž součástí bylo také přenesení sídla císaře do hlavního města latinského křesťanstva. Druhým těžištěm Svaté říše římské se měly stát Cáchy, místo císařského kultu Karla Velikého. Také proto korunovační jízda v létě r. 966 pokračovala do Porýní, kam Otu III. provázel i biskup Vojtěch. Pro něho cesta končila v Mohuči, církevní metropoli, k níž náležela opuštěná pražská diecéze. Mladý císař si vzdělaného Vojtěcha oblíbil a oba pojilo přátelství, avšak nic to nezměnilo na povinnostech biskupa vůči arcibiskupovi. Nekompromisní Willigis Vojtěchovy úmysly odmítl, nepomohl ani Ota III. Pražský biskup dostal na vybranou; buď se vrátí do své diecéze, nebo se vzdá úřadu a přijme roli misijního biskupa s povinností šířit křesťanství u baltoslovanských Prusů. Zlomený Vojtěch vykonal pouť k památným místům západního křesťanství, navštívil hroby biskupů a mučedníků v St. Maur, Fleury a Tours, aby na podzim r. 996 krátce setrval v císařově labském sídle v Magdeburku. Řeka, po níž před lety s očekáváním odcházel do Prahy ujmout se úřadu, vybízela k návratu domů, na rodnou Libici.

Vojtěchova volba
se však ubírala cestou zbožného utrpení. Legenda o Gorgoniovi, připisovaná Vojtěchovi –
Adalbertovi, pojednává o osobních strážcích císaře Diokleciána. Autor vyzdvihuje odvahu, s jakou se v čase krvavých represí zastali pronásledovaného lidu a byli za to umučeni. Na přelomu 2. a 3. stol. z rozhodnutí Diokleciána zahynulo tisíce křesťanů, mužů, žen i dětí. Následovníci Ježíše Krista byli ukřižováni podél cest, nebo v circích před zraky dychtivých diváků trháni hladovou zvěří. V raně středověkém pojetí asketické víry bylo obětování se ve službě Bohu vrcholem křesťanského života, vykoupením, které nastoupil i Vojtěch Slavníkovec. Zimu 996/7 strávil ve společnosti bratrů Soběslava a Radima na dvoře Boleslava Chrabrého v Hnězdně. Odtud prý do Čech poslal výzvu, zda jej přijmou zpět jako svého pastýře, ale kladnou odpověď nejspíše ani nečekal. Listina vypravená z Polska stěží někoho přesvědčila o biskupově nestrannosti. Vojtěch byl již rozhodnut. Na jaře 997 odmítl ozbrojenou družinu Boleslavových mužů a jen v doprovodu bratra Radima a mnicha Benedikta se vydal vstříc údělu mučedníka. Misijní cesta do Pruska byla Vojtěchovi osudnou, rukou pohanů zahynul 23. dubna 997. Jak ve svém díle již předznamenal – k dosažení věčné blaženosti – v okamžiku smrti by se měl mučedník radovat.

Zdánlivě paradoxně
biskup Vojtěch došel naplnění jako křesťanský světec. Živý mnohým přinášel potíže, pro politiku říše byl, coby mučedník, prospěšnější. Radim přinesl zprávu o bratrově oběti do Hnězdna. Boleslav Chrabrý neváhal a od pohanů ostatky vykoupil zlatem. Vojtěchovo tělo dal přenést do kostela Panny Marie v knížecím hradě a hrobkou světce položil základ budoucí metropolitní katedrále. Zvěst o Vojtěchově mučednické smrti záhy došla k císaři i sluchu římské církve. Když v r. 999 po zesnulém Řehoři V. převzal papežský úřad Otův rádce Gerbert z Aurillaku, nyní Silvestr II., jejich osobní vztah k bývalému pražskému biskupovi vyústil ve Vojtěchovo rychlé svatořečení. V únoru 999 skonal stárnoucí a nemocný kníže Boleslav II., čímž se uvolnil prostor pro politický vzestup jeho synovce, knížete Boleslava Chrabrého. Nástupce pražského trůnu Boleslav III. se ve velké míře vlastní vinou ocitl na okraji zájmu Říše, vůdčí postavení tzv. Sclavinie bylo určeno Polsku. Do Říma se vypravilo poselstvo Boleslava Chrabrého s žádostí o zřízení arcibiskupství, vedl je Vojtěchův nevlastní bratr kněz Radim. V průběhu římských jednání byl vysvěcen na biskupa, určen k vrcholnému úřadu arcibiskupa. Předmětem dohod bylo také zřízení biskupství ve Vratislavi a Krakově, tj. na území ještě nedávno přináležejícím k Vojtěchově pražské diecézi. V politické rovině se jednalo o deklarativní popření nároků českých Boleslavů. Církevní metropolí polského knížectví se v r. 1000 stalo Hnězdno s katedrálou Panny Marie a sv. Vojtěcha. Aktu se osobně účastnil tehdy dvacetiletý císař Ota III. Do Hnězdna vstoupil bos, oděn jako zbožný poutník, aby u hrobu přítele a křesťanského mučedníka sv. Vojtěcha slavnostně vyhlásil založení zdejšího arcibiskupství a metropolitou jmenoval Vojtěchova bratra Radima-Gaudencia. V katedrále prý vložil svoji císařskou korunu na hlavu Boleslava Chrabrého, nazval jej bratrem a udělil mu titul patricia. Symbolický akt, završený předáním kopie císařské insignie – kopí sv. Mauricia, mohl být zamýšlen i jako královská korunovace, předcházející té, jíž se záhy dočkal uherský Štěpán I.

O Vánocích roku 1000
bylo Uherské knížectví z moci Svaté říše římské pozdviženo na království. Maďarský panovník Štěpán I. z rodu Arpádovců přijal královskou korunu. Pro tuto příležitost ji dal zhotovit římský papež Silvestr II., jako tzv. Svatoštěpánská koruna je dodnes dochována i ve státní symbolice maďarského státu. Následně v dubnu 1001 bylo založeno uherské arcibiskupství s metropolí v Ostřihomi. Jednání za uherskou stranu v Římě vedl Astrik-Anastasius, což nebyl nikdo jiný než bývalý opat kláštera v Praze Břevnově. Ostřihomská katedrála na pravém břehu Dunaje byla zasvěcena mučedníku sv. Vojtěchu, někdejší Vojtěchův přítel Anastasius se stal uherským arcibiskupem.

Posledním státnickým činem
patrně ještě Boleslava II. v r. 999 bylo založení benediktinského kláštera v Ostrově u Davle. Klášter v Břevnově, zakládaný sv. Vojtěchem, byl již několik let opuštěn, nejspíše také proto byli do ostrovského kláštera uvedeni mniši z bavorského Altachu. V té době úřad pražského biskupa již vykonával Theddag (998–1017). Stejně jako před lety Dětmar, i biskup Theddag pocházel ze saského kláštera Corbeia Nova. Kníže Boleslav, letopisci zvaný Pobožný, po sobě zanechal rozvrácenou zemi, zásluhy mu připisované zastírají skutečný stav věci. Boleslav II. chybami v politickém úsudku ztratil důvěru císařského dvora, rozchodem s vlastním biskupem jistě neprospěl domácí církevní správě a nepolepšil si ani u církve říšské. Vyvražděním Slavníkovců sice Boleslav II. do jisté míry upevnil své postavení v Bohemii, upadající knížectví však uvrhl do politické izolace, ocitl se v opozici vůči všem Vojtěchovým přívržencům v Říši, Polsku i Uhrách. Prvorozený Boleslav III. usedl na trůn téměř v bezvýchodné situaci.

Svatá říše římská
císaře Oty III. podporou panovníků Boleslava Chrabrého a Štěpána I. vytvořila na východ od Bohemie novou mocenskou situaci, na přelomu 10. a 11. stol. ohrožující samu existenci knížectví českých Boleslavů. Nejspíše ve spolupráci s moravskými velmoži Boleslav Chrabrý obsadil Moravu. Polská posádka si tehdy ve středním Pomoraví vystavěla hrad Přerov. Přítomnost Poláků je podle specifické konstrukce hradeb zaznamenána i na hradním návrší v Bratislavě. Není proto vyloučena ani koordinace Boleslava Chrabrého s uherským králem Štěpánem. Boleslav III. nebyl schopen postavit vojsko, které by čelilo dalším územním ztrátám. Jeho excesy krizi ještě prohlubovaly. Spolčením s Vršovci, kam byla provdána jediná Boleslavova dcera, proti sobě zřejmě obrátil ostatní předáky. Aby se zbavil konkurentů, dal vykastrovat bratra Jaromíra a nejmladšího Oldřicha plánoval zavraždit. Oba bratři s královnou Emmou (dcera císařovny Adelheid, penzionovaná na Mělníce) našli azyl v sousedním Bavorsku u vévody Jindřicha. Vyhnáním biskupa Theddaga začal do vlády v Bohemii zasahovat míšeňský markrabí Ekkerhard, mocný saský vévoda, který v očích domácí elity zcela podkopal Boleslavovo postavení.

Vojtěchův záměr
navázat na misijní odkaz Metodějovy moravské arcidiecéze a učinit země západních Slovanů jedním z pilířů křesťanské Svaté říše římské, nenašel oporu v Čechách, ale za svůj jej s podporou císaře přijal Boleslav Chrabrý. Ambiciózní vládce Polska, po matce Přemyslovec, ovládl stará centra na Moravě i v severním Pováží a činil si právo vstoupit do Bohemie. Svoji politickou sílu opíral o vlastní arcibiskupství, jehož patronem byl mučedník domácího původu sv. Vojtěch. Byl spojencem Oty III. a toužil po královské moci. V době, kdy pod svojí vládou soustřeďuje (nikoliv sjednocuje) země tzv. Sclavinie, však v Říši nastává mocenský zvrat. V r. 1002 v Římě proti císaři vypuklo povstání a Ota III. na útěku, ve věku pouhých 22 let, podlehl násilné smrti – bez následníka. Saská dynastie králů Svaté říše římské se uzavírá a na scénu vstupuje bavorský rod vévody Jindřicha Svárlivého, král Jindřich II. (1002–1024). Politické dědictví Velké Moravy ustupuje společně s Vojtěchem a mocnými vládci Přemyslovské dynastie Boleslavovců. V novém miléniu se začíná psát nová kapitola dějin Římskoněmeckého císařství i rostoucí svébytnosti zemí na východě, Čech, Polska a Uher.
Radek Míka


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 02/2020
02/2020 číst aktuální číslo
Czt