Menu

Počátky naší státnosti 25 - Boleslav II. – regnum ablatum, ztracené panství

26. 02. 2012

Polský kníže Měšek
byl první, kdo ve sporu o nástupnictví přeběhl na stranu nezletilého Oty III. a jeho matky Theofanu. Jindřich, únosce tříletého Oty, byl donucen rukojmí vydat. Boleslav však setrval v táboře Jindřichových příznivců a samozvaného krále na útěku neváhal přijmout na svém dvoře v Praze. Zda se Jindřichovy volby na jaře 984 v Qedlinburku účastnil i biskup Vojtěch, není známo. Pouze teoreticky lze usoudit, že někdy v té době se sblížil s polským knížetem a prohloubil vztahy i s jeho synem a následníkem. Vojtěchova matka byla nejspíše sestrou Dobravy, Boleslav Chrabrý a Vojtěch byli bratranci.
Obsazení Míšně
vojskem Boleslava II. se datuje k září 984 a lze jej považovat za kritický zlom jeho vlády. Český kníže tehdy poskytl Jidřichovi podporu i doprovod pro vyjednávání s Polabskými Slovany, Obodrity a Lutici, tradičními spojenci Přemyslovců a nepřáteli saské rozpínavosti. Při návratu se vojsku poddal hrad v Míšni, podle dobových zpráv byl zabit míšeňský purkrabí Rigdag. Patrně se jednalo o vzpouru míšeňské posádky převážně slovanského původu, která přeběhla ke knížeti Bohemie. Boleslav II. záborem Míšně zahájil nepříliš šťastnou expanzi do středního Polabí, které si již od dob Jindřicha I. Ptáčníka nárokovalo císařské Sasko, ale vstoupil i do aktuální zájmové sféry polského knížete. Měšek po smrti manželky a Boleslavovy sestry Dobravy (977) zamířil dynastickou politikou na západ a přiženil se do saského rodu vévody Dětřicha. Právě v čase obsazení Míšně synovi vyjednával sňatek s dcerou míšeňského markraběte. Útok na Rigdaga si Měšek nemohl vyložit jinak než jako projev Boleslavova nepřátelství. Když ve Frankfurtu v roce 985 bavorský vévoda Jindřich zvaný Svárlivý složil přísahu věrnosti Otovi III., selhaly i politické ambice knížete Boleslava II. Hrad Míšeň po necelém roce vracel do rukou markraběte Ekkeharda, proslulého tvrdým postojem vůči Polabským Slovanům.
Do Qedlinburku
o Velikonocích roku 986 Boleslav II. přicházel jako prosebník. Patřil k posledním v říši, co se podvolil císařovně vdově Theofanu a uznal nyní již pětiletého krále Otu III. Boleslav se pokořil i před vlastním biskupem. Vojtěchovy plány na obnovu arcibiskupství se začaly oddalovat možnostem panovníka, který již podruhé hájil nesprávnou stranu a ztratil podporu císařského dvora i říšské církve. Na trestném tažení císařského vojska proti Luticům v roce 986 se aktivně podílel polský Měšek I., vladařské omyly Boleslava II. a obratná politika císařovny Theofanu z dřívějších spojenců vytvořila nepřátele.
Názorové neshody
nejen s knížetem, ale nepochybně také s domácí nobilitou, ztížily biskupovu pozici v Bohemii a zasáhly i do vztahů k Vojtěchovu rodu. Politika slavníkovské Libice se v polovině 80. let 10. stol. počala rozcházet s Boleslavovou neúspěšnou koncepcí zaměřenou na Bavorsko a směřovala k církevní i hospodářské nezávislosti. Rodiště biskupa se tehdy honosilo nákladným kostelem v otonském stylu – stavbě, jež konkurovala knížecí Praze. Archeology odkryté přístavby okolo kněžiště možná svědčí o zamýšlené katedrále. Na hradě Malín (u budoucí Kutné Hory) a následně také na Libici byly raženy stříbrné denáry se jménem slavníkovského knížete Soběslava. Lze soudit, že oslabená moc Prahy přestávala kontrolovat významnou obchodní cestu do Slezska a Krakova – hlavní zdroj zisku knížectví Boleslavů. Její nejvýchodnější výspu s Červeňskými hrady a Přemyšlí v roce 988 zabrala Kyjevská Rus. Zdejší posádky, pokud nepadly v boji, hledaly uplatnění v Polsku a na Moravě, mnozí přicházeli do Čech. S přibývajícím počtem repatriantů a s upadající Boleslavovou vládou narůstala nespokojenost domácích předáků a současně knížecích družiníků navyklých na expanzi a kořist. Zatímco Slavníkovci a patrně již i moravské elity volily alternativu sbližování s polským knížectvím, v Bohemii rostlo ekonomické a politické napětí. Biskup Vojtěch se ocitl v kolizní situaci. Než aby pomohl zažehnat počínající krizi, opouští svoji pražskou diecézi a v roce 988 s nevlastním bratrem Radimem odchází do Říma.
Soudobá kronika biskupa Thiemara
podává k období kolem roku 990 zprávu o „ztraceném panství“ Boleslava II., jakémsi území ve Slezsku či Vislansku, které mu odňal polský kníže Měšek I. Někdy se uvažuje již o ztrátě Krakova, nicméně v tomto případě byl oním panstvím zřejmě hrad Němčí (Niemcza, Dolní Slezsko). Boleslav uspořádal odvetnou výpravu a v bojové součinnosti s Měškem znepřátelenými Polabskými Slovany dosáhl řeky Odry, vojenského úspěchu ale nedosáhl. Rozhodně však proti sobě opět popudil říšskou církev i císařovnu Theofanu, neboť zajal a jako rukojmí pro vyjednávání s polským knížetem použil magdeburského arcibiskupa a míšeňského purkrabí. Boleslavův spojenec – kmenový svaz Luticů – v Sasku platil za pohanský, tažení tak současně získalo protikřesťanský nádech a ospravedlňovalo polského Měška k dalším expanzivním činům na úkor Boleslava II. Zprávy zprostředkované říšskými církevními představiteli dostával v Římě také Vojtěch. Ten v r. 990 vstoupil do kláštera sv. Alexia a Bonifáce na Aventinu, kde užíval mnišského jména Adalbert. Ač v nepřítomnosti, setrvával v úřadě pražského biskupa. Patrně pod tlakem zpráv o Boleslavově spojení s pohanskými Lutici dal kanonický souhlas s umenšením své diecéze o Měškův zábor. Církevním připojením Slezska k Poznani fakticky zlegalizoval odpadnutí části Boleslavova knížectví. Počínaje rokem 990 nastává rozklad domény, kterou vůči říši a ostatním konkurentům ve středoevropském prostoru vybojoval Boleslav I.
Boleslav Chrabrý,
synovec českého knížete Boleslava II., nastoupil na polský trůn v r. 992. Smrtí Měška I. se uzavřel ustavující proces mladého polského knížectví. Měšek prosadil svoji svrchovanost nad ostatními vévody Polanů, první přijal křest a uměl si najít silné a vlivné spojence. V l. 964–72 jím byl Boleslav I., po jeho smrti se spojil s nepřáteli svých nepřátel a začal se podílet na saské expanzivní kampani proti Polabským Slovanům. Ač sám ještě nedávno pohan, obracení konkurenčních kmenů na víru z něj učinilo spojence církve v boji za universalistické vize křesťanstva. Polskému knížeti nejbližšími věrozvěsty byli biskup Jordan a Vojtěch Slavníkovec. Nejspíše učený Vojtěch jej nadchl k následování někdejší velmoci Slovanů, krále Svatopluka a Metodějova moravského arcibiskupství. Měšek jistě nebyl autorem myšlenky „darovat zemi sv. Petru“; po r. 990 učinil politické gesto a své knížectví (včetně záboru Slezska) předal pod přímou patronaci římského papeže. Zachoval se zcela podle moravského vzoru, směřoval k politické samostatnosti, k polskému arcibiskupství. Symbolikou k Velké Moravě lze vysvětlit i pojmenování syna Svatopluka z Měškova druhého manželství. Vládci Měšek a Boleslav – otec a jeho prvorozený syn – uchopili svoji šanci. Politická neprozíravost Boleslava II. umožnila mladému polskému knížectví zaujmout pozici předního spojence císaře Svaté říše římské. V roce 992 byl Boleslav zvaný Chrabrý již zkušeným panovníkem i válečníkem. Znal slabá místa pražského příbuzenstva, vážnějšími protivníky mu zatím nebyli ani potomci knížete Boleslava II., Boleslav, Jaromír a Oldřich. V novém polském knížeti po matce Dobravě kolovala krev tzv. Přemyslovců. Ač v boční linii, byl přesvědčen o poslání nahradit slábnoucí moc Přemyslova rodu a po vzoru Svatopluka a svého děda Boleslava I. převzít svrchovanou vládu nad západním Slovanstvem. Nezapřel Vojtěchův vliv, pro své záměry mohl spoléhat na jeho podporu.
Biskupský úřad
zatím ve Vojtěchově diecézi vykonával stařičký míšeňský biskup Volkold, putující mezi Prahou a Míšní. V létě 992 jej však při sloužení mše v kostele sv. Víta a Václava na Pražském hradě postihla mrtvice. Poselstva, jež v srpnu do Mohuče přineslo zprávu o Volkoldově smrti, se účastnil bratr knížete Boleslava II. mnich Kristián. Nejspíše on také přednesl prosbu za návrat biskupa Vojtěcha. Na podzim Kristián s arcibiskupovým listem dorazil do Říma, požadavek mohučského metropolity Vojtěch odmítnout nemohl.
Z římských jednání
vzešel také záměr zřídit v Bohemii mužský klášter, neboť na cestu se vypravilo i několik mnichů benediktinského řádu. Příchod biskupa k hradu Plzni byl legendisty zaznamenán v neděli, patrně o adventu roku 992. Podle Božích přikázání sedmý den měl být věnován rozjímání a bohoslužbám, v Plzni však probíhal rušný trh. Zásadový Vojtěch a jeho přátelé okamžitě odsoudili bezbožnost Čechů a místo na hradě nocovali na soutoku Úslavy a Mže, kde se traduje Vojtěchovo založení kostela sv. Jiří. Jaké bylo shledání knížete Boleslava II. se synovcem Vojtěchem? Srdečné sotva. Počátkem roku 993 je spojilo založení kláštera benediktinů, pro jehož stavbu bylo vybráno místo nedaleko Prahy zvané Břevnov. Prvním opatem se stal mnich Anastasius, do klášterní komunity vstoupil také bratr Boleslava II. mnich Kristián. Kníže i biskup však sledovali pragmatický zájem, posílení církevní správy, oživením Metodějovské tradice dosáhnout arcibiskupství. Záměru nasvědčuje i latinsky psaná legenda Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho, vytvořená Kristiánem krátce po příchodu do Prahy v roce 992/3. Biskup Vojtěch možná stále nezatratil myšlenku, že práva přísluší knížeti, jenž dosud ovládal Moravu.
Moravské biskupství
na synodě v Mohuči v roce 976 zastupoval zemský biskup, poté se o něm zmínky ztrácejí. Ač neznáme jméno, biskupův skon mohl být dalším z důvodů k Vojtěchovu návratu do Čech. Uvolnil se misijní úřad, který v čase Svatoplukovy říše zaujímal nejen Moravu, ale také Bohemii, Polsko a Panonii (Uhry). Kdo připojil moravskou diecézi k úřadu pražského biskupa, není jasné. Kanonický souhlas mohučského metropolity v soudobých listinách nenajdeme. Možná to bylo rozhodnutí samotného Vojtěcha, které si předjednal v Římě. Zaujetím moravského episkopátu se nemusel cítit vázán povinnostmi k pražskému vládci, zasáhl však do práv arcibiskupa. Nyní disponoval bývalou arcidiecézí, jež překračovala rozsah knížectví Boleslava II. Vojtěchova vize obnovy církevní provincie musela projít volbou; mezi stárnoucím a politicky zkompromitovaným panovníkem v Praze a jeho energickým synovcem, který se nedávno ujal vlády v polském Hnězdně. Boleslav II. a Boleslav Chrabrý, jako blízcí příbuzní si byli rovni, rozhodovaly Vojtěchovy sympatie společně se zájmy císařského dvora.
Ztrátu Krakova
nelze doložit konkrétním datem, okolnosti nasvědčují právě období kolem roku 994. Moc polského knížete se upevnila natolik, aby citelně zasáhl državy Boleslava II. a záborem Malopolska s Krakovem si poddal i zdejší „české“ posádky, z většiny však bližší Moravanům. Pokud je získal na svou stranu, což je vzhledem k absenci zpráv o bojových aktivitách značně pravděpodobné, ovládnutí moravského území pak bylo jen otázkou času. Odpadnutí Krakova od Boleslavova knížectví nastalo nepochybně před koncem 10. stol., nicméně na východě Boleslav II. ztratil vliv už dříve a polskou expanzi nedokázal zastavit. Letopisec Thietmar z Merseburku k letům 992–4 zaznamenává záchvat mrtvice českého knížete, která jej na čas vyřadila z plnění vladařských úkolů. Jeho pozici měl zaujmout nejstarší syn Boleslav, prchlivý a nemoudrý ve svých rozhodnutích, současníky zvaný Ryšavý. Pokud biskup Vojtěch váhal v případě otce, očekávaný nástupce si jeho přízeň rozhodně nezískal. V Bohemii rostla moc jednotlivých rodů, které ostře soupeřily o náklonnost kněžiců Boleslava, Jaromíra a nejmladšího Oldřicha. Boj o následnictví podlomil šance na brzkou konsolidaci poměrů v Čechách. Stranou sporů patrně již stál rod polabských Slavníkovců a nejspíše i moravští velmoži. Biskup Vojtěch měl v rozhodování o panovníkovi, který může držet „jeho“ církevní provincii, jasno.
Vojtěch podruhé opouští
svůj úřad v závěru roku 994. Vojtěšské legendy ospravedlňují jeho odchod neomluvitelnými přestupky Čechů proti zásadám víry. Kritizoval lpění prostého lidu na pohanských zvycích, porušování Božích přikázání, nedodržování celibátu kněží, prodej křesťanů do otroctví či bezbožné chování mužů z předních rodů. Vše pak vyhrotil biskupův konflikt s Boleslavovými družiníky z rodu Vršovců. Nicméně v 10. stol. šlo o jev obvyklý. Drtivá většina obyvatel tehdejší Evropy byla negramotná a „hrubé křesťanství“ rozhodně nezakládalo důvod k opuštění pastýřského úřadu. Snad proto jej odmítli následovat i jeho věrní, kněží Willik a Radla. Vojtěch zamířil opět do Říma. Jde jen o dohad, ale cílem bylo uznání arcibiskupství v rozsahu bývalé moravské arcidiecéze z titulu římského papeže. S žádostí nemohl předstoupit před metropolitu v Mohuči, svoji pravomoc již překročil spojením dvou úřadů a opakovaným zběhnutím od svěřených povinností pražského biskupa. Očekával podporu mladého krále Oty III. a díky jeho vlivu také souhlas Řehoře V. Musel však setrvat až do Otovy císařské korunovace. Zda byl přesvědčen o úspěchu nebo přecenil své politické možnosti, není již podstatné. Nejen Boleslav II. ve sporu s biskupem neprospěl českému knížectví, také Vojtěcha Slavníkovce čekalo hořké zklamání.
Radek Míka


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 02/2020
02/2020 číst aktuální číslo
Czt