Menu

Počátky naší státnosti 20 – Cesta k pražskému biskupství

31. 08. 2011

**V roce 950 kníže Boleslav I. **
s německým králem Otou I. uzavřel příměří. Tažení do Bohemie opět popisuje saský kronikář Widukind. Král do Boleslavova knížectví vstoupil s vojskem a oblehl jakousi nově zbudovanou pevnost, zmínka o hradě zvaném Nový bývá spojována s Žatcem. Niuunburg z Otovy listiny ze 16. 7. 950 evokuje Nymburk v Polabí, nejspíše se však jednalo o nedaleký Boleslavův hrad – nově stavěný „per romano“ – tj. po římském způsobu zdiva na maltu, v Čechách 10. století technikou zcela novátorskou. Ve prospěch knížecího sídla mluví i fakt, že mezi osádkou byl jeden z Boleslavových potomků. Kronika naznačuje okolnosti, kterými Ota I. volil diplomatické řešení: „…a když měl být dobyt hrad zvaný Nova, v němž uzavřen byl Boleslavův syn, král rozumným rozhodnutím přerušil bitvu, aby při uchvacování kořisti nepřátel neupadli do nějakého nebezpečí…“ Na hrad nezaútočil, vyčkal příchodu knížete Boleslava a nabídl politickou dohodu, žádal uznání svrchovanosti. Patnáct let od Václavovy smrti, po letech antagonismu mezi Saskem a Bohemií, přicházela doba uskutečnění společných zájmů středoevropských hegemonů druhé poloviny 10. stol., Otonské a Boleslavovy říše.

Oba panovníci vyspěli
ve vojensky zdatné a mocné vládce. Jejich ambice však předurčoval vztah k institucím křesťanské církve. Ota I. se stal úspěšným pokračovatelem politiky svého otce, krále Jindřicha I. Mezi německými vévody upevnil pozice saského rodu, za své přijal universalistické teze římského papežství a po vzoru Karolingerů pomýšlel na císařský trůn. Boleslav I. sice navazoval na dědictví Svatoplukovy Velké Moravy, nikoliv však v politické rovině. Nositelem idejí jednotného státu křesťanů tehdy byli církevní vzdělanci. V Boleslavově knížectví přežívalo Metodějovo (arci)biskupství na Moravě, po dvě generace mimo jurisdikci papeže a pro staroslověnskou liturgii podezřívané z vlivu Byzance. To stěží mohlo poskytnout oporu panovníkovi, jehož Bohemie sama podléhala bavorské diecézi v Řezně. Oproti tomu král Ota I. měl záštitu ve „vlastním“ arcibiskupství v Mohuči a disponoval silnými latinskými episkopáty hned několika vévodství, včetně těch bavorských. Vůdčím představitelem politické moci byl zjevně Ota I., církevní správa v Boleslavově knížectví byla závislá na jeho vůli. Boleslav, pokud chtěl zvýšit svou prestiž, musel ctít prořímskou politiku, přijmout Otovu svrchovanost. Oběma v naplnění velmocenských cílů a zajištění bezpečnosti státu překážel jiný protivník, Maďaři v dunajském prostoru.

Tažení krále Oty I.
uzavřené příměřím pod hradem zvaným Nový, mohlo mít příčinu právě ve formování koalice proti pohanským Staromaďarským kmenům, usazeným na přelomu 9. a 10. stol. v rovinách Panonie. Ty po rozhodném vítězství nad Východofranskými vojsky roku 907 u Bratislavy po dalších padesát let ohrožovaly střední i západní Evropu. Rychlými vpády plenily území Itálie, Francie i německých vévodství, nevyjímaje otonské Sasko. Boleslavův rival hodlal uskutečnit projekt Svaté říše římské, zaujmout pozici ochránce západního křesťanství a své úsilí završit císařskou korunovací z rukou papeže. Bylo i v Boleslavově zájmu potlačit vojenskou sílu Maďarů. Úspěchem koalice by ovládl dolní Pomoraví a mohl pomýšlet na podkarpatský prostor – získat zpět stará území Moravanů. Ota I. si byl vědom vojenské síly i ambicí Boleslavova knížectví, sám tady před patnácti lety okusil hořkost porážky. V roce 950 proto nehodlal Boleslava zničit, ale využít ve svůj prospěch. Poddání se Boleslava a usmíření s Otou mělo své odůvodnění v politické dohodě, poskytnutí součinnosti Boleslavova vojska v boji s Maďary, výměnou za podporu jeho expanze na východ „v zájmu Svaté říše“. Předmětem smlouvy mohlo být i posílení církevní instituce v Bohemii, nicméně za cenu pokání knížete Boleslava nad smrtí bratra, věrného služebníka Kristova, sv. Václava. Král Ota I. svým jednáním možná naplňoval slib, který dal svému otci. Jindřich I. (zemřel půl roku po knížeti Václavovi) ctil Václavovu oddanost křesťanství, současně směřoval k vyjmutí Bohemie z působnosti bavorské diecéze v Řezně a přenesení jejího vlivu na Sasko. Ustanovení „Václavova“ biskupství v Praze, které by podléhalo arcibiskupovi v Mohuči, zcela vyhovovalo zájmům Otovy politiky.

V srpnu 955
se naskytla příležitost k naplnění dohod. Staromaďarští nájezdníci o síle nejméně deseti tisíc mužů vytáhli podél Dunaje do jižního Bavorska a Švábska, kde dle svého zvyku loupili a plenili. Ota I. k tomuto okamžiku soustředil síly německých vévodství, Bavorů, Švábů, Franků i Sasů. K boji se vypravilo i Boleslavovo vojsko čítající tisíc jezdců. K rozhodujícímu střetu se schylovalo na řece Lechu pod hradbami města Augsburku. Maďaři vedení náčelníkem Bulčuem tentokrát porušili svoji taktiku obcházet opevněná sídla protivníka. Při vědomí své převahy možná hodlali změřit síly nejen s obránci města, ale také se samotným králem Otou I. Obranu Augsburku do příchodu posil vedl biskup Ulrich. 8. srpna 955 v čele obrněné jízdy dorazil německý král, nesoucí nesvětější relikvii Svaté říše, kopí svatého Longina s hřebem Kristova kříže. K rozhodující bitvě došlo ve svátek sv. Vavřince dne 10. srpna 955. Brzo ráno Maďaři přebrodili řeku a obloukem zaútočili právě v místech, kde setrvával Boleslavův oddíl. Pod náporem početní převahy nepřítele většina z jeho bojovníků padla nebo byla rozprášena. Obdobný osud potkal Šváby. Útok zastavil až oddíl Franků a křesťanské vojsko se mohlo zkonsolidovat. Přeživší se spojili s Otovou těžkou jízdou tvořenou převážně Bavory a situace na bojišti se obrátila. Maďarské síly začaly ustupovat. Ti, co nepadli pod náporem rytířů, prchali zpátky za řeku. Byli však stíháni a pobíjeni. Náčelníci Bulču, Lél a Šúr neunikli zajetí a popravě. Odveta za porážku u Bratislavy měla významný dopad na uklidnění poměrů v Evropě, po staletí sužované vpády nomádských kmenů z východu. Král Ota I. zaznamenal vítězství, které upevnilo jeho postavení nejvyšší autority říše a jímž si vysloužil symbolický statut obránce římského křesťanství. Úspěch, na kterém se podílel i Boleslav, mu otevřel cestu k získání císařského titulu a přídomek Veliký. Účast knížete Boleslava I. na Lechu doložena není, naopak saský kronikář Widukind zmiňuje v r. 955 jeho bojovou aktivitu kdesi na moravskopa­nonském pomezí. Je pravděpodobné, že hlavní část Boleslavova vojska po dohodě s Otou I. vázala síly nepřítele v týlu a při té příležitosti vyhnala Maďary z dolního Pomoraví. Pokud hotovost Bohemie do bitvy na Lechu vedl Boleslavův syn, v boji nezahynul (jak se někdy uvažuje), ale byl jím nástupce na knížecím stolci Boleslav II. zvaný Pobožný. Hrdinou obrany města Augsburku se stal zdejší biskup Ulrich, za své zásluhy svatořečený. To byl nejspíše důvod, proč pamětník bitvy Boleslav II. dal poté jednomu ze svých synů jméno Oldřich.

Mnich Kristián,
autor často citované legendy Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho, je pokládán za mladšího z Boleslavových potomků, podle Kosmovy kroniky zvaný Strachkvas. Jeho narození se traduje v předvečer vraždy sv. Václava – strašného kvasu – který v roce 935 vyústil v nastolení knížete Boleslava I. Nejstarší synové se zpravidla stávali pokračovateli světské moci, a tak Kristián nastoupil církevní dráhu. Rozhodnutí o jeho směřování mohlo přijít krátce po roku 950 jako důsledek dohod mezi Boleslavem I. a německým králem Otou I. Praha potřebovala zřídit biskupství, neměla však vlastního uchazeče o biskupský úřad, nejlépe původem z vládnoucího rodu. Řešením bylo vyslat do klášterní školy v Bavorsku mladšího z Boleslavových synů. Vzdělání získal v klášteře sv. Jimrama v Řezně, kde se mu dostalo i mnišského jména Christian. Záměr však nedošel naplnění. Důvodem mohly být příznaky nemoci (epilepsie?), vykládané jako neblahé znamení. V úvahu tak připadl Boleslavův talentovaný synovec Vojtěch. Syn knížete Slavníka a Střežislavy se narodil kolem roku 956 a s bratrancem Kristiánem ho dělil generační rozdíl 20 let.

Další z Boleslavových dcer
Dobrava se roku 964 provdala za knížete Polanů Měška I. O významu spojence Boleslavova knížectví svědčí zápis kupce a vyslance kordóbského chalífy Ibráhima ibn Jakúba, který někdy v polovině 60. let 10. stol. navštívil země Slovanů. Boleslava I. tituluje jako krále Prahy, Bohemie a Krakova, Měška názývá „králem severu“. Dobravě či také Doubravce se připisují nejen zásluhy na Měškově křtu (moravským biskupem?), ale z manželství vzešel další z Boleslavů, později zvaný Chrabrý. Polský král byl synovcem knížete Boleslava I., bratrancem Boleslava II., Kristiána i Vojtěcha. Rozvětvené dynastii přibyla nová větev, hlásící se k odkazu Svatoplukovy Velké Moravy.

Na přelomu let 967/8
se do Říma vypravilo společné Boleslavovo a Měškovo poselstvo žádat papeže Jana XIII. o zřízení biskupství v Bohemii a Polsku. Prahu nezastupoval Kristián, jak by se dalo očekávat, ale Boleslavova dcera Mlada, členka Řezenské kanonie. Vůdčí osobou byl patrně vzdělaný kněz Jordan, snad moravský biskup, avšak bez řádného svěcení uznaného Římem. Do jaké míry se mohl při vyjednávání opírat o přetrvávání moravského arcibiskupství, instituce ustanovené naposledy v roce 900 papežem Janem IX., se můžeme jen dohadovat. Boleslav I. měl jistě zájem o uznání legitimity církevní instituce, která by jeho knížectví zaručovala nezávislost, nicméně bez souhlasu stávajícího papeže neexistovala naděje ani na zřízení vlastního biskupství. Záměr sjednaný s králem, nyní již císařem Otou I., zůstával v instanci biskupství. Ani Jan XIII. neměl důvod oslabovat pozici svého vlivného ochránce, císaře Svaté říše Římské. V případě Polska nebylo překážek, země ovládaná Měškem dosud nepodléhala žádné diecézi. Biskupství založené již roku 968 navíc rozšiřovalo působnost arcibiskupa v Mohuči. V Boleslavově knížectví, které se překrývalo s nároky bavorských episkopátů a současně přináleželo do někdejší působnosti moravské arcidiecéze, byla situace podstatně složitější. Aby však dohody došly naplnění, Boleslav musel splnit slib pokání za zločin spáchaný před třiatřiceti lety.

Kanonizace sv. Václava
je nově datována k r. 968. Boleslav I. dal v rotundě sv. Víta na Pražském hradě zbudovat hrobku, pro niž byla za tímto účelem přistavěna jižní apsida. Kníže Boleslav měl k dispozici výstavnější baziliku sv. Jiří, záměrně však volil kostel sv. Víta. Připomeňme jeho symbolický význam; kníže Václav byl v roce 929 obdarován Jindřichem I. (otcem císaře Oty I.) relikvií mučedníka sv. Víta, a tomuto saskému patronovi zasvětil právě rotundu v dominantním místě na akropoli knížecího hradu. Záměr mít zde biskupský svatostánek nebyl až Boleslavův, mohl o něm uvažovat již moravský Svatopluk, s podporou krále Jindřicha I. k němu směřoval i zbožný kníže Václav. Ostatky Boleslavova bratra do té doby zůstávaly uloženy v Boleslavově starém sídelním hradu, v kostele sv. Kosmy a Damiána, před kterým kníže skonal mučednickou smrtí. Jeho tělo bylo vyzdviženo z hrobu a procesím za žalozpěvů přeneseno do 25?km vzdálené Prahy. Tzv. translace tehdy postačovala k uznání svatosti, nicméně s podmínkou, že s přenesením ostatků souhlasil církevní episkopát, do jehož diecéze křesťanský mučedník náležel. Již kníže Václav projevil snahu svatořečit Ludmilu (uložením do baziliky sv. Jiří), ale dostalo se mu zdrženlivé reakce, v zásadě odmítnutí řezenského biskupa Teuta. Václavova kanonizace je domácími historiky považována za politický čin knížete Boleslava, se záměrem vytvořit z Bohemie nezávislou církevní provincii. Domácí světec významnou měrou přispíval k šanci na založení biskupství, stěží by však církev – v tomto případě dotčený arcibiskup – ocenil vlastní iniciativu knížete. Zvláště pokud zasahoval do práv jiných biskupů, a ještě mu byla kladena vina za bratrovu smrt. Avšak tentokrát měl poslední slovo císař Ota I. V historii západního křesťanství se Václav stal vůbec prvním světcem slovanského původu, za významné lze považovat, že byl uznáván právě v otonském Sasku. Svědectví podávají dobové knižní iluminace, kdy král Jindřich I. zv. Ptáčník vstává z trůnu, aby jej uvolnil sv. Václavovi. Ten do královské jednací síně vchází již jako světec v doprovodu andělů.

Výsledek jednání poselstva,
který z Říma přinášela Boleslavova dcera Mlada společně s knězem Jordanem, knížete Boleslava patrně neuspokojil. Mlada v Římě vstoupila do benediktinského řádu, přijala řeholní jméno Marie a papež Jan XIII. ji ustanovil abatyší prvního kláštera v Bohemii. Mlada-Marie po svém návratu v roce 968 založila při kostele sv. Jiří na Pražském hradě klášter benediktinek. Jordan přijal v Římě řádné biskupské svěcení a ještě téhož roku byl v Poznani, v jednom z významných sídel Měškova knížectví, jmenován prvním polským biskupem. Iniciátor poselstva Boleslav I. vyšel naprázdno. Učinil pokání, poddal se císaři, s nálepkou viníka a bratrovraha se však „vlastního“ biskupství nedočkal. Zemřel roku 972. Teprve až Boleslav II. dostal příležitost dokončit proces, o který tolik usiloval jeho otec. Neznáme ani místo Boleslavova posledního spočinutí. Pamětníci jako by se postarali, aby jeho chvályhodné činy i hrob upadly v zapomnění.

Radek Míka


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001