Počátky naší státnosti 17 - Nové uspořádání
17. 04. 2011
V bojích na počátku 10. století
zahynul Mojmír II. a nejspíše i Svatopluk I. Tzv. Mojmírovci však
nástupnická práva uplatňovali v širším pojetí rodu a Svatoplukovi
synové představovali jen jednu z linií moravského knížecího rodu. Když
se v r. 870 chopil vlády Svatopluk I., jednal z pozice Rostislavova synovce.
Stejně si mohl počínat nejen někdo ze Svatoplukova nepřímého pokolení,
ale i další příbuzní předchozích panovníků. Rozklad říše a úpadek
centrální moci patrně zapříčinil stav, jímž lze vysvětlit nikoliv
zánik moravské vládnoucí dynastie, ale její rozklad a transformaci do
nástupnických celků Velkomoravské říše.
Stát Mojmírovců
s ústředím v dolním Pomoraví a Pováží v době svého vrcholu
zaujímal podstatnou část Podunajské Panonie, na severu Vislansko
(Malopolsko) a na západě přes českou kotlinu zasahoval až do oblastí na
pomezí Saska, k polabským Srbům. Soudržnost říše byla založena na více
či méně dobrovolném spojenectví zemských elit. Ty za pobírání
určitých privilegií setrvávaly po boku svrchovaného moravského panovníka;
velmoži v jeho družině získávali podíl na kořisti, osvojovali si
vojenské i politické zkušenosti a v rámci svých výsad uplatňovali moc
v domácím teritoriu. Z nejschopnějších družiníků vyrůstala budoucí
rodová aristokracie, nezřídka s pokrevní vazbou k vládnoucímu rodu.
Tehdejší písemnosti zpravidla podávají informace pouze o činech
významných mužů, ženám byla souzena role matek a vychovatelek. Nicméně
právě sestry či dcery z knížecí dynastie vstupovaly do svazků
s předními velmoži, jejichž rody poté tvořily významnou složku elitní
vrstvy prorůstající do celé Moravany ovládané říše. Dokladem může
být bohatě vybavený hrob vysoce postavené ženy, velmi pravděpodobně
moravského původu, nalezený na hradišti v Zabrušanech u Duchcova
v severních Čechách. Příbuzenstvím s Mojmírovci by nabýval významu
i rod knížete Slavníka ve středním Polabí, v 10. stol.
nejvýznamnější „přemyslovský“ spojenec i konkurent v Bohemii. Také
vojenská elita starých Maďarů v čele s Arpádem nejspíše neváhala
uplatnit svůj nárok na zaujetí nížin v Podunají, kde nadále převládalo
slovanské obyvatelstvo, a pojistit si jej pokrevním vztahem s moravskými
vládci. Pozdější uherské kroniky uvádějí pověst o svatbě Zulty, syna
Arpádova, s dcerou knížete Mojmíra II. Maželský svazkem vítěze
s dcerou (nezřídka s manželkou) poraženého býval obvyklým ukončením
válek, propojením předních rodů se dosahovalo příměří. Budoucí
dynastie uherských králů nejspíše nesla stopy krve Mojmírovců, nikoliv
jen tu prolitou na bojištích.
Obdobný politický svazek
hypoteticky ukončil boje Moravanů s Lučany na pláních Bohemie (před r.
885). Prvorozený syn moravského krále Svatopluka Predeslav dostal dceru
poraženého vojvody Slavibora a společně s Ludmilou se stali zakladateli
primogeniturní linie mojmírovského rodu v Čechách. Politický vývoj po
smrti Svatopluka I. a nastolení knížete Spytihněva (r. 895) na pražský
stolec sice na dvacet let potlačily „moravský“ nárok, návratem
Vratislava k moci (ten, jenž vrací slávu) pokrevní linie Svatoplukových
potomků zapustila dynastické kořeny v Praze. „Bájný“ Přemysl a
tradicí uznávaná zakladatelka rodu Ludmila byli patrně západními
pokračovateli státnosti bývalé velmoci moravských Slovanů (podrobněji
příště). Hrad Praha, založený za Bořivoje, nejspíše však svrchovaným
panovníkem Svatoplukem I., zůstal i sídlem přemyslovských knížat a
budoucích českých králů.
Kníže uplatňoval výkonnou moc
prostřednictvím vojenské družiny. Moravskému vládci věrná nobilita se
začala názorově dělit již po skonu Svatopluka I., v době soupeření jeho
synů o hegemonii v říši. Mojmír II. i Svatopluk II. nepochybně
disponovali vlastními, vzájemně však znepřátelenými družinami. Jejich
boje a poté předčasná smrt přinesla nenávratný rozklad centrální moci,
dříve uplatňované jediným svrchovaným vůdcem. Velmožská vrstva, pokud
nepodlehla v boji, neměla jinou možnost než s pozůstatky vojenské
družiny zamířit do tábora dřívějších spojenců. Část moravské elity
splynula s vítěznými Maďary, část se uplatnila v Polabí, v Bohemii či
na severu v Malopolsku. Patrně jen malý zlomek původní aristokracie zůstal
v bývalých centrech v Pomoraví, pozvolna však přesouval svá působiště
na lépe chráněné polohy stranou maďarských výbojů. Vliv nedávných
středisek moci, církevního a hospodářského života Moravanů v kontaktní
zóně při Dunaji nenávratně upadal a na významu nabývaly severněji
položené sídelní aglomerace budoucí Olomouce a Brna. V odpadlých zemích
mojmírovské říše moc uchopila nová knížecí elita, samotná Morava se
však ocitla v bezvládí.
Moravská církevní organizace
řízená biskupem nejspíše převzala určitou formu správy nad rozvrácenou
zemí a jejím obyvatelstvem. Přestože informace o působení moravského
arcibiskupa končí jeho ustanovením papežem Janem IX. v l. 899/900,
pozdější zápisy Olomouckého biskupství uvádějí sice nepříliš
průkazná, přesto pozoruhodná data. Biskup Jan I. setrval v úřadě 25–26
let (do r. 925?) a jeho nástupcem byl po dalších devatenáct let Silvestr I.
(do r. 944?). Nepochybné je, že r. 976 měla Morava vlastního biskupa,
který se účastnil sněmu v Mohuči společně s nově ustanoveným biskupem
pražským. Zatím nezodpovězenou otázkou historiků zůstává, kde a do
jaké míry po rozpadu státu Mojmírovců přežívala staroslověnská
liturgie, zavedená učenými věrozvěsty Konstantinem Filosofem a prvním
panonsko-moravským arcibiskupem Metodějem. Pokud Sázavský klášter ve
30. letech 11. stol., tedy více než sto let po zániku Velké Moravy,
navazuje na nejstarší staroslověnské písemnictví, musela nezbytně kdesi
na Moravě či v Bohemii po několik generací přežívat střediska
církevněslovanské liturgie a vzdělanosti, nezávislá na latinské církvi.
V úvahu přichází odlehlá poloha velkomoravského Hradiska sv. Klimenta
v Chřibských vrších západně od Velehradu, kde se po staletí traduje
klášterní založení přisuzované již sv. Konstantinu a Metodějovi.
Zdejší zaniklý kostel již podle názvu hradiště nesl příznačné
patronicium související s Konstantinovou misí k Chazarům, byl zde nalezen
i brakteát (mince) s vyobrazením byzantského císaře Basilea I. Skutečně
přesvědčivý důkaz pro existenci kláštera a přetrvávající
církevněslovanské komunity však schází. Jistou míru nezávislosti si
mohlo v 10. stol. udržovat slavníkovské Polabí. Sídelní aglomerace raně
středověkého Hradce (později s přízviskem Králové) se vyznačovala
mimořádnou koncentrací sakrálních staveb, opět s hradským kostelem sv.
Klimenta. K oživení staroslověnských tradic nejspíše přispěl český
panovník Břetislav I. (1035–55). S moravským prostředím byl dokonale
obeznámen, za otcovy vlády (kníže Oldřich) zemi spravoval jako markrabě,
současně byl iniciátorem legendárního „zákonodárného“ tažení do
Polska. Nelze tak pominout ani severněji položené centrum polského
křesťanství v Krakově, neboť území horní Visly a Slezska taktéž
přináleželo ke Svatoplukově Velkomoravské říši. Církevní tradice zde
uvádí Metodějova žáka, z Moravy vyhnaného biskupa Gorazda, a Polsko je
také jedinou římskokatolickou zemí, kde slaví Gorazdův svátek. Na
Krakovském hradě Wawelu byly odkryty základy nejstarších kostelů, staveb
východního typu, s dávno zapomenutými patronicii. U některé z rotund
tak nelze vyloučit ani zasvěcení sv. Klimentu, přestože velkomoravské
stáří zdejších kostelů je (zatím) obecně odmítáno. Přijetí
křesťanství se v Polsku totiž datuje až k r. 966, kdy byl pokřtěn
zakladatel tzv. Piastovské dynastie Měšek I.
Za knížete Polanů Měška
se v r. 964 provdala dcera českého knížete Boleslava I. Praha v té době
církevně podléhala řezenské diecézi. Kněžna Dobrava z přemyslovského
rodu proto nejspíše měla i významný vliv na rozšíření latinského
křesťanství u polských Slovanů. Její manžel přijal křest z rukou
kněze-biskupa, jehož identita je neznámá, proto se přisuzuje působnosti
Řezna. Nicméně listiny bavorského biskupství Měškův křest
nezaznamenávají a nelze vyloučit, že křest provedl spíše úřadující
biskup moravský, jehož jméno se nedochovalo, ale osobně jej dokládá
účast na mohučské synodě. Z manželství Doubravky a Měška vzešel syn
Boleslav zv. Chrabrý. Nejen jménem, ale i činy navazoval na jižní linii
svého příbuzenstva. Synovec knížete Boleslava I. reagoval na konci
10. stol. na úpadek moci potomků Boleslava II. (Boleslav III., Jaromír a
Oldřich) a anektoval Moravu, v l. 1003–4 také Bohemii. Málo známá je
skutečnost, že Měškův prvorozený syn z dalšího manželství se jmenoval
Svatopluk. Souvislost s tradicí nejmocnějšího krále Slovanů, ke které se
hlásila jak česká, tak polská knížecí dynastie, jistě nebude
náhodná.
Pokud některý ze synů
Velkomoravského krále Svatopluka I. po sobě zanechal mužské potomstvo,
dosažením dospělosti by mu náležela následnická práva na moravský
stolec. Pokud na počátku české dynastie stál Predeslav (Premisl), mohl
nárok uplatnit Vratislav. Situace rozvrácené země z počátku 10. stol. se
pozvolna konsolidovala, oblast horního Pomoraví s centrem v Olomouci byla
válečnými útrapami postižena asi nejméně. V r. 908 a poté znovu r.
915 je zaznamenáno tažení staromaďarských válečníků proti Sasku a
Durynsku. Jejich průchod přes Bohemii se pouze předpokládá, odpovídal by
však spojenectví Bavorů s tehdy vládnoucím knížetem Spytihněvem.
Rozpadem Východofranské říše se rozhořel boj mezi zemskými vládci,
zejména mezi bavorským Arnulfem a saským Jindřichem. Spytihněv podporoval
zájmy Arnulfa a nejspíše umožnil i průchod maďarským vojskům. V Sasku
na dvoře knížete Jindřicha se možná ukrýval i jeho konkurent, patrně
nevlastní bratr Vratislav (díl č.8). Úmrtím Spytihněva v r. 915 se
Vratislavovi uvolnil nejen pražský stolec, ale také cesta ke znovunabytí
Moravy. I saský Jindřich I. zaznamenal úspěch; r. 919 byl uznán králem a
následně se mu poddal i bavorský vévoda Arnulf. Vládci Bohemie se stali
spojenci (ne vždy to tak vypadalo) a následně i součástí vznikající
Svaté říše římské. Tato situace patrně umožnila Vratislavovi obnovit
vztahy s moravskými velmoži či jejich potomstvem, zejména však s rodem
polabských Slavníkovců. Vždyť od rozpadu Velké Moravy uběhlo pouhých
10 let a moravská elita jistě pamatovala i doby krále Svatopluka.
Vratislava proto musela vítat jako vládce, který jim VRATIl ztracenou moc
i SLAVu. Připojení Olomoucka si nejspíše nevyžádalo žádné
výraznější úsilí, k Přemyslovskému knížeti se přidalo také Slovany
obývané Kladsko s Poodřím. Zde se nabízí souvislost s pojmenováním
slezské Vratislavi (Wrocław).
Spojení Čech s Moravou
znamenalo návrat Přemyslovců k moravským kořenům. Kníže Vratislav, otec
sv. Václava, se jej však nedožil. V únoru r. 921 padl v boji s Maďary,
možná právě při pokusu získat zpět centra v dolním Pomoraví. Země se
ocitla v nástupnické krizi, kněžici Václav s Boleslavem byli ještě
nezletilí a situace vyústila v násilnou smrt Vratislavovy matky a
zakladatelky české vládnoucí dynastie, kněžny Ludmily. Na další úspěch
v teritoriální politice si muselo knížectví počkat až na sebevědomého
Boleslava, který se chopil moci úkladnou vraždou bratra Václava.
Přemyslovský stát za Boleslavovy vlády mimořádně upevnil své pozice ve
středoevropském prostoru. Svým podílem přispěl i ke konečnému
vítězství Svaté říše římské nad Maďary. Bitvy na řece Lechu v r.
955 se po boku armády císaře Oty II. účastnilo i vojsko z Bohemie.
Údajně zde padlo na tisíc Čechů, možná i některý ze synů knížete
Boleslava I. Porážka Maďarů nepochybně pomohla Boleslavovi k ovládnutí
celého moravského prostoru. Staromaďarské bojovné elity byly nuceny ke
změně soužití se svými sousedy, z někdejší jihovýchodní části
Velkomoravské říše vytvořili silný Uherský stát v čele
s křesťanským panovníkem.
Přemyslovci, polští Piastovci i uherští Arpádovci
v 10. stol. tvořili již vlastní dynastickou politiku a ovlivňováni
sousedstvím Svaté říše římské se opírali o západní křesťanství,
zastupované bavorskými či saskými arcidiecézemi. Řízení raně
středověkého státu přecházelo do nových forem feudální správy. Velká
Morava se stala historií. Oporu v ní nenacházely nástupnické země, již
plně nezávislé na původním uspořádání Svatoplukovy říše, ani
domácí latinsky orientovaná církev, pro kterou Metodějovo arcibiskupství a
staroslověnská liturgie ještě přespříliš evokovaly východní vliv
konkurenční Byzance.
Radek Míka
