Menu

Počátky naší státnosti 16 – Válka na Dunaji

23. 03. 2011

Stát Mojmírovců
jako středoevropská mocnost přestal existovat na počátku 10. století. Za příčinu vyvrácení Velkomoravské říše se nejčastěji uvádějí staromaďarské kmeny, pronikající přes podunajskou Panonii do střední Evropy. Důvodů oslabení a ústupu dynastie moravských vládců je však nepochybně víc. V předešlé kapitole jsme opustili Moravu v roce 895. Po smrti Svatopluka I. se ujal vlády nejstarší z žijících synů, Mojmír II. Ač lze usuzovat, že otec hodlal předejít sporům o nástupnictví a možná uvažoval o rozdělení říše, východofranská politika s podporou Maďarů tyto záměry učinila bezpředmětnými.

Potisí začali osidlovat
kočovní přistěhovalci patrně již se souhlasem Svatoplukovým, jehož maďarské legendy zvou Moroutem či Menumoroutem (asi Moravan, muž, co měl mnoho žen). Poté, co král Arnulf obrátil jejich útočné síly proti nezkušenému Mojmírovi, stala se Panonie neklidnou oblastí, jejíž západní část, přiléhající k bavorské, tzv. Východní marce, byli Moravané donuceni odstoupit Frankům. Od jádra říše záhy odpadla také Bohemie se srbskými kmeny v dolním Polabí. Svatoplukovy územní zisky na západě včetně Prahy se dostaly do závislosti na Východofranské říši. Pokud mělo dojít k rozdělení vlivu Svatoplukových synů, obdobně jak učinil syn Karla Velikého Ludvík Pobožný s Franskou říší, z tzv. Velké Moravy v průběhu jediného roku zbylo jen centrum v Pomoraví a Pováží. Mojmír II. nemohl naplnit otcův záměr, zvláště pokud bratr Svatopluk měl po nabytí dospělosti ambice soupeřit o jeho místo. S podporou krále Arnulfa, jehož byl Svatopluk II. patrně synovcem, by se mu to jistě podařilo. Proces rozpadu tudíž uspíšila nástupnická krize, nejčastější příčina oslabení raně středověkých států stojících na autoritě jediného vládce. Moravská politika po dobu Svatoplukovy vlády v letech 871–894 vyvažovala tlaky mocností, usilujících o svrchovanou vládu nad slovanskou střední Evropou i rodícím se křesťanským universem. Na západě to byl státní útvar Karolingerů hájící franskou hegemonii tzv. Západořímské říše, v samotném Římě vzrůstaly emancipační snahy papežské kurie a z jihovýchodu svůj vliv uplatňovalo Východořímské císařství v Konstantinopoli. Spolu se staromaďarskými nájezdníky to bylo dědictví, s nímž se Svatoplukovi potomci měli vyrovnat.

Kníže Mojmír II.
záhy nabyl vojenských i politických zkušeností. A tak zatímco v únoru 896 se král Arnulf nechává v Římě korunovat císařem, Mojmír uzavřel spojenectví s Maďary. Ti po porážce od Bulharů s jeho svolením obsadili východní část karpatské kotliny a společně s Moravany se jali plenit západní Panonii pod franským vlivem. Obnovený konflikt s Východofranskou říší se však nemohl obejít bez sporů Mojmíra s mladším Svatoplukem, který patrně již dospěl a nepochybně se klonil na stranu vlivného strýce, císaře Arnulfa. Podle kusých informací (sněm ve Wormsu r. 897) lze dovodit, že Svatopluk II. byl z Moravy vyhnán a se svými velmoži se uchýlil pod ochranu Franků. Možná však zaujal místo kdesi v Polabí a podněcoval proti bratrovi zdejší vojvody. Tomu nasvědčuje zpráva o Spytihněvově poselstvu v Řezně, které v témže roce žádalo císaře Arnulfa o pomoc proti Moravanům. Podle tradičního výkladu Mojmírova pozice posílila natolik, aby se pokusil získat zpět ztracené území Bohemie. Jeho zájem však mohl směřovat proti pozicím „profransky“ orientovaného bratra a odpadlých velmožů. V roce 898 císař žádost vyslyšel a proti Mojmírovi vyslal vojsko vedené markrabími Liutpoldem a Aribem. Aby se vyhnul střetu s Maďary, s příslibem bohaté kořisti je odlákal do severní Itálie na tažení proti králi Brenegarovi I. To umožnilo bavorským vojskům opakovaně plenit území Moravy, na jejich straně se bojů patrně účastnil i Svatopluk II. Arnulfova politika sice oslabila Mojmíra a nakrátko odvrátila hrozbu maďarských útoků proti Východofranské říši, v ohrožení se však ocitl papežský Řím. Rozhněvaný papež Jan IX. sesadil Arnulfa z císařského trůnu ještě před bitvou na Brentě, kde v boji proti Maďarům padlo na dvacet tisíc Brenegarových bojovníků. Příměří s Maďary nebylo pro římskou pokladnu jistě levnou záležitostí. Situace se v polovině roku 899 obrátila i na Moravě. Nejmladší Svatoplukův syn se dostal na některém z hradišť v dolním Podyjí do Mojmírova obklíčení, byl donucen kapitulovat a odejít do Bavorska. Kníže Mojmír II. na svoji stranu získal i dřívějšího otcova spojence, správce bavorského východu Isanrika, který s pomocí Moravanů uchvátil tzv. Východní marku.

V zimě 8. prosince 899
umírá designovaný císař, východofranský král Arnulf. Králova smrt nepochybně ukončila šance Svatopluka II. k návratu na Moravu, znamenala však i ztrátu jeho vlivu ve Východofranské říši. Nárok na vládu Svatopluka II. v Bohemii, možná dohodnutý otcem a strýcem před devíti lety v Omuntesperchu na Dunaji, již neměl kdo podpořit. Na přelomu století Mojmír II. natolik upevnil svou pozici, že mohl žádat římského papeže Jana IX. o obnovení církevní správy na Moravě. V roce 900 se úřadu panonsko-moravského arcibiskupa ujal papežský legát Jan s biskupy Benediktem a Danielem. Výmluvným svědectvím odporu Franků proti obnově arcidiecéze je stížný list bavorského episkopátu papeži, jímž se snaží obhájit nárok Pasovské diecéze na území Moravy za cenu polopravd, lží a pomluv. Listina sepsaná nejspíše v srpnu 900 na synodě v Reisbachu poprvé jmenuje také dynastii moravských knížat názvem Mojmírovci. Přes nepochybné úspěchy Mojmíra II. na poli diplomacie však trval konflikt s Východofranskou říší. Poté, co se vlády ujal Arnulfův syn Ludvík zvaný Dítě, v létě r. 900 k bavorskému vojsku přibral vojsko z Bohemie a po tři týdny plenil Moravu. Někdy v té době se do událostí ve střední Evropě opět zapojují Maďaři. Zpráva o smrti východofranského krále je zastihla v severní Itálii, kam vytáhli Arnulfovým přičiněním. Úmluva jeho smrtí pozbývala platnosti a nenaplněná očekávání se obrátila proti samotným Frankům, neboť maďarské bojové svazy vpadly do jižní Panonie a začaly plenit rozsáhlá území východního Bavorska. Útok sice v podzimních měsících zastavil markrabě Luitpold, bylo však patrné, že maďarský živel se stává přítěží oběma znesvářeným stranám. Patrně již v lednu roku 901 král Ludvík IV. uzavřel s Mojmírem II. smír, v rámci řezenských úmluv byl vypořádán také spor o tzv. Východní marku.

Sjednaný mír
neznamenal spojenectví. Proti společnému nepříteli se Bavoři i Moravané spokojili s dílčími bojovými úspěchy. Na jaře 901 byli Maďaři odraženi v Karantánii, o rok později napadli Moravu se stejným výsledkem. Do podunajského prostoru však staromaďarské kmeny plynuly již bez ohledu na výsledky lokálních šarvátek a bylo jen otázkou času, kdy svoji aktivitu soustředí k rozhodujícím bojům při zaujetí země. Zlomový význam mohla mít zdánlivě dílčí událost, zaznamenaná k r. 904. Bavoři, patrně někteří z franských hrabat, pozvali vévodu Maďarů Kusala (Kurszán) na hostinu. Zda plánovali krveprolití, nebo hodokvas vyústil v usmrcení Kusala a pobití jeho družiny, není podstatné. Akt zrady nepochybně vyvolal hněv Maďarů, jejichž vojenské elity již neměly důvěru ani důvod k dohodám s franskou, a nejspíše ani s moravskou aristokracií. O to víc překvapuje nečinnost východofranského krále Ludvíka IV. i knížete Mojmíra II., s jakou přenechali iniciativu protivníkovi. Poslední vítězství Moravanů nad Maďary (s nepříliš velkou jistotou) se udává ještě k r. 906, nicméně v setrvalých bojích se moravské síly bez franské podpory vyčerpaly a porážka Mojmírových vojsk se stala nevyhnutelnou. Tehdy snad prý zahynul i kníže Mojmír II., avšak zánik moci Moravanů se topí v mlhách, bez zřetelného dějinného mezníku. Mezi l. 904–907 panuje na Dunaji zdánlivý klid, časově konkrétní písemné zprávy analistů o Mojmírově Moravě mlčí. Podle maďarské legendy král Svatopluk utonul na svém koni ve vlnách Dunaje při útěku z prohrané bitvy. Pozdější uherská kronika Šimona z Kézy uvádí zahubení Svatopluka s celým vojskem v jakémsi městě poblíž řeky Rákos severně od dnešní Budapešti. Není však zřejmé, zda si jej lidová tradice nezaměnila za Mojmíra II., nebo v Dunaji skutečně našel smrt Svatopluk, stejnojmenný nejmladší syn slavného moravského krále. Avšak bitva, jíž se mladý Svatopluk II. na straně Franků mohl účastnit a která v dějinách nemohla být pominuta, se skutečně odehrála.

4. července roku 907
u Bratislavy (Braslevespurch) došlo k rozhodujícímu boji. Maďarským jednotkám veleli Dursak a Bugat, na opačné straně se zformovala bavorská a franská vojska pod vedením markraběte Luitpolda. Zastoupení Moravanů se již nezmiňuje. Bitvu popisuje řada kronik, zvláště připomínají zpupnost, s jakou bavorská hrabata podceňovala svého soupeře. Účinná taktika nomádů žijících v sedle koně podporovaná znamenitými lučištníky totiž vnesla do řad protivníka zmatek a zkázu. Útoky maďarské lehké jízdy přicházely rychle a z neočekávaných stran, prakticky nedošlo k přímému boji muže proti muži. V marném boji našla smrt východofranská elita. Zahynul markrabě Luitpold, mnozí z vévodů i bavorští biskupové. Bitvou u Bratislavy se střední Podunají dostává pod přímou nadvládu Maďarů a Evropa na dalších padesát let musí odolávat maďarským výbojům. Se změněnou mocenskou situací na Dunaji však ustupuje i výsadní postavení Východofranské říše, jejíž zánik je zpečetěn r. 911 předčasnou smrtí krále Ludvíka IV. Poslední z rodu Karolingerů musel usednout na trůn v mladém věku, pro jeho nezkušenost a možná i politickou naivitu mu zůstalo přízvisko Ludvík Dítě.

Úpadek centra Velkomoravské říše
měl rozdílný vývoj v Pomoraví a na jihozápadním Slovensku. Zatímco v okolí Nitry se patrně odehrály boje o zaujetí země a Maďaři sídla Slovanů dobili a obsadili, na Moravě jistá samostatnost zdejšího lidu přetrvává. Avšak život s odchodem knížecí nobility zchudnul. Trvalá hrozba maďarských vpádů odklonila dříve frekventované obchodní magistrály na Dunaji i na řece Moravě, a stejně jako hradská centra z dolního Pomoraví se kupecké trasy přesunuly severněji, k dnešní Olomouci nebo do okrajových poloh moravského podhůří, na hradiště v Brně-Líšni, k Vyškovu a pod. Právě v 10. stol. nabývá na významu tzv. Trstěnická stezka, obchodní cesta z Čech do Poodří a na Kyjevskou Rus. Pozvolné opuštění Mikulčické sídelní aglomerace i dalších míst v blatných polohách na řece Moravě možná uspíšily ničivé záplavy, zjištěné archeology v zánikových horizontech. Pozoruhodné je přetrvání zdejších kostelů. Ač pohané, maďarští nájezdníci je nezničili a některé sloužily křesťanským bohoslužbám i v dalších staletích. Do středověku je doložena existence kostela Panny Marie na Sadském návrší s hrobovou kaplí, místo které staromaďarští vládci mohli záměrně uchovat jako mauzoleum uznávaného moravského krále, neboť právě darem Svatopluka I. je odvozována legitimita jimi zaujaté země. Dřívější Metodějův kapitulní chrám se stal významným poutním místem a nejspíše byl i předchůdcem klášterní baziliky Nanebevzetí Panny Marie, na níž se po jejím založení v r. 1210 přenesl i název Velehrad. Nedaleko, v Modré u Velehradu, do 17. stol. stával další z velkomoravských kostelů, rekonstruovaný ve zdejším archeologickém skanzenu. Téměř senzací je však nedávný objev přímo v mikulčické sídelní aglomeraci, jímž je dosud dochovalý kostelík sv. Margity Antiochijské na slovenské straně regulované řeky Moravy. Ještě nedávno byl pokládán za raně gotický kostel, stavebně historický a archeologický průzkum však prokázal jeho původ do 9. stol.

Zánik Svatoplukovy říše
nelze přičíst výhradně Maďarům ani nesvornosti královských synů. Ve stínu hegemoniální politiky Franské říše neměl správně nestabilní útvar stojící pouze na autoritě a ambicích jediného vládce naději na překonání hlubší krize, s níž se nedokázal vypořádat ani stát Karolingerů. Expanzivní rozmach raně středověkých evropských říší byl nevyhnutelně předurčen k dalšímu etatizačnímu vývoji. Velká Morava, představitel moci Slovanů v Evropě 9. století, se rozpadla na jednotlivá knížectví, snadněji ovladatelné celky sílící zemské aristokracie. Neboť prakticky ve stejné době dochází k témuž vývoji u západních sousedů, v nastalém mocenském vakuu vznikl jedinečný prostor k nástupnickému uspořádání bývalých středoevropských velkoříší. Příležitosti se chopily domácí elity, které okamžitě započaly s budováním vlastní hegemonie.
Radek Míka


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 02/2020
02/2020 číst aktuální číslo
Czt