Počátky naší státnosti 14 – Slovanská arcidiecéze Metodějova
23. 01. 2011
Vliv Moravanů v Bohemii
výrazně posílil v 70. letech 9. stol. za vlády knížete Svatopluka.
Ambice tohoto panovníka směřovaly k expanzi nejen do „nezaujatých“
končin mimo vliv Franků, ale s rostoucím politickým a vojenským
sebevědomím také na západ a na jih, do styčných území
s Východofranskou říší. Jako se Rostislav nestal vazalem krále Ludvíka
II. Němce, ani on nemínil přijmout roli podřízenou vévodům bavorské tzv.
Východní marky. Teprve Svatopluk dosáhl naplnění politiky svého
předchůdce. Mocnou vzpruhou mu byla podpora římských papežů. Hadrián
II., když „moravského“ Metoděje jmenoval papežským legátem a biskupem
slovanského lidu, v zásadě učinil z Mojmírovců křesťanského hegemona
západních Slovanů, s misijní působností i za hranice Rostislavova
knížectví. Navzdory snahám bavorského episkopátu Svatoplukovi toto
postavení stvrdil i Hadriánův nástupce Jan VIII., který se v r.
873 přičinil o Metodějovo propuštění z franské internace.
Ctižádostivý Svatopluk s oporou Metoděje
a jeho autoritou u papeže i mezi slovanským lidem jistě neváhal prosazovat
mocenské zájmy ospravedlněné povinnostmi křesťanského vládce. Avšak ani
biskup šířící myšlenku nové ideologie nemohl obstát bez opory v silném
panovníkovi. Pokud misijní snahy Franků a jejich latinského kléru neměly
v Bohemii patřičný úspěch, staroslověnská liturgie zavedená
Konstantinem a nesená z východu příbuznými Moravany se záhy prosadila.
Významnou úlohu v pronikání křesťanství do české kotliny patrně
sehrála i provázanost slovanských elit, posilovaná vzájemnými sňatky. R.
871 je kdesi na východním bavorském pomezí zmíněn průvod s nevěstou
z Bohemie směřující na Moravu, přepadený oddílem Franků. Doprovod jí
dělala jízdní družina a služebnictvo, jehož rozsah si lze představit
podle počtu údajně až šesti set koní. Bohatá nevěsta (jméno Letopisy
Franků neuvádějí) někdy bývá ztotožňována se Svatoplukovou první
manželkou Svetožizň, dokonce prý sestrou českého knížete Bořivoje.
Domněnka však není ničím podložena, zvláště pokud okolnosti
nasvědčují, že Svetožizň počala Svatoplukovi syna Predeslava již někdy
v letech 865–66. Vyvozovat z události r. 871 příbuzenství Svatoplukovo
s Bořivojem, tedy předpoklad vztahu českého knížete k Moravanům, jistě
nelze. Ani to, zda byl Bořivoj, poprvé snad zmíněný k r. 872 jako
Gorivej, mocensky provázaný s Moravany, kníže jednoho ze spřízněných
rodů v Polabí. Jádro tzv. přemyslovské domény je sice kladeno k Vltavě
do středních Čech, avšak Bořivojova moc nad zdejším územím před r.
872 je jen dohadem, odvozeným z pozdějšího vývoje událostí. Ač Vltava
počínající v šumavských hvozdech je u Mělníka vodnatější, řeka
plynoucí od východu si nad soutokem ponechává jméno Labe. Z toho je
patrný její dávný komunikační a hospodářský význam při osidlování
středoevropských teritorií. Stejnou úlohu sehrálo Polabí i pro Svatopluka
a Metodějovu křesťanskou misii do Bohemie.
Gradič, Gradeč neboli Hradec
se rozkládá v mokřadní deltě na soutoku Labe a Orlice. Podle legendy tudy
procházel kníže Bořivoj, byv na Moravě pokřtěn biskupem Metodějem. Při
té příležitosti pak měl jako zbožný křesťan v Hradci založit kostel.
Ne, nejedná se o omyl a záměnu s Hradcem zvaným Levý u Prahy. Na Labi
leží věnné město českých královen, Hradec Králové. Velká váha se
však místní legendě nepřikládá, odborníci o existenci hradiště
v 80. letech 9. stol. dokonce pochybují. Počátky zdejšího osídlení
sice sahají do doby bronzové, ale vznik slovanského hradiště se datuje
k přelomu 9. a 10. stol. a je připisováno Slavníkovcům. Polohou na
dávné cestě podél Orlice do horního Pomoraví byl však Hradec předurčen
nejen k hospodářskému rozvoji, ale také k velmi úzkým vztahům
s východními sousedy. Zdejší Slované patrně měli společné kořeny se
zemědělským lidem usedlým na řece Moravě a jejich dávnou etnogenezí od
středního Dunaje. V Polabí žili již po řadu generací. Zakládání
sídelních aglomerací v blatné poloze na říčních ostrovech odpovídá
charakteru sídel Moravanů, jako byla významná hradiště v Mikulčicích,
Uherském Hradišti či Olomouci. Tzv. Slavníkovce lze tudíž hypoteticky
spojovat s průnikem moravských Slovanů na západ k Labi. Jméno Slavník
(Slavjanik), dříve než bylo spojováno s mocným rodem, mohlo vyjadřovat
jeho (vůči moravským Slovanům) podřízený postoj – Slovan/ek.
Legenda o založení kostela
proto může zachycovat reálný děj. Za takových okolností by však
královéhradecký kostel předcházel tradici nejstaršího kostela
v Čechách postaveného v jiném Hradci, rotundě sv. Klimenta
v Bořivojově sídle v Levém Hradci. Kostel s prastarým patroniciem sv.
Klimenta totiž existuje i v Hradci Králové. Je barokní a jako nevelká
kaple se tísní pod dominantou města, Bílou věží. Nicméně nejstarší
záznamy jej pamatují jako gotický farní kostelík, držící prvenství mezi
zdejšími kostely, který po požáru ve 14. stol. prošel radikální
přeměnou. Tu po r. 1574 umocnila přístavba monumentální renesanční
věže s druhým největším zvonem v Čechách zvaným Augustin. Na
starobylost kostela tak zdánlivě upozorňuje pouze zasvěcení sv. Klimentu,
mučedníkovi, jehož ostatky na cestě k Chazarům získal Konstantin a
společně s bratrem Metodějem je přinesl na Moravu. Avšak barokní
přestavba z let 1714–17 možná díky svému geniálnímu tvůrci, za
něhož je pokládán architekt J.B. Santini, ukrývá další překvapení.
Rotundu. Nikoliv však tu původní z počátků města, ale vyjádřenou
nápadně skromným tvaroslovím barokního interiéru. Stavitel patrně
rozpoznal nejstarší rozvrh kostela (či objevil základy?), když vnitřní
prostor kaple vytvořil jako mírnou elipsu, opisující tvar okrouhlé rotundy
s lucernou na vrcholu. Vnější kvadratická forma je s interiérem ve
zdánlivém nesouladu. V nesouladu s kaplí se jeví také ohromná hmota
přistavěné věže. Pokud si však uvědomíme, že největší zvon
v Čechách nese věž Svatovítské katedrály a druhý v pořadí
„patří“ sv. Klimentovi v Hradci, je na místě význam kostela nejméně
připustit. Nemohl jej však založit novokřtěný Bořivoj, ani jako knížeti
mu nepříslušelo kanonické právo zakládat a vysvěcovat kostely. To
příslušelo pouze biskupovi, v tomto případě moravskému Metodějovi.
Metoděj také mohl zvolit patronicium sv. Klimenta a kostel skutečně
obdarovat ostatkem svatého mučedníka. Nejstarší fáze v podobě rotundy je
dosti pravděpodobná, prokázat ji však může jen archeologický průzkum,
pokud její zbytky zcela nezanikly v novověku s radikálními úpravami
terénu. S jádrem legendy může souviset i skutečný původ knížete
Bořivoje, provázaný nikoliv s bájným „stadickým“ Přemyslem, ale
s minulostí Slavníkovců. Nutno zmínit, že dnes užívané názvy rodů
nelze v raném středověku akceptovat; boj o dědičnou hegemonii jediného
z rodů, který obdržel symbolické jméno, byl teprve na samém počátku a
významně do něj zasáhli Moravané.
Vůdčí elita Polabských Slovanů,
která ve druhé pol. 9. stol. zaujímala Hradec a nejspíše také již
centrum domény v Libici, mohla být dávným spojencem moravských panovníků
a Svatoplukovi přispěla ke vstupu „na pláně“ Bohemie. Oblast
východního a středního Labe zpočátku možná nepřináležela k Bohemii
zmiňované franskými dějepisci. Za jádro historické Bohemie lze považovat
Polabí nad soutokem s Vltavou a pláně Poohří, kraj kolem Řípu. Tuto zemi
však zaujímali Lučané, spříznění spíše na sever se slovanskými kmeny
Srbů. Proto nelze pominout i možnost, že nejstarší kostel v Bohemii
(nikoliv tedy v Čechách jak je dnes geograficky vnímáme) mohl opravdu
vzniknout na Levém Hradci.
Hradiště na levém břehu Vltavy
nedaleko od soutoku s Labem bylo zaujato Bořivojem jako exponentem
Svatoplukovy moci v nárazníkovém území s kmeny Bohemie. Z Kristiánovy
legendy víme, že kníže přijal křest od Metoděje a nechal zde postavit
(další) rotundu sv. Klimenta. Neboť misijní území panonsko-moravského
arcibiskupa zaujímalo i střední Polabí, Bořivoj tak vůbec nemusel být
pokřtěn na Moravě, jak udává tradice, ani po prvním protimoravském
převratu někdy v r. 882/3 utíkat daleko na východ. Stačilo, aby se
uchýlil do bezpečí některého ze „slavníkovských“ hradů. V sídlech
zdejší elity lze tušit i existenci prvních kostelů přináležejících
k Metodějově arcidiecézi.
O činnosti biskupa Metoděje v Čechách
není nic známo. Nedochoval se žádný písemný záznam. Mlčení pramenů
lze patrně připsat zejm. bavorskému kléru, který v 10. stol. po
přičlenění Bohemie k Řeznu neměl nejmenší zájem připomínat zásluhy
panonsko-moravského arcibiskupa. Nicméně při vysvěcení, případně
zakládání prvních kostelů lze jeho osobní účast předpokládat. To
platí i v případě nejstarších kostelů v okolí Prahy. Vedle sv.
Klimenta na Levém Hradci k nim patří i rotunda sv. Petra na nepříliš
vzdáleném hradišti Budeč, do 80. let 9. stol. je datován kostelík Panny
Marie na hradě Praha, možná také zdejší rotunda později zasvěcená sv.
Vítu. Všechna tato místa spojují historické souvislosti i hrobové nálezy
šperků velkomoravské provenience z časů Svatoplukovy vlády. V tehdejší
době byl zástupce církve povinován službou svému panovníkovi, církev
dodávala legitimitu vojenským výpravám ve jménu šíření křesťanství.
Na mnohá tažení franských králů tak odcházeli biskupové v roli
misionářů i velitelů. Nejinak tomu bylo i se Svatoplukem. Pokud
ovládnutí středního Polabí neznamenalo žádný vážnější problém a
proběhlo prakticky ve spolupráci s místní vojenskou elitou, na západ od
Labe stál protivník, který se nemínil podvolit. Aby Svatopluk I. ovládal
celou Bohemii, musel zlomit odpor Lučanů. Metoděj či některý z jeho
nejbližších sufragánů patrně neměl jinou možnost, než se
„misijního“ tažení účastnit.
O Luckých válkách
se dočteme v Kosmově kronice jako o bájném pohanském ději, bez
konkrétního vročení či reálného zasazení do historie. Války vrcholí
bitvou na Turském poli u hradišť Levý Hradec (Gradeč, 5 km
jihovýchodně) a Budeč (5 km západně). Pozoruhodná je nejen poloha
v přímém kontaktu s nejstaršími fundacemi křesťanských kostelů, ale
také s Bořivojovou posádkou, o níž se můžeme domnívat, že nejpozději
na počátku 80. let 9. stol. byla znásobena o moravské posily.
Překvapivé je i zaujetí válčících stran k boji. Zatímco vyvolené
vojsko stojí na pahorku Krleš, výbojní Lučané se rozložili na vrchu Ers.
Vrchol kopce Ers však zaujímá pohanská mohyla, v ději možná
symbolizující starou víru Lučanů. Na rozdíl od skromného pahorku,
z něhož velel udatný Tyr. Pahorek názvem Krliš (jako Krleš je zaznamenán
ještě v mapách z 18. stol.) odkazuje nikoliv na minulost, ale na
budoucnost křesťanství v Čechách. Slovo totiž vychází z řeckého
kyrie eleison – pane, smiluj se! Na straně vítězů tak vojsko bojuje za
křesťanské hodnoty, avšak s patrným východním vlivem, neboť řečtina
byla liturgickým jazykem císařské Konstantinopole.
Ovládnutí srdce Bohemie
založením hradu Praha na sněmovním poli lze datovat do první poloviny
80. let 9. stol., nejspíše však k podzimu či zimě r. 884/5 (Počátky
naší státnosti 5). Svatopluk byl pod ochranou papeže a z jednání
s Karlem III. Tlustým na Monte Comiano se vracel viditelně posílen. Dobové
prameny naznačují, že tam byl účasten také úřadující
panonsko-moravský arcibiskup Metoděj. Bitva na Turském poli mohla proběhnout
v době, kdy si moravský panovník vyjednal právo zaujmout Bohemii, aniž by
vyvolal hněv Říma či franského krále. Svatopluk jistě nehodlal zemi
ovládnout pouze vojensky, ale také politicky, ve jménu šíření
křesťanství. Ze spisu Žitije Mefodia víme, že biskup skonal 6. dubna
885. Z údaje vyplývá, že ač stár, mohl se tažení proti Lučanům
účastnit. Jeho vliv na spojená vojska již křtěných polabských Slovanů
s Moravany (nesprávně interpretované jako vojsko Čechů) se promítl do
pojmenování bojiště motlitbou; pane, smiluj se neboli „krleš“. Název
místa by v pohanských dobách (před misijní působností Metoděje)
postrádal smyslu, po r. 895, kdy Pražsko již podléhalo řezenskému
biskupovi, nelze bitvu ani předpokládat. Děj popsaný Kosmasem s odstupem
deseti generací mohl mít pro Čechy zásadní dějinný význam. Znamenal
konec sněmovní demokracie nezávislých rodových společenství a zahajoval
novou éru vlády svrchovaného panovníka Bohemie ve jménu křesťanství.
Radek Míka
